ROZHLEDNÍK: Jak vyrobit vitráž

Sklo je materiál, kterému jsem propadla už jako malá holka. Mé okouzlení sklem začalo ve sklárnách v Janštejně, malé vesničce pod Javořicí.

V té sklárně pracoval můj prastrýc. V době, kdy jsem do jeho rodiny v sedmdesátých letech minulého století (takto řečeno to zní tedy dost hrozně) jezdila jako malá holka na prázdniny, byl už sice v důchodu, ale do skláren chodil stále na výpomoc – jako brusič. Teta mu do práce nosila obědy, brala mě s sebou a mě svět skláren uchvátil.

Chlapi se sálající pecí v zádech, s dlouhými píšťalami, vyfukující barevné bubliny, z kterých otáčením, nakláněním a velkými kleštěmi vytváří tu vázu, tu sklenici, ženy, které do dřevěných forem stisknou horkou vyfouknutou bublinu a dají jí tvar, hluk vypalovací pece, žár ohně, vůně skla – fascinující svět.

Jednou mi strýc donesl skleněnou lištičku, velikostí tak akorát do dlaně, pamatuji si ještě průhledného vyfouknutého slona se zlatýma očkama, a tenkostěnné broušené sklenice mají ještě pořád místo v mé domácnosti – chráním je jako oko v hlavě, svou jedinou památku na strýce a tetu...

Když mi odrostly děti a já měla víc času, rozhodla jsem se ke sklu vrátit. Ne do skláren, na to jsem odvahu neměla, ale vybrala jsem si koníček, který se sklem pracuje – vitráže. Přesně řečeno vitráže Tiffanyho technikou. Není to vitráž v pravém slova smyslu – pravé vitráže byly sesazovány do olověných pásů, nejlépe v profilu H, které se ve spojích spojovaly cínem. V současnosti se používají profily i z mědi, mosazi nebo zinku – touto technikou se osazují velké plochy – okna kostelů, vitráže do dveří apod.

Tiffanyho technika vznikla v době secese, kdy syn newyorského obchodníka se šperky a dekorativními předměty Louis Comfort Tiffany vymyslel nový způsob, jak skládat k sobě barevná skla, například na klobouky lamp či svícny, závěsné obrazy nebo šperky. Namísto hrubého olověného profilu se používá měděná páska, která se spojí cínem. Díky tomu lze používat menší kousky skla a výrobek má jemnější kontury – tenčí spoje. Je to technika, vyžadující ruční práci, přesnost a hlavně trpělivost. Každý kousek skla je při výrobě brