Nevím, která česká hlava skopová došla k závěru, že v kotlince se bude tento hudební žánr psát džez. Snad aby nikdo jiný nevěděl, o čem je řeč, jako když cizinec narazí na nabodeníčka a tak na písmenka řžčšěšíýáé, přičemž se podívá do prázdna, asi jako by zíral na asijský rozsypaný čaj, tady čínské a nebo japonské či jiné znaky.
Ale k věci. Jazz vznikl koncem 19. století na jihu USA v New Orleansu. Z tehdejší doby známe dnes už jazzové legendy, jako Scott Joplin, skladatel ragtime a pianista a nebo Buddy Bolden, pravděpodobně první, který z neworleánského jazzu začal hrát blues. O rozšíření této skutečně lidové hudby se tehdy zasloužil nově vynalezený gramofon.
Milovníci jazzu jistě znají jméno Joy „King“ Olivera, kornetisty, který se narodil 11. května 1885 na plantáži nedaleko osady Abend v Louisianě. Dále i řady dalších jako pianisty Edwarda Kennedyho „Duke“ Ellingtona z Washingtonu DC, zpěvačky blues Bessie Smith z Chattanoogy či mega-legendy Louise Armstronga z New Orleansu. Tento dostal nickname, tedy přezdívku Satchmo. Historie nám říká, že toto je zkomolenina původní přezdívky, která vznikla při jeho působení ve Velké Británii počátkem třicátých let dvacátého století, kde jeho originální přezdívku Satchelmouth Angličané v americké výslovnosti špatně pochytili. Zhruba ve stejnou dobu jako Satchmo se také v New Orleansu narodil fenomenální jazzový klarinetista Edmund Hall. Tento asi sedí na obláčku s jedním chlapem z Jižní Moravy, z Mikulova, jménem Karel Krautgartner, nejlepším jazzovým klarinetistou a saxofonistou v kotlince (podívejte se i sem). Edmund Hall nás potěšil svým uměním v létě roku 1960, kdy po tři měsíce hrál s orchestrem Gustava Broma jako host. Drtivá většina amerických jazzových hudebníků měla černou kůži a doslova jako bílá vrána mezi nimi zazářil v první polovině dvacátého století Benny Goodman z Chicaga.
Většina těchto jazzových legend hrála mimo blues také tak zvaný „hot jazz“ či dixieland. Zde se rodily fantastické improvizace za pekelného tempa. Od těchto dob se jazz vyvíjel a měnil, rostl a košatil jako živý organizmus. Vznikaly a zanikaly různé směry této hudby, která byla pro jeho posluchače pohlazením na duši a pochutnáním pro uši.
Dnešní jazz se větví na mnoho druhů, pro různé posluchače v různých zemích. Také v klokánii vznikl místní jazz a ne zrovna špatný. Jeden z průkopníků a propagátorů byl Graeme Bell, který se svojí kapelou přinášel jazz zdejšímu publiku. Byla to právě tato kapela pod jeho vedením, která v roce 1947 čtyři a půl měsíce hrála po tehdejší Československé republice u příležitosti Světového Srazu Mládeže, který se tehdy v republice pořádal. Na tuto cestu a pobyt si členové kapely museli půjčit peníze, vše si platili sami. Kotlinka udělala na celou kapelu tak hluboký dojem, že jeden člen se tam dokonce oženil, a ještě, když jsme v červnu roku 1988 byli zde u klokanů na jednom z Graemových koncertů, tak Graeme dovedl říct „dobrý den, jak se máš“. Graeme Bell zemřel po dlouhém a plodném životě v 97 letech v roce 2012.
Nám, dříve narozeným, nezní současný (contemporary a nebo smooth jazz) tak libě jako dixieland se svými nádhernými improvizovanými sóly a nebo hladivá blues. A tak jsme zde u klokanů poslouchali Dona Burrowse, jazz klarinetisty par excellence, který hrával s Georgem Gollou, jazz kytaristou.
Že tento druh jazzu má apel pro starší generaci, svědčí i to, že jeho interpreti stárnou. A tak se stalo, že i sem k nám do Modrých hor zavítali ne zrovna mladí jazzoví umělci a jednu neděli v srpnu 2016 uspořádali koncert. Kvartet pod vedením klarinetisty / saxofonisty Trevora Rippingaleho se svého úkolu zhostil na jedničku, audience jejich blues odměnila bouřlivým potleskem.
Fotografie si můžete prohlédnout zde na Rajčeti.
Psáno 3. 12. 2016.