Ten kopec se rozhodně přehlédnout nedá. Vypíná se vysoko nad okolní krajinu, impozantní zřícenina na vrcholu je dobře vidět ze všech stran. Se svými skoro sedmisty metry nadmořské výšky je Ralsko nejvyšším vrcholem České tabule. Přesto se skoro čtvrtstoletí na toto přírodovědně i historicky zajímavé místo turista nepodíval. Neb zde vládla azbuka...
Je to jedno z míst, na které se vracíme. O naší první návštěvě jsem psala už kdysi dávno na Zvířetníku. To bylo na podzim roku 2009 (přečíst si o tom můžete zde). Pak jsme Ralsko navštívili v zimě před více než dvěma lety. A zatím poslední výprava se uskutečnila před týdnem na Velký pátek. A Betka i Najt to vždy brali jako skvělou procházku a řádili od začátku až dokonce.
Stoupání z Vranova až na vrchol není dlouhé – je to jen dva a půl kilometru – ale člověk se rozhodně zapotí.
Cesta vede krásnou bučinou, a nejprve míjí pískovcové Vranovské skály. Čím výš se stoupá, tím ubývá pískovce a přibývá... chtěla jsem napsat čediče... ale jedná se o vulkanitové balvany a sodalitický tefrit.
Stromy byly vždy nejhezčími a nejfotogeničtějšími objekty těchto výprav. Nejen buky, ale i kleny, borovice... Pokaždé se fotíme u rozkročeného „dvojbuku“.
Podvakrát Pepa fotil i prastarý rozpraskaný strom kousek od rozcestníku pod hradem. Letos už jen dutý kmen ležel na balvanovém poli. Velikán padl.
Suťová pole pod vrcholem jsou rozsáhlá. Za mlhy mokré kameny klouzaly, na sněhu to jezdilo ještě víc. Až letos jsme se mohli bezpečně kochat okolní krajinou. Protože poprvé bylo taky vidět do kraje.
Kousek od hradu je vyhlídkové místo. Popisky slibují úžasný výhled – od Řípu, přes Bezděz, Klíč, Luž, Hvozd, Ještěd... ale až letos bylo něco vidět. Poprvé byla mlha tak hustá, že hned za zábradlím bylo bílo. No a před dvěma lety to bylo lepší jen o kousek.
I hrad jsme si pořádně pohlídli až nyní. Poprvé tam byly davy a navíc mlha jak mlíko. V zimě jsme sice měli hrad pro sebe, ale na ledu a sněhu se špatně šplhá po starém zdivu a navíc hodně foukalo, námraza rostla před očima. A tentokrát nikde nikdo, počasí nám přálo a tak jsme v klidu docela dlouhou dobu na hradě průzkumničili.
Návrat zpátky do Vranova je podstatně rychlejší, než výstup. Sice si člověk musí dávat pozor, kam šlape, ale jde to ráz na ráz. Při prostřední výpravě to občas po ledu jelo i samo. Okolní bučina je úžasná, vůbec nám nevadí, že se vracíme stejnou cestou.
Tři výlety. Trasa nezměněná, ale pokaždé to bylo jiné. Jaro, podzim, zima – Ralsko bylo vždy krásné.
Foto: Xerxovi