AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (16)
V úterý 15/10 1996 jsme si chtěli prohlídnout pamětihodnosti Kathmandu. Proto jsme měli už v 7 ráno po lehké snídani a vydali se v dosud relativně dýchatelném vzduchu na náměstí DURBAR. To je jakási Mekka zdejších náboženství hinduistického a buddhistického, což jsou ta hlavní. Náměstí je velký obdélník olemovaný historickými a religiózními stavbami. Je tu také bílá budova národního muzea, po jejíž fasádě šplhalo stádo opic. Na budově tisíce oken má každé okno filigránsky vyřezávaný rám a mříž. Desítky svatyní s davy věřících přinášející obětní dary.
Káthmándú, náměstí Durbar ráno
Je doba svátků, obdoby našich vánoc. Před některými svatyněmi sedí „svatí“ muži. Ti tam jsou snad přirostlí. Jsou pokryti jakousi patinou. Po lepší prohlídce zjišťujeme, že jsou vlastně špinaví jako ta prasata. Slepenými dlouhými vlasy a fousisky počínaje až po dlouhatánské paznehty na čapách. Poslední koupel měli zřejmě po narození a kdoví jestli to. Kolem procházeli věřící, dávali milodary, modlili se, zvonili na zvonec, kterej tam byl za tím účelem nainstalovanej, a podobně.
Taky tam bylo dost žebráků a všelijakých kejklířů. Někteří se jen svíjeli, ale většinou při tom i vyli a jejich kumpáni je doprovázeli na jakýsi buben a zvonečky. Mela to byla neskutečná, takže i moje nehudební uši to rvalo. Však jsme měli podezření, že jim lidi hází tolik bakšišů, jen aby s tím kraválem přestali. Také tu je speciální svatyně kde drží živoucí bohyni. Tam se každej den kolem 11 dopoledne v jednom překrásně vyřezávaným vokně ukazuje asi 11 letá holčička zabalená do jakýhosi religiózního roucha. Velká sláva a velká pobožnost.
Káthmándú, náměstí Durbar - svatyně jsou všude
Náměstí Durbar je však také zaplněno desítkami stánků s upomínkovými předměty pro tůristy. Samá nepálská a tibetská exotika, která se dá, má-li jeden náladu, usmlouvat až o 80-90 % původní ceny. Jinak je ovšem náměstí Durbar známo z let šedesátých tím, že bylo Mekkou hippies. Tam se konávaly, a dnes ve značně menší míře konají, sedánky vyznavačů různých drogových radovánek. Každopádně když tam potkáte kuřáka, tak jistě nekouří tabák ale trávu. Porůznu tam sedí věřící na chodnících a schodcích, v hnědé tlapce modlící mlýnek a jak s ním vrtí tak s ním vrtí.
V jednom nedalekém pekařství si kupujeme docela dobré loupáky na sváču. Pak ještě nějakou dobu pozorujeme ten cvrkot, hojně fotíme, obdivujeme, jak je pěkně vyvedenej ten zvon, do kterého věřící buší, a také ohromná hejna holubů. S těmi to je tak. Věřící jako formu obětního daru koupí v přilehlém stánku kukuřici a tu pak hodí holubům. Velké hejno se slétne a nažere. Pak ovšem věřícím za odměnu ty jejich svatyně řádně posere. Některé jsou celkem slušně bílé, ale není to barva.
Káthmándú, cesta k velké svatyni Swayambhunath
Když jsme toho všeho měli dost, tak jsme se rozhodli, že se ještě podíváme na stupu jménem SWAYAMBHUNATH. Ta leží na kopečku nad řekou. Řeka je asi 20 minut pěšky slušně zaprasenými ulicemi. Začíná se oteplovat, je kolem 10 dopoledne a jak se tak blížíme k řece, tak nás ovane vskutku silný luft. Začínáme věnovat větší pozornost svému bezprostřednímu okolí a zjišťujeme, že paralelně s ulicí vede otevřená kanalizační stoka. Asi 1,5 m široká a nevím jak hluboká. Odhodit tam sirku, tak to jistě bouchne, co tam je metanu.
No a tak jsme došli až k „řece“. Nic moc, asi jako Sázava co do velikosti, ale jinak to je vlastně velká nepředstavitelně smrdící stoka. Do ní se pochopitelně vléval i ten otevřený kanál, kolem kterého jsme šli. Břehy byly pokryty šedočerným slizem, ve kterém se rochnila velká prasata. Ta vypadala ze všech lidí a zvířat v Kathmandu nejlíp. Dobře živená a zdravá. Přesto bych asi jejich maso nejed. Asi 20 m pod přítokem toho kanálu se v řece koupal chumel děcek. Dovedně vyhýbala občasnému hovnu, s chutí se potápěla a evidentně jim ta „voda“ nevadila. Nevědí jinak. Našinec do té „vody“ upadnout, tak nepřežije ani převoz do nemocnice.
Most pro pěší přes řeku Vishnumati
Však jak jsme šli přes „most“ tak jsme si dávali setsakramentsky pozor. To proto, že „most“ sestával z fošen položených na kůlech zatlučených do dna. Fošny, v jedné lajně asi 25 cm široké, byly asi 1 m nad šedočernou hladinou. Zábradlí tam nikde neznají a délka byla asi 50 m. Aby si lidi na tomto divu stavebni techniky nemuseli vyhýbat (stejně není kam), tak tam jsou ty mostky 2, asi 3 m od sebe. Jeden tam a druhý zpět. Kůly jsou jaksepatří daleko od sebe a tak ty fošny se pěkně prohýbají, čímž dodávají pikantnosti přechodu mostu.
Místní lidi i dobytek jsou na to tak zvyklí, že jim to nepřijde a i stařenky nad hrobem přejdou jen tak mimochodem. Po zdárném překonání mostu jsme na straně řeky, kde jsou posvátné stupy a mezi nimi i ta, na kterou se chceme podívat. Nad řekou krouží velké hejno dravců velikosti orla. Jako supi nad mršinou. Kdoví co všecko v té řece plave.
Jak se pomalu blížíme k té „naší“ stupě, tak potkáváme čím dál tím víc načančaných domorodek v krásně barevných sárích s čerstvou oranžovou tečkou na čele. Taky nás „přepadli“ dva svatí muži a přes naše protesty nás začli patlat tím oranžovým nesmyslem na čele a na hlavu sypat oranžový květy pro štěstí. Pak ovšem chtěli bakšiš. Od každého 200 rupií. Dostali dohromady rupií 10 plus českou připomínku, aby šli laskavě do prdele. Nevím, jak dobře rozuměli, ale spílali nám ti svatí muži značně a dlouho. Třeba nás i prokleli. Ještě že jsme jim ani slova nerozuměli.
Tak jsme zdárně došli k úpatí kopce, na kterým je ta stupa. Na vrchol vede široké schodiště a úplně dole na začátku je jakejsi portál, v jehož bocích jsou zabudovány desítky modlících mlýnků. Jak jde věřící kolem, tak je roztočí. Frmol je značnej, lidi jdou po schodišti nahoru i dolů. Toto jde do výšky asi 150 m a je zvláštní, že začíná celkem rozumně, ale čím výše, tím je strmější. Něco jako by vedlo na lyžařskej skokanskej můstek.
Nádvoří svatyně Swayambhunath
Na vrcholku je nepředstavitelnej mumraj. Hned na začátku vyvádí nějaká posedlá žebračka. Rámus to je náramnej a navíc vyvádí jako v epileptickým záchvatu. Taky tam bez pohnutí sedí svatej muž, ale čistší než ti z náměstí Durbar. Obcházíme ústřední stavbu, která je kruhová s věží uprostřed. Po obvodu jsou četné oltáříčky a po všem spózijó tlupy vopic. Ty se mají nejlíp, věřící je krmí. Na natažených šňůrách se ve větru třepotají vlaječky s modlitbama. Výhled na škaredé půlmilionové město Kathmandu je i s tohoto kopce mizerný díky hustému smogu, co visí nad městem.
Asi po půlhodině a pečlivé prohlídce toho, co bylo k prohlídnutí, sestupujeme stejnými schody dolů, rafinovaně se vyhýbáme dvěma svatým mužům, ale jiným než těm, co nám spílali, a přes řeku se ubíráme zpět do hotelu. Martina trochu pobolívají ledviny a má teplotu, tak jde na chvíli spát a pije hodně vody, aby ty ledviny propláchl. K večeru ještě voláme domů Míle, že je všecko v rychtyku a že se vrátíme, jak bylo plánováno.
Čteme si na střeše a tam se dovídám, že v jazyku URDU se skříni říká ALMIRA. Tak aspoň vím, odkuď máme v češtině tu almaru. Město Kathmandu nás moc nenadchlo, spíš to všecko dohromady vyvolává depresivní pocity. Je ale zajímavé, že lidi tam jsou ve většině přátelští, veselí a dobře naladění. Ještě je nestačila západní civilizace zkazit.
16/10 je náš den odletu. Ráno se předběžně pakujeme, letadlo má odlétat o 14:30 a tak si dáváme k snídani čerstvé křupavé housky, jačí sýr a něco, co připomíná Liptovský sýr, s horkým mlíkem. Pak si jdeme číst na střechu. O 9:20 jde Martin zkontrolovat do cestovky v recepci, jak to vypadá s odletem, a tam mu odvětí, že letadlo odlétá o 10. hodině. No velká panika, frmol, bleskové dobalení – na letiště to trvá skoro půl hodiny taxíkem. Potom se dovídáme, že to je v 10 hodin VEČER. Tak opět klidně na střechu se vším všudy a tam se válíme, sluníme, čteme a ubíjíme čas.
O 19:30 vyrovnáváme účet, portýr nám ještě zajistí taxi a odjíždíme na letiště. Tam jsme do 20:30 odbaveni a jsme vpuštěni do boarding roomu. Odtud je pěkný výhled na opuštěnou runway. V 21:45 je už hala plná cestujících a já jen říkám Martinovi, čím asi poletíme, když koldokola není vidět žádný letadlo. V 22:40 oznamují, že letadlo má NĚKOLIK hodin zpoždění. Ve 23 konečně přistává.
Jenže natankování a naložení našich zavazadel (sami si je musíme identifikovat a hodit na pásový transportér, co je vyveze do břicha letadla) a příprava letadla veme další hodinu a tak o půlnoci odlétáme do Bangkoku s 9,5hodinovým zpožděním. Nám to celkem neva, stejně jsme se starali, kde v Bangkoku budeme přes noc. Tak nám tam zbývaly jen 3 hodiny do příletu Jumba Alitalia z Říma.
Takže spojení se povedlo, zpáteční cesta taky a nám zbyly jen vzpomínky, zkušenosti a chuť do dalšího vandru.
Foto: autor. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo na Rajčeti zde a zde.