ROZHLEDNÍK: Záhadný pazourek z Cvilína (Šelenburku)

Jsou předměty, o nichž není pochyb, že je užívali lidé, ale jejich účel – k čemu sloužily, nám zůstává utajen. Jednu takovou zvláštní věc má ve svých sbírkách Městské muzeum Krnov. Je to malý pazourek v depozitáři archeologických nálezů.

Do muzea se dostal spolu s nálezy z Cvilína, a to z místa, kde se nachází zřícenina hradu. Cvilín je název kopce se dvěma vrcholy u Krnova a také název hradu. Na Předním cvilínském kopci (441 m n. m.) vzdáleném jeden a půl kilometru jihovýchodně od středu Krnova, je barokní poutní kostel z roku 1722 a 29 metrů vysoká rozhledna z roku 1905, z níž je vidět masiv Hrubého Jeseníku a daleko do Polska.

Přední cvilínský kopec s barokním kostem a rozhlednou, pohled od Červeného dvora

Přední cvilínský kopec, nazývaný také Burgberg, byl osídlen v mladší a v pozdní době kamenné. Jeho vrchol byl obehnán valem, jenž se zčásti zachoval. Zbytky pazourkových jader, z nichž se odštěpovaly čepele, a množství odštěpků svědčí o tom, že se zde ve velkém z místní suroviny – baltického pazourku, kamene hojného všude kolem v ledovcových usazeninách, vyráběly štípané i broušené nástroje.

Asi jeden kilometr dále na jihovýchod je Zadní cvilínský kopec (423 m n. m.) se zříceninou gotického hradu Cvilín (zvaného také Šelenburk), který po zpustošení za třicetileté války již nebyl obnoven. V době bronzové se zde nacházelo rozsáhlé hradiště o rozloze více než 20 hektarů s valy vysokými několik metrů. Ve Slezsku jde o největší hradiště, které na Moravě překonává pouze hradiště z pozdní doby bronzové v brněnské městské čtvrti Obřany.

V publikaci Pravěké památky Krnovska od Svatopluka Břízy je pozoruhodné srovnání hradiště na Cvilíně – Šelenburku s Homérskou Trójou. Obě hradiště mají stejnou velikost a tvar, shodné situování k světovým stranám, dva vrcholy uvnitř valového opevnění, jižní bránu a u obou byl severní vrcholek uvnitř hradiště zesílen dalším opevněním, které v případě hradiště na Cvilínu využili ve 13. století stavitelé hradu. K zničení Tróje, jak je popisuje epos Ilias, došlo někdy v letech 1300 – 1200 př. n. l., což může být docela dobře doba vzniku hradiště na Zadním cvilínském kopci.

Východní svah Zadního cvilínského kopce, kde bylo v roce 1817 objeveno popelnicové pohřebiště

O významné archeologické lokalitě u Krnova se dlouho nevědělo. Teprve v roce 1817 bylo při kopání cihlářské hlíny na východním svahu Zadního cvilínského kopce, mezi hradní zříceninou a Červeným Dvorem, objeveno žárové pohřebiště s tisíci popelnicemi.

O nálezu následujícího roku vyšla zpráva v Malebném zápisníku pro přátele krajinných, přírodních a uměleckých pozoruhodností rakouské monarchie. Byla to doba, kdy si majetnější lidé se zájmy o dějiny pořizovali domácí sbírky starožitností, kabinety kuriozit a tak došlo k tomu, že popelnicová nekropole byla zničena. Muselo jít o tisíce, spíše desítky tisíc bronzových a jiných předmětů, které se tehdy rozptýlily po celé Evropě. Likvidování nálezů na lokalitě těžbou cihlářské hlíny pokračovalo ještě v 50. letech 19. století.

Později bylo hradiště z doby bronzové na Cvilíně – Šelenburku zařazeno do kulturního komplexu lužických popelnicových polí. Morava a Horní Slezsko byly jižním okrajem rozsáhlého okruhu, který zahrnoval Slezsko, Lužici, střední Německo, Polsko, na severu sahal až k Baltu a na východě k západní Ukrajině.

