AUSTRÁLIE: Rouno

V Klokánii se chovají dva druhy ovcí. Ty na maso a ty, co vyrábějí vlnu. Jakési fabriky na vlnu. Ty na maso jsou ve velké části exportovány, často živé, na lodích, zvláště na blízký východ, kde jsou tyto pak zabity tak, aby jejich maso bylo poživatelné těm, co jídlo, které není „halal“, nepozřou. Australští řezníci prodávají jak jehněčí, tak i skopové ve velkém v jakém se zde, mimo hovězího, konzumuje. Vepřo tu moc populární není, ale je. O jeho konzumaci se z velké části starají jak přistěhovalci slovanského a povšechně evropského charakteru, tak i většina přibyvších Asiatů.

Jak jste jistě postřehli, tak zde se ovce nedojí a dobroty z ovčího mléka nevyrábějí, až na pár výjimek. Je to škoda, jídelníček v Klokánii by tak byl obohacen dalšími dobrotami. Nic neosvěží v parném dnu jako hrnek chladné žinčice, že ano. My se ale budeme soustředit na ovečky určené k „výrobě“ vlny.

Když v roce 1830 Ir anebo Irčan Roderick O’Connor zakládal svoji farmu nedaleko Avocy na Tasmánii, tak bylo australské pěstování vlny v zárodcích. Smaragdově zelená úbočí tasmánského údolí Fingal zanedlouho viděla dvoutisícové stádo ovcí, jejichž vlnu milý O’Connor posílal zpět do rodné země. Na této farmě nyní hospodaří Frank a jeho syn Robert O’Connor, šestá a sedmá generace tohoto klanu.

Na menší části původní farmy, pouhých 18 500 hektarech, chovají nyní 20 000 ovcí plemene Australian Merino, které dovedou „vyrobit“ jemňoučké rouno o tloušťce vlasu 16 mikronů. Robert doufá, že jeho syn Oliver, osmá to generace klanu O’Connorů, bude na této farmě stále produkovat tu nejkvalitnější vlnu. Čím je vlákno tenčí, tím je cennější. Používá se k výrobě luxusních látek a módních doplňků.

Ty tam jsou časy, kdy Australská ekonomie se vezla na hřbetě oveček. Ekonomický význam výroby vlny byl zastíněn průmyslovou výrobou a v hlavní míře exportem surovin jako uhlí, železná ruda, stříbro, olovo, měď, aluminium, zinek, cín, uran, zlato, diamanty a celá řada dalších, kterých tu jsou ohromné zásoby. Světové ceny vlny široce fluktuují. Před šesti lety se platilo $ 4,50 za kilogram, aby se dnes platilo $ 12. A tak farmáři, jejichž zdrojem příjmu byl prodej vlny, se musí poohlédnout i po něčem jiném, co je udrží v chudých dobách. Zaklínadlo je DIVERZIFIKACE. Třeba, jako O’Connorové, chovem jehňat na maso, hovězího dobytka na maso, setbou a sklizní cereálií, olejových semen anebo máku. Díky této hospodářské situaci je celoaustralské stádo ovcí na vlnu na historickém minimu, pouhých 90 milionů oveček.

Dnešní chov ovcí na výrobu vlny je vysoce specializovaný. Přesto je obdivuhodné, jak se španělské plemeno úspěšně zabydlelo na drsném australském outbacku. Avšak odlišné klima a hmyz přinášejí svoje problémy. Když takové fabrice na vlnu naroste huňatý kožich, tak ve zdejších podmínkách vyvstávají specifické problémy.

Aby se vlna z oveček dostala k zákazníkovi, je nutno ovečku té vlny nějak zbavit. Toto se děje stříháním. Jakmile vlna dosáhne patřičné délky a kvality, zpravidla jednou ročně. Vlna je ještě na ovečce pečlivě hodnocena, a když se čas navrší, tak si farmář najme „shearers“, tedy střihače vlny. Toto jsou kontraktoři, kteří putují od farmy k farmě, kde se nechají najímat. Ti jsou pak ubytováni v ubikacích k tomuto účelu vybudovanými, také je najmut extra kuchař, který jim vaří, a pomocníci střihačů, zvaní „roustabouts“. Tito bývaly i děti a nyní i dívky a mladé ženy. Veškeré stříhání se odehrává v tak zvaném „shearing shed“, čili jakési stodole vybavené k tomuto účelu.

Nejprve je nutno ovce sehnat s pastvin do ohrad u této budovy. Toto se děje za vydatné pomoci pasteveckých psů. Ponejvíce border collie a australian kelpie. Tito dovedou stádo nasměrovat tam, kam je třeba, a když potřebují ovcím nadběhnout, tak neváhají přeběhnout i po jejich hřbetech. Z ohrady jsou ovce vedeny důmyslnými uličkami až na dosah střihače, odkud si každou ovci vezme. Práce to je tvrdá, vyžadující značnou zručnost a výdrž. Pracuje se v předklonu a tak je i náročná na „kříž“. Nyní někteří střihači používají jakýsi závěs, do kterého se spolehnou, a tak ulehčí kříži. Dříve se stříhalo ručními nůžkami, zvanými shears. Nyní to jsou mechanické, ne nepodobné těm, co používají holiči a kadeřníci.

Celý proces stříhání ovcí je koncert po sobě jdoucích úkonů střihače, pomocníka a potom i těch, co rouno třídí, hodnotí a dávají do kontejnerů, aby bylo nakonec dáno do lisu, kde je stlačeno do žoku, který se zde jmenuje bale. Tento váží mezi 110 a 204 kg, podle stáří ovcí, velikosti rouna a tloušťky vlákna. Do jednoho žoku se vejde v průměru 60 roun. Surové rouno váží 1,3 – 2,5 kg, podle velikosti ovce a obsahu tuku, lanolinu (více najdete zde).

Chris, ztracená ovce s přerostlým rounem

Zhruba před rokem byla nedaleko Canberry u Mulligan’s Flat nalezena zatoulaná ovce s přerostlým rounem. Byla to koule vlny, která vážila dvakrát více než vlastní ovce, která se bála usednout, že se už potom nezvedne.

Její rouno po ostříhání vážilo 41,1 kg a je to světový rekord zapsaný do Guiness Book of Records. Toto rouno bylo darováno australskému Národnímu muzeu, kde si je může každý, kdo má zájem, prohlédnout. Ovšem ostříhat takové rouno nebyl malý úkol a vyžadoval si velmi zkušeného střihače ovcí a několik pomocníků. Dílo se však podařilo. Ovce jménem Chris se po ostříhání a po počátečních socializačních potížích zařadila do stáda na farmě, kde se s ostatními ovcemi spokojeně pase.

Střihač stříhá ovci na vyvýšené platformě. Rouno musí být odstřiženo jako jeden kus a tak střihač začíná od nohou a břicha a končí na hřbetě ovce. Ostříhanou ovečku pošle po skluzavce ven do ohrady a pomocník mezitím odebere rouno, aby je prostřel na stůl čistou stranou dolů. Zde je rouno zbaveno nechtěných okrajů, nazývané „skirting“. Tyto kousky méně kvalitní vlny se však také zpracovávají. Nečistoty se vyjímají a vyhazují se. Takto ošetřené rouno je pak ohodnoceno, zvaném „wool classing“ co do kvality a tříděno. Následuje již zmíněné lisování do žoků, jejich označení majitelovou značkou a jménem toho, kdo rouno hodnotil. Pak následuje jejich doprava do civilizace ke kupci.

Chrisovo rekordní rouno vážilo 41,1 kg

V jednom „shearing shedu“ stříhá zpravidla více střihačů, ve velkých i přes sto. Ti, kteří ostříhají za osmihodinovou směnu přes 200 ovcí, jsou známi pod názvem „gun shearer“. A tak není raritou, že se v jednom „shearing shedu“ za den ostříhá 2000 – 3000 ovcí. Také se pořádají soutěže, kdo za osm hodin ostříhá nejvíce ovcí. Taková akce je rozdělena do kategorií podle druhu ovcí a vlny. Světový rekord drží v sólové kategorii Ivan Scott. Tento 19. prosince 2008 ostříhal za 8 hodin 736 ovcí. Střihači jsou placeni od kusu. Zde a taky tady je možno shlédnout, jak se to vlastně dělá.

Žoky vlny pak putují do civilizace k zákazníkovi, kde se zpravidla prodává na aukcích. Zpočátku se žoky dopravovaly na velbloudech, každý nesl 2. Později na velkých vozech o tonáži až 20 tun, taženými týmy až 20 volů. Nyní na pověstných silničních vlacích, tahač se třemi návěsy, přes 50 metrů dlouhá souprava, dohromady vážící i 150 tun.

V Austrálii je 36 000 ovčích farem. Těmto se na outbacku říká station, tedy stanice a jsou obvykle naprosto soběstačné. Obytné budovy, hospodářské budovy, dílny, garáže, hangáry na letadýlko či helikoptéru, malá zahrádka na zeleninu a ohrady na ovce v blízkém okolí. Austrálie je největší světový producent vlny, s 30 % z celkové světové produkce, představující 405 milionů kg surové vlny ročně. Na ovčích farmách se ročně vyprodukuje vlny za 3 miliardy A$. Takže až si někdo oblečete teplé vlněné oblečení, je zde reálná možnost, že budete na sobě mít i kousek Klokánie.

Foto: zdroj internet. Další si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Psáno 22. 12. 2016.