PŘÍRODA: Zvířetníkům od veverčáků

Společenství kolem Zvířetníku patří k našim výrazným sponzorům, zkusíme se tedy (kromě obrovského poděkování) „revanšovat“ alespoň krátkým článkem o našich svěřencích (i o nás).

Naše rodinná specializovaná záchranná veverčí stanice Pinky má za sebou 9 sezón, ve kterých přijala a postarala se o 800 nalezených malých veverčat. Jen pro představu - letos od února do září, což je období, kdy se v přírodě vyskytují veverčata, jsme přijali 108 chlupáčů, z nichž 79 jsme postupně na specializovaných výpustných místech vrátili po vyléčení a dokrmení zpátky do přírody (4 nejpozdnější nalezenci u nás kvůli nízkému věku stráví zimu a do přírody půjdou příští rok v dubnu). Zhruba čtvrtina veverčat se bohužel najde s těžkými poraněními či v již tak beznadějném stavu, že jejich záchrana není možná, další menší skupinu pak tvoří veverky s nejrůznějšími zdravotními handicapy, které u nás ve stanici „dožívají“ v komplexu pro ně postavených voliér.

Název „záchranná stanice“ zní sice honosně, ve skutečnosti se ale o veverčata staráme ve dvou (já s manželem Petrem), navíc při normální práci (veverčata jsou jen „koníček“, který nám ovšem od jara do podzimu zaplní veškerý volný čas). Pro veverčata si jezdíme po celé republice a péče o ně je mimořádně náročná (krmí se v intervalu 4 hodin, což ve chvíli, kdy tu je současně třeba 20 kojenců, znamená, že krmím v podstatě nepřetržitě od rána až do půlnoci, protože sotva dokrmím celou skupinu, můžu začít znova), to vše je ale vykoupeno pocitem z dobře vykonané práce, protože naši odchovanci se vyléčení, vykrmení a vzorně připravení v šestimetrové rozběhové voliéře vrací zpátky do přírody, kde prožijí plnohodnotný život. Řadu našich odchovanců dlouhé týdny, měsíce i roky pozorujeme i po vypuštění, například jedna z našich odchovankyň, samička Malá Pinky, která se usadila v sousedství naší samoty, jen letos čtyřikrát porodila...

Protože musíme platit speciální náhražku mateřského mléka, léky, potravu i benzin (kolem 90 výjezdů ročně, každý průměrně 100 km dlouhý), „stojí“ nás každé mládě v průměru kolem tisícovky, což při stovce mláďat ročně vytvoří roční náklady cca 100 tisíc korun. Část peněz získáváme z prodeje naší knížky „Veveřácká kronika“ o divokých veverkách, část od drobných sponzorů, kteří naší práci fandí (tak jako vy na Zvířetníku). Nestěžujeme si a o peníze nikde veřejně nežádáme, stanici jsme zakládali s tím, že chceme pomáhat veverkám a, když se někdy nesejde potřebná roční částka, prostě ji doplatíme z rodinných peněz. Třeba z „hypotetických“ peněz za dovolenou, na kterou nemáme čas, protože od jara do podzimu nemůžeme z domova odjet na delší dobu než cca hodinu, protože krmení veverčat nejde vynechat.

O veverkách píšeme nejčastěji na našem webu i na facebookové stránce, kam obvykle jednou týdně dáváme fotografie těch nejzajímavějších nalezenců i jejich životní příběhy. Tři z nich na závěr přidávám i k tomuto textu, aby si ti, kdo nás neznají, mohli udělat představu.

I když nemám čas na Zvířetník přispívat častěji než jednou za velmi dlouhou dobu (ne že bych nechtěla, ale opravdu nemám čas vůbec na nic), neznamená to, že ho nemám ráda a že ho kdykoliv, kdy mi zbyde chvilka, nečtu. Svět lidí, kteří mají rádi zvířata, je totiž malý a jsem ráda, že do něj spolu s vámi patřím.

Sameček Kratochvíl

Skupina veverek z minulých let, které u nás kvůli nejrůznějším zdravotním handicapům zůstaly natrvalo, se letos rozrostla o samečka Kratochvíla (jméno dostal podle příjmení nálezců). Přivezli jsme si ho na začátku května, kdy jako pětitýdenní mládě vypadl v Mnichovicích z hnízda pod okapem třípatrové vily a protože se zřítil na betonový chodník, pořádně si natloukl. Během tří týdnů ručního kojení jsme se neustále obávali, zda ošklivý pád nezanechá na jeho zdraví následky, co veveřáčkovi nachystal osud ale předčilo i naše nejhorší očekávání.

Po přestěhování do jedné z venkovních voliér, kde se spolu s dalšími veverčaty připravoval na vypuštění, totiž Kratochvíl bez jakýchkoliv předchozích varovných příznaků prodělal těžkou mrtvici. Naštěstí se tak stalo přímo před mýma očima, protože jsem zrovna do voliéry nesla misky s ovocem, a okamžitá reakce samečkovi zachránila život. Kratochvíl byl několik desítek hodin po záchvatu zcela paralyzovaný, v polokomatu ležel na elektrické dečce, neschopný sám přijmout potravu.

Kratochvíl

Po několika dnech se sice jeho stav začal po krůčcích zlepšovat, nevratně ale přišel o část mozkových funkcí, takže jeho návrat do přírody je nemožný. Kratochvíl se proměnil v nestárnoucí „velké děcko“, pro nějž je stejně jako u malých dětí cokoliv v jeho okolí předmětem neutuchajícího zájmu. Jeho zvědavě vykulené oči a neměnný dobrácký výraz nám projasňují den, stejně jako legrační obří štětky na uších, které mu s příchodem podzimu narostly. Náladu mu nezkazily dokonce ani další zdravotní nepříjemnosti, z nichž nejhorší byl velký absces pod krkem, kvůli kterému musel být v narkóze operován - Kratochvíl se totiž evidentně rozhodl, že na všechna další protivenství osudu bude reagovat už jen tím, že bude nadosmrti šťastný.

Nálezce roku

Nenápadnými - a neznámými - hrdiny našich „veverčích příběhů“ jsou lidé. Nálezci veverčat. Ti, kterým osud z hnízda vypadlých či od hnízda zatoulaných mláďat nebyl lhostejný. Ti, kdo vyčerpané a hladové veverče sebrali, odnesli domů, zahřáli, pátrali na internetu po informacích, našli kontakt a zavolali k nám do záchranné stanice. Nebýt jich, jejich všímavosti a snaze pomoci, stovka veverčat by každoročně pomalu a v bolestech zemřela hladem. Na řadu nálezců, k nimž jsme jeli do odlehlých míst republiky, v pozdních nočních hodinách či nás překvapili zajímavým příběhem spojeným s nálezem veverčete, vzpomínáme i po letech.

Nálezce roku

K těm nezapomenutelným se letos připojil Oldřich Smetana ze Strašína u Říčan - táhne mu totiž na 83 let a je tak určitě nejstarším z několika stovek nálezců, které jsme za ty roky navštívili. Při pravidelné procházce lesem našel pod stromem mrtvou veverku a ve chvíli, kdy ji pohřbíval, objevil v křoví další. Zcela dehydrovaná a bezvládná pětitýdenní veverčí holčička byla na pokraji smrti hladem a nebýt náhody v podobě procházky pana Smetany, za pár hodin by byla ve veverčím nebi. Když jsme se s panem Smetanou ve Strašíně loučili, vymínil si, že ve svém věku už chce slyšet jen dobré zprávy a že mu tedy máme za několik dní zavolat jedině tehdy, když budeme mít jistotu, že veverče přežije. A jak to dopadlo? Zatelefonovali jsme mu!

Rekordmani

2. srpna večer ve 21 hodin nám zavolala Radka Svozílková z Bařic u Kroměříže, že děti ze sousedství našly u hřiště na zemi pod stromem rozpadlé hnízdo se třemi mláďaty, možná veverčaty. Ze zaslané fotografie jsme zjistili, že skutečně jde o pouhých několik dnů stará veverčata a nálezkyně se od dětí mezitím dozvěděla, že hnízdo spadlo už o den dříve, takže veverčí holátka leží na studené zemi už cca 30 hodin.
Přes vědomí pravděpodobné beznadějnosti situace jsme paní Svozílkové vysvětlili, jak má mláďata zahřát a uložit, a ve 21.30 jsme vyrazili na cestu. Z Kolínska ve středních Čechách, kde sídlíme, je to do Kroměříže přes Brno rovných 230 kilometrů, díky prázdným nočním silnicím i dálnici jsme ale na místě byli po půlnoci. Po rychlém zavodnění a ošetření mláďat jsme pokračovali opačným směrem a před třetí hodinou ranní jsme s nimi byli u nás.
Naše obavy, co provede s dvacetigramovými holými tělíčky veverčat totální prochladnutí organismu z třicetihodinového ležení na zemi a stejně dlouhá hladovka (takto malá mláďata kojí matka ve dvouhodinovém intervalu), se bohužel naplnily - jedna ze dvou veveřích holčiček z trojice nalezenců (na rozdíl od dvou sourozenců neležela na měkkých troskách hnízda, ale o kousek dál přímo na holé zemi, takže víc prochladla) převoz nepřežila.Zbylí sourozenci zvládli jak převoz, tak zbytek noci i následující dny a týdny složitého odchovu a stali se naší chloubou - vypadli totiž z hnízda ve věku pouhých pěti dnů, což je nejnižší věk, v jakém jsme kdy nějaké veverče nejen udrželi při životě, ale odchovali z něj zdravého a silného jedince. Ve chvíli nálezu sotva dvacetigramovým holátkům, na délku menším než krabička od sirek, dnes jsou čtyři měsíce, takže už dorostli do velikosti dospělých veverek.

Rekordmani

Z jejich přítomnosti u nás se budeme těšit až do jara - narodili se totiž tak pozdě, že termín jejich vypuštění do přírody vycházel až na začátek listopadu, a to by vzhledem k nízkým venkovním teplotám pro ně bylo už příliš drsné a rizikové. Veveří kluk a holčička z Bařic tak mají sami pro sebe šestimetrovou rozběhovou voliéru, v níž jim dělá společnost jen stejně starý černý veverčí kluk z Pardubic, též nalezený ve věku pouhých 7 dnů.

Foto: autorka.