Dnes „nepřizpůsobiví“, kdysi tuláci. U Habešanů to vypadalo, že někdy, tak za 30.leté války, pradědeček chytil slinu a jeho potomky to nepustilo ani Napoleona. Pak-li vůbec zaznamenali nějaký dějinný posun, je možné, že někdy tak za VŘSR je udivilo větší množství vojska a vůbec zvýšený provoz na jedné z jejich křížových cest. Putování křížem krážem stalo se jim totiž vlastní. Za ta staletí zvládli bravurně umění prochlastat všechno, co bylo v dosahu a s tím souvisely i změny jejich dočasného působiště, když dluhy přesáhly trpělivost věřitelů.
Někdy tak před sto lety jim v Brdech došly síly či co a oni, celkem spokojeně pochlastávajíce, přežívali co místní páriové, v nice, která jim byla, relativně vlídně, nakloněna. Nebyli zlí či nebezpeční, jen těžko použitelní a socialismus jim dopřával celkem bezpečný způsob života. Oficiálně zaměstnáni v Jednotném zemědělském družstvu, neoficiálně Habešanky poklidně fungovaly co místní hetéry a Habešan podělkoval nebo nádeničil, jak se kdysi říkávalo.
Samozřejmě, že vlastnili i počestné občanské jméno, neb to se jim ještě prochlastat nepodařilo, ale nikdo jim už dávno neřekl jinak než Habešani, neb, jak pověst praví, dědeček posledního z Habešanů šel kdysi na maškarní v lajntuchu. A aby snad nevznikly pochybnosti, přes roucho si uvázal kus hadru s nápisem Habešan.
A v tom kraji hlubokých smrkových lesů měli jsme kdys starodávnou chalupu, v ní starou, hliněnou pícku, na které se báječně vařilo a na té pícce komínek. Komínek chátral až zrezatěl a bylo nutno ho vyměnit.
Za tím účelem jsem zašla za další, zaznamenání hodnou, místní osobností, tj. za předsedou MNV honosícím se jménem englického lorda. Nejen Habešani brali to křížem krážem Evropou a když jsem tak na soudruha předsedu hleděla, na vysokou postavu a kučeravé vlasy, říkala jsem si, co se to v té Evropě muselo dít, že slovutné lordstvo se zapomnělo nemlich v takové díře, ale za 30leté války děly se i horší věci. Občas, když nikdo jiný nebyl v doslechu, oslovovala jsem ho Vaše Lordstvo, což mu činilo veliké potěšení.
„Vaše Lordstvo,“ pravila jsem toho památného dne: „Komínek zrezatěl, vyměnit potřebuje!“
„Božkáááá,“ zařval Lord Čenda vulgo Čára kamsi do nitra úřadu. „Nevidělas Habešanaaa?“
„....ospoděěěě,“ ozvala se ne zcela zřetelná odpověď, ale soudruh lord pochopil a nasadil si čepici.
A se slovy: „Já vám ho pošlu,“ odkráčel tamtéž.
„Tetááá! Tak sem tu,“ ozvalo se odpoledne za vraty a přes prkna se na mě zubil zub. Jeden zub! Stávajícímu stařešinovi rodu Habešanů bylo k sedmdesáti, vypadal jak něco mezi Tutanchamonem a indiánskou babičkou a v puse mu, kupodivu, přežíval v dolejší čelisti obrovský zub. Ale zcela evidentně mu nevadil.
Zavedla jsem ho k pícce a vysvětlila, co potřebuji.
Habešan se okamžitě vrhl do akce a třásl s komínem, jak když třese chrousty. Pod jeho pádnou pravicí ovšem pícka začala poněkud povolovat a staleté placáky opouštěly svá místa.
„Ona ta kamnářská hlína už za ty léta vyschla a moc to nedrží,“ zkoušela jsem ho odradit. Marně! Dědek byl pevně rozhodnut, že ten komín prostě vyndá! Odrolily se další kameny, ale jeho energii to neumenšilo. Až když propadl se strop u trouby a jemu ten komínek zůstal v ruce, destruktivní úsilí ho poněkud přešlo.
„Teta,“ oslovil mne trochu v rozpacích, „já tu nemám žádný nádobí. Já přijdu zejtra a dodělám to.“ Bylo jasné, že se na to musí posilnit.
Sluníčko již krásně svítilo, ptáčkové zpívali, včelky pilně poletovaly, jen Habešan kdesi vyspával.
Z dlouhé chvíle jsem spasovala komínek. Komínek držel a Habešan nikde.
Rozdělala jsem si maltu a zkoušela dát kameny na místo. Šlo to. Přidávala jsem jeden kámen po druhém, práce mi šla docela od ruky i nový komínek jsem zasadila! Ledva jsem dohladila poslední místo, ozvalo se halekání: „Uúúúú! Tetaaa! Už jsem túú-ú!“
„Jdete pozdě,“ odvětila jsem přísně. „Už to mám hotový.“
Vrhl na mě nedůvěřivý pohled, spěchal se podívat a nevěřícně zíral na opravenou pec: „Teda teta, tos mě přechcala!“ vydechl úžasem a ten neuvěřitelný zážitek ho srazil na židli!
Přišlo mi ho skoro líto a bylo jasné, že potřebuje utěšit a spravit sebevědomí.
„Dáme kafe,“ navrhla jsem vstřícně.
Zazdil do kafe prcka rumu a rychle si loknul, aby srovnal grády, neb zřetelně trpěl ranním deficitem a ten šok mu nepřidal! Loknul si ještě jednou, aby se vzpamatoval. Byl zcela rozvrácen a zacloumal s ním chtíč, neb baba, co postaví pec, to musí bejt něco! Přejel mě oceňujícím pohledem a pravil: „Teda teta, já tě mít v peřině – to by byla sranda!“
Přiznám se, že mi tenkrát zaskočilo. A nebyl to rum!
A tak, poněkud neortodoxně, proběhlo mé seznámení s Habešanem.
Zdraví vás Rpuť.