ZANINY CESTY: Jak jsme na velikonoce jeli do Budějovic

Odjeli jsme do Českých Budějovic, ale vlastně jsme tam skoro nebyli, tedy kromě návštěvy u Evy a u fletů, kde jsme kromě tří dospělých lidí a tří dospělých fen ještě zastihli posledního drobka (trochu mi cumlal tkaničky od bot, trochu klimbal – obvykle někomu na botě - a vůbec byl totálně rozkošný).

Malý flet, bráška toho, kterého jsme potkali na návštěvě. Foto Alex.

Přesto jsme v Budějovicích stihli jeden překvapivý zážitek. To bylo tak. Jdeme s nákupem z blízkého supermarketu (samozřejmě bez fotoaparátů, nevím, jak kdo, ale my je do krámu nenosíme), když tu slyšíme takový zvuk. Přenesl mě do časů mládí, kdy tohle bylo slyšet, když uhlíři hrnuli hnědý ořech z chodníku okýnkem do sklepa. Ale nebylo to uhlí. Bylo to Velikonoční hrkání, budějovická tradice (podívejte se tady).

V pátek jsme se vydali do Českého Krumlova. Autobusem. Řekla bych, že jsme v něm byli jedni z mála domorodců; do Krumlova kromě pár Amíků a Němců míří ponejvíce Japonci, Číňané a jim podobní... a míří jich tam dost. Fakt dost. Český Krumlov je krásný, ale nevím, jestli budeme mít odvahu to ještě někdy zkusit znova. Možná tak v únoru nebo v podobně neturistickém měsíci.

Český Krumlov

Na sobotu jsme naplánovali Zlatou korunu s nadějí, že tam bude méně lidí. Bylo a vyklubal se z toho moc příjemný výlet. Všude kolem kvetlo neuvěřitelné množství sasanek – asi tolik, jako bývá pampelišek, bílo podél cest. A navíc bylo docela hezky.

Vltava u České koruny

V neděli jsme dojeli do Zlaté koruny autobusem a vyrazili po Cestě kněžny Terezie na Kleť. Měli jsme před sebou pět stovek výškových metrů nejdřív nahoru a pak dolů, takže cestou jsme se vrátili do předjaří (podběly a devětsily místo sasanek). Když jsme docházeli k vrcholu, změnil se občasný déšť na drobné sněžení).

Kleť

Nahoře jsme chvíli poseděli v chatě u kafe a grogu – taky koláček byl - a pak zamířili zpátky dolů. Až v té chvíli jsme zjistili, že už je v provozu lanovka. A že ji právě zavírají a znova pojede až skoro za hodinu. No, přece tam nebudeme tvrdnout! Po svých jsme to stihli stejně rychle (za tu hodinu), ovšem sestupu po řádně značené turistické cestě - pod lanovkou a víceméně v suťovém poli - jsem měla dost příležitostí litovat ještě pár dní.

Ale největší zážitek nás teprve čekal. V pondělí po jedenácté jsme odjížděli domů... asi dvacet minut. Pak autobus poskočil a zastavil se. Praskla nám pneumatika, ale poměrně spektakulárním způsobem. A protože byly svátky a tudíž všechny autobusy, i ty nejvíc náhradní, byly někde na trase a plné, nezbývalo než ji vyměnit. Trvalo to asi dvě hodiny, pak jsme samozřejmě vjeli do zácpy (a potom v Praze nejezdilo metro a museli jsme se přes celé město kodrcat v dešti tramvají a autobusem). Nějak před šestou už jsme byli doma.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.