Neviditelný pes

ČLOVĚČINY: Maigretovy mánie – zamyšlení nad romány Georgese Simenona

26.1.2017

Zimní večery a dobrá detektivka, to patří k sobě. Kde ale vzít něco nového? Proto se mnohdy sáhne i po dobře známém příběhu. Tak jsem nedávno přečetl několik Simenonových románů, v nichž se na pozadí Paříže odehrávají neobyčejné příběhy s komisařem Maigretem.

Ve více než padesát let starém prvním českém vydání knihy 3 x Maigret je doslov z pera historika umění profesora V. V. Štecha (Václav Vilém Štech). Po jeho přečtení jsem v domácí knihovně vyhledal další Simenonovy detektivky. Simenon jich napsal 75, doma jsem jich našel pouze sedm. Věru, není to špatná literatura, spíše naopak. Je to skvělé, i když je rozluštění záhady při opakovaném čtení dopředu známé.

V. V. Štech byl uznávanou autoritou v oblasti historie umění, napsal spoustu odborných publikací a možná si ještě pamětníci vzpomenou na pravidelné televizní pořady, v nichž poutavě hovořil o umění a historii. Podle něj sice detektivka není velká literatura, zato čtivo. Ostatně ono dělení literatury na „velikou“ a zábavnou je poměrně nové a podle V. V. Štecha se traduje od dob Dumasova Monte Christa, kdy vznikl celý zvláštní obor literatury, v níž nejde o život, o dění, které pokračuje i když kniha skončí, nýbrž o ukončený příběh, o záhadu, kterou spisovatel před čtenářem luští a snaží se ho překvapit.

Dříve takových rozdílů nebylo. Ve své době byly i Odyssea a Ilias poslouchány a čteny pro zábavu jako ukončené příběhy. Tak to alespoň vidí V. V. Štech. Jeho rozbor detektivek s komisařem Maigretem, který napsal ve věku 80 let, svědčí o velké oblibě literatury tohoto druhu u vytříbeného znalce umění, kterým V. V. Štech bezesporu byl. Všímá si například toho, jak Simenon popisuje techniku zločinů, existence pachatelů a různé úřední procedury.

Mnohdy pomalu a těžce se pohybující málo aktivní postava komisaře Maigreta je velmi lidská a přirozená. Maigret vede pátrání ze svého sídla v samém centru nejstarší Paříže na ostrově Cité v paláci Spravedlnosti. Dnes se používá název justiční palác nebo palác spravedlnosti, ale Štechovo pojmenování Palais de Justice jako palác Spravedlnosti je výstižnější, protože v názvu je míněna Iustitia – bohyně spravedlnosti ve staré římské mytologii.

Maigret vstupuje do nejrůznějších lidských prostředí, osudů a existencí, odkrývá jejich činy, vztahy a povahy. I zdánlivé maličkosti mají svůj význam, například líčení počasí. Různé denní doby, mlhavá rána, počínající jaro, déšť nebo sněhová břečka jsou součástí děje. V. V. Štech to srovnává s tím, jak malují impresionisté krajiny a nazývá to skeptickým impresionismem.

Proti zásadám jiných detektivek je líčení děje pomalé a nemá náležitý spád. Simenonovy knihy se ale nevlečou, jsou v nich literárně hodnotná a skvěle odpozorovaná zátiší věcí i lidí. Hlavní je atmosféra událostí. Záhady bývají rozluštěny bez působivých efektů. Pro pobavení vymyšlené napínavé příběhy nic nepředstírají. To je několik postřehů z doslovu V. V. Štecha.

Se znalostí Štechovy brilantní recenze jsem nedlouho po knize 3 x Maigret přečetl několik dalších detektivek s komisařem Maigretem. První poznatek – Simenon se nikdy neopakuje, nevrací se do prostředí, které již popisoval. Jeho zásadou je vkládat každý příběh do nových kulis. Originální jsou příběhy, zločiny a jejich motivy, postavy, prostředí a všechny další aspekty.

Stejný je pouze komisař Maigret. Po Paříži jezdí zpravidla hromadnou dopravou nebo se služebním řidičem, nikdy sám neřídí vozidlo (nevlastní řidičský průkaz, při víkendových cestách na venkov řídí vůz paní Maigretová), nosí dlouhý kabát, klobouk a kouří dýmku.

Přestože jde o postavu literární, je líčen jako člověk z masa a kostí a tudíž i on musí mít řadu originálních povahových vlastností. Ty prostupují všemi Maigretem řešenými případy. Nazval jsem je „mániemi“, což možná není úplně výstižné pojmenování, neboť nejde o nic patologického. Zato v nadpisu se to dobře vyjímá. Těch povahových zvláštností, kterými Simenon opatřil literární postavu, je mnoho. Můj výčet Maigretových „mánií“ nemůže být proto úplný.

Jednou z Maigretových mánií, kterou bych začal, je způsob, jak pozoruje úklid v domácnosti. V čistých bytech si představuje, jak paní domu denně bere do ruky každou malou sošku a další drobnosti, aby je utřela od prachu. Naopak ve starých zašlých domech, které pamatují lepší časy, vidí ušmudlanou starou posluhovačku, cítí zatuchlost dávno usazeného prachu na zdech a nábytku.

Zdá se, že někdy jej úpadek starých, dříve bohatých rodů, které jen tak tak přežívají ve zbytcích zašlé slávy, uspokojuje. Je to dáno i tím, že on sám v životě poznal pohrdání bohatých těmi, kteří jako on pocházejí z jiné společenské vrstvy. Na Maigretových nárocích na čistotu (např. každodenní utírání prachu) má možná podíl paní Maigretová, která jako žena v domácnosti takto jejich domácnost udržuje.

Možná i další jeho mánie – sledování stavu oblečení, jeho novosti nebo obnošenosti souvisí s péčí paní Maigretové o jeho garderobu. Manželka ho vždy důrazně nutí k tomu, aby si již konečně koupil nový kabát nebo klobouk, protože ty staré už má dlouho. Kromě toho paní Maigretová sleduje, aby se její manžel nenachladil, dává mu například při ochlazení šálu a teplejší kabát, aby se nenastydl. Když prší, vnutí mu na odchodu deštník. Maigret pak často z jakéhosi vzdoru šálu sundá, při svých pochůzkách nechá deštník v kanceláři a domů se vrací promočen a nachlazen.

A zde jsme u další Maigretovy vlastnosti – velmi rád je nemocen, leží v posteli a dělá mu dobře slyšet, jak jeho žena ve vedlejší místnosti se tiše pohybuje, vaří mu čaj a bujóny. Tím se vrací do svého dětství, kdy si vzpomíná na maminku. Vždy ale takto ochoří v době, kdy jeho nepřítomnost na komisařství neohrozí vyšetřování neuzavřeného případu. Ač se nejedná o závažné onemocnění, Maigret velmi rád obyčejné nachlazení zveličuje.

Nelze si nevšimnout kladného vztahu komisaře Maigreta k dobrému jídlu a pití. Ví, ve kterém bistru nebo restauraci se dá dobře občerstvit. Hodnotí nabídku jídel a jídla, která si poručil. Z jeho popisů jídel se dají odvodit kuchařské recepty.

Maigret je nepřítel velkých změn. Někdy to je nechuť k novým šéfům, kteří toho o životě podle Maigreta moc nevědí a chtěli by zavádět úplně jiné metody a způsoby vyšetřování. Někteří by nejraději vše chtěli vyřešit z kanceláře z hlášení podřízených. Jenže Maigretův úspěch je založen právě na opačném způsobu vyšetřování. Maigret v kanceláři nečeká pouze na hlášení, ale mnoho věcí chce zjistit osobně. A to je komisař Maigret.

Neochota podrobit se změnám je někdy až komická, třeba když Maigret po zavedení ústředního topení odmítá zrušit ve své kanceláři kamínka. Rád do nich totiž přikládá, prohrabuje ohniště a při tom přemýšlí. Je to stejné jako u dýmky. Bez plápolajících kamínek a zapálené dýmky by to nebyl Maigret.

Každá literární postava detektivek má nějakou „mánii“. Jezdí-li detektiv na střechu do skleníku ke svým orchidejím, od rána do večera se oddává kulinářským orgiím a vše vyřeší, aniž by opustil pracovnu, čte se to dobře, je to ale neuvěřitelné.

Dobré čtivo jsou také detektivky Erlyho Stanleye Gardnera, zejména pokud jde o právnické souboje v soudní síni, kde autor s bohatou advokátní praxí využívá své dokonalé znalosti práva. Jak lze ale hodnotit věcnost a pravděpodobnost všech těch bizarních případů advokáta a obhájce Perryho Masona, jehož každým druhým klientem je nějaká atraktivní žena, ponejvíc popisovaná jako blondýna s dlouhýma nohama? Při takovém dobrém čtivu, jako je Gardner, ale na pravděpodobnosti příběhů vůbec nezáleží.

Paříž, ostrov Cité, u paláce Spravedlnosti.

Podle V. V. Štecha Simenon ve svých románech s komisařem Maigretem nic nepředstírá, jeho vymyšlené příběhy jsou věcné, napínavé i pravděpodobné. Všechny jejich rekvizity působí věrohodně.

Existuje stanice Chatelet, odkud komisař Maigret přecházel po mostě na ostrov Cité. Netrvá to ani 3 minuty a za dobu o pár minut delší se po Boulevard du Palais přejde z jednoho nábřeží ostrova na druhé, na nábřeží Zlatníků (quai des Orfévres). Odtud to měl komisař Maigret kousek k bráně s číslem 36. Stále to je komplex budov paláce Spravedlnosti. Iluzi poněkud ruší mříže, před nimiž hlídkují policisté v neprůstřelných vestách se samopaly.

Nebylo by asi rozumné snažit se o skupinovou fotografii. Je zde ústředí kriminální policie pařížské prefektury. A vchod do budovy, kde komisař Maigret úřadoval. Ale pouze v románech Georgese Simenona. Vydáme-li se odtud na nedaleké place Dauphin, kde Maigret popíjel pivo, absint a bílé víno, je iluze dokonalá. Ale je to zase jen iluze.

Foto: autor



zpět na článek