Pojmenování „lužická“ je dáno tím, že ji v roce 1880 objevil v Lužici německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. Jejím typickým znakem je nový způsob pohřbívání – od mohylových hrobů se přešlo k pohřbívání žehem. Vznikala rozsáhlá popelnicová pohřebiště (na Moravě a ve Slezsku je jich známo kolem stovky), některá i s tisíci hroby, jak tomu bylo pod Cvilínem. Na nich se do uren nebo vedle nich do dalších nádob ukládaly jako milodary bronzové předměty.

Z velkého množství nálezů z žárového pohřebiště mezi zříceninou hradu Cvilín a Červeným Dvorem se v Krnově uchovalo pouze několik předmětů a ty se při založení muzea v roce 1882 dostaly do jeho sbírek. Žádná evidence se k nim ale nedochovala, pouze z označení místa původu je dnes lze přiřadit lidu lužických popelnicových polí z hradiště na Cvilíně – Šelenburku.

Za nález z hradiště nebo nekropole lidu popelnicových polí tak můžeme označit pazourek o rozměrech 64 x 40 x 32 mm se čtyřmi otvory, které jsou navzájem propojeny chodbičkami. Baltické křídové pazourky (a toto je baltický křídový pazourek), které se běžně v okolí Cvilína nacházejí jako pozůstatek kontinentálního zalednění, mívají občas otvory a různé dutiny, někdy i vedoucí skrz kámen. Pazourek z Cvilína – Šelenburku má tvar pravidelný, jeho povrch je vyhlazen a otvory mají jednotný ráz. A zde je záhada – mohou něco tak neobvyklého vytvořit síly přírody, nebo jde o výtvor lidských rukou?

Děravý pazourek z nekropole lidu lužických popelnicových polí na Zadním cvilínském kopci

Nejstarší dochované zobrazení pochází z roku 1923 a je ve vlastivědné publikaci okresů Krnov a Město Albrechtice od Heinricha Schuliga, kde je pazourek pojmenován „Rufstein“. Je prý provrtán a „drží-li se miskovité vybroušené otvory kromě nejmenšího (na kresbě označen písmenem o) a na ten se fouká jako na dutý klíč, ozve se mimořádně silný hvizd“. Podle autora vlastivědy „Rufstein“ mohl sloužit jako signální píšťala, třeba jako varování při hrozícím nebezpečí. Zároveň ale autor přiznává, že se předmětem v roce 1918 zabýval prehistorik Dr. Georg Kyrle, který jakýkoli archeologický význam kamene vyloučil.

V roce 1993 psal o děravém pazourku archeolog J. Pavelčík. Podle něj jde jednoznačně o člověkem opracovaný pazourek (autor použil název rohovec, což není správné, neboť jde o baltický pazourek). Na místě otvorů byly prý odřezány výběžky a přirozené kanálky uvnitř upraveny úzkým dlátkem a pak zabroušeny. Tři otvory byly vybroušeny do plošek měsíčkovitého tvaru, nejmenší otvor byl pouze zabroušen. Předmět prý mohl být používán jako signální píšťalka. Zabroušené plošky u otvorů slouží jako opěrky bříšek prstů. U největšího otvoru je vybroušená ploška – opěrka pro ret. Tolik pohled archeologa.

Krátce poté se v roce 1993 o předmětu vyjádřili geologové Z. Gába a I. Pek. Podle jejich názoru je umělé opracování pazourku nepravděpodobné. Jeho povrch vykazuje zřetelné stopy opracování větrem, které vytvořilo jak hladký povrch, tak plošky u otvorů.

Vítr nepůsobí na povrch pevných hornin a skal přímo. Unáší však různé drobné částice, které se uvolnily zvětráním a mrazem, zejména písek a prach z hornin, jimiž je povrch kamenů poznamenáván. Může být zdrsňován, vyhlazován a vytvářejí se na něm více či méně lesklé plochy. Baltické pazourky jsou staré 65 – 70 milionů let. K nám se dostaly působením ledovce asi před 200 000 lety, což je dostatečná doba na to, aby síla větrů mohla pazourek „opracovat“, pokud byl jeho povrch vystaven působení vlivů činnosti atmosféry.

Při úvaze, zda a jak mohl být pazourek z Cvilína – Šelenburku člověkem opracován, by se měla zodpovědět otázka, jakými způsoby to bylo v době bronzové možné. Lze uvažovat i o železných nástrojích, které se jako vzácný import z jihu mohly dostat do střední Evropy, kde ještě na hradištích lidu lužických popelnicových polí vládl bronz. Tvrdost baltického pazourku se shoduje s tvrdostí křemene a ten má podle Mohsovy stupnice tvrdosti tvrdost 7. Měď má tvrdost 3, kvalitní bronz 4 a železo 4,5. Takže ani bronzem, ani železem nebylo možné odřezat na straně otvorů vrcholy pazourku a u otvorů vybrousit plošky měsíčkovitých tvarů. Šlo by to ocelovými nástroji (tvrdost různých druhů ocelí je 5 až 8,5), ty ale lidé lužických popelnicových polí mít nemohli.

Lidé sice dovedli pazourek brousit již v mladší době kamenné, jak dokládají nálezy broušených nástrojů, například silicitových sekyrek. Používaly se k tomu desky z křemene a jemný písek jako brusná pasta, ale povrch pazourku z Cvilína – Šelenburku takovým způsobem upraven nebyl. Broušené pazourkové sekerky mají povrch zcela jiný. Pazourek byl tak, jak vypadá, zřejmě vytvořen působením přírodních sil a nikoli přičiněním člověka.

Lidé lužických popelnicových polí ovládali pokročilou metalurgii bronzu. K čemu mohl lidem z doby bronzové takový podivný kámen sloužit? Píšťalku vyloučit nelze, protože se z něj několik tónů dostat dá. Tři otvory se ucpou prsty a na čtvrtý se fouká tak, jako „na dutý klíč“ nebo „na flašku“. Tak se o tom píše, nám se to ale nepodařilo. Píšťala z duté kosti nebo ze dřeva je pro tento účel nesrovnatelně lepší.

Podle geologů, kteří se pazourkem zabývali, mohlo jít například o hračku. Napadají mne ale další možnosti, například pazourek navlečený na šňůrce nebo koženém řemínku mohl být ozdobou nošenou kolem krku. Nebo také amuletem. Nález pazourku poměrně pravidelného tvaru s děrami mohl vzbudit pozornost. Kameny obvykle nebývají děravé a tomu, který se od jiných odlišoval, mohly být přisuzovány nějaké vlastnosti.

Z dávných dob se do současnosti udržela lidová víra v kouzelnou moc kamenů s přirozenými děrami. Na Zvířetníku se o tom psalo nedávno v článku Lochsteine – kameny s přirozeně vzniklými děrami jako amulety. Pazourek z Cvilína – Šelenburku může být právě takovým amuletem, který používali lidé již v době bronzové. Lidová víra v moc děravých kamenů, které dokáží ochránit domácí zvířectvo a zabránit působení zlých sil všeho druhu, se na některých místech udržela i po příchodu křesťanství. Od něj to je k lidem lužických popelnicových polí z hradiska na Cvilíně sice dlouhých 2 000 let, ale tradice uctívání děravých kamenů a víra v jejich moc se z těch dob uchovat mohly.

Virchow pokládal lid lužických popelnicových polí za první Germány. U nás to pro všechny byli první Slované. Nic z toho se ale nedá prokázat a dnes panuje alespoň shoda v tom, že to byli Indoevropané. Lidé, kteří byli mistry metalurgie bronzu, kteří dovedli zhotovit překrásné věci z kovu a také keramiku, by asi pár tónů foukáním do kamene nevyluzovali. Už dávno byly známé píšťaly, na které se dalo nejen pískat, ale i hrát.

9 Nejstarší zobrazení pazourku ve Vlastivědě okresů Krnov a Albrechtice vydané v roce 1923

Děravý kámen byl vybočením z přírody, kde kameny díry nemívají, jako věci zvláštní mu byla přisuzována nějaká moc a v tom může tkvět jeho využívání jako amuletu. Jsou to však jen další spekulace. Barevné fotografie děravého pazourku z Cvilína – Šelenburku jsou zde uveřejněny poprvé. Možná z těch ilustrací čtenáři přijdou na něco, co dosud všem uniká a čeho si zatím nikdo nevšiml.

Pozn.: Fotografie pazourku vedeného Městským muzeem Krnov pod inventárním číslem A 1008 (600, 104/75) byly pořízeny se souhlasem pracovníků muzea. Informace o prehistorii Cvilína jsou z publikace Svatopluka Břízy Pravěké památky Krnovska, vydané Městským informačním a kulturním střediskem v Krnově roku 2006.

Foto: autor. Klikněte do obrázku a podívejte se do fotogalerie.