Možná vám toto téma přijde vzhledem k datu docela vhod. Nebudu se tu věnovat vývarům, česneku, kyselým okurkám, worcestru s vejcem a podobně, ostatně jsem je neshledávala účinnými ani za bujařejšího mládí, ani teď na postarší kolena, spíš naopak.
Ale objevila jsem účinky tepelně zpracovaných lykopenů z čerstvých surovin na přiboudlinové zplodiny v krevním oběhu. Modří už vědí? Ano, něco jako Bloody Mary, ovšem v soft verzi (protože ta pravá mi připadá naprosto příšerná a používám ji na večírcích, kdy chci zůstat bez námahy naprosto střízlivá – držím ji prostě v ruce).
Vezmu dvě tři co nejčervenější rajčata, vydloubnu jim šušeň a posadím je na prdelku do dvou centimetrů vody. Dám vařit pod pokličku a počkám, až varem pořádně popraskají. Pak je tyčákem rozmixuji, a až když trochu vychladnou, dochutím – třemi velkými lžícemi jablečného octa a jednou a půl lžící medu. Hotovo. Důležité je ponechat rajským šlupky (je v nich nejvíc lykopenů) a ty pořádně rozmixovat (aby se nelepily do žaludku, zůstávají tam klidně půl roku).
Jinak tahle polévka se dá používat jako svačinová – může se dochutit ještě trochou česneku, oregana, chilli... ale není v ní žádná sůl. V té prajednoduché verzi výše výtečně chutná – a hlavně lykopeny lykopenují, krevní oběh obíhá a svět se celkově jasní. A výrazně zaúčinkuje i proti prosté únavě, nenabádám vás, abyste se nejdřív zkárovali, pokud ji chcete ochutnat.
Funguje to i se skleníkovými belgickými rajčaty, která jsem nechala „dojít“ pár dní v teplém obýváku.
Sláva lykopenům!
Naladila jsem vám chuťové buňky? Nepochybně ano. Takže pokračujeme vyprošťovákem na pažravost.
Totiž různě kořenitá jídla a pití vyvolávají další chutě a pití a nemůžu se pak „dojíst“, pořád mě pronásleduje mlsná a jsem jako ponrava – na co přijdu, to zbodnu. Lze to zarazit polévkou zvanou „příšera z bažin“. To se vezme hrst zelených fazolkových lusků, hrst zelené petrželky a mladá (zelená) cuketa. Všechno se to trochu překrájí, hodí do hrnce s vodou (no, petrželku je lepší přihodit až ke konci) a vaří se to do měkka – řekla bych deset minut. A pak se to pořádně umixuje tyčákem.
Žádné další dochucování. Chuť je velejemná, příjemná, polévka zasytí a zažene pažravost kamsi do paďous, kde tato chcípne. Břicho je jako v peřince, pohled čokoládového štvance mizí z očí, nálada je výborná. Nepochybně je to tím, že tato směs dodá užitečné živiny a srovná hladinu krevního cukru.
A taky se hodí ke svačince.
Věřím, že můj vyprošťovací Mlsotník vás povzbudí k bouřlivé diskusi, nepochybně plné jásotu nad nabídnutými recepty.
Ale neunáhlujte se – jsou vyzkoušené a osvědčené. A fakt dobré :-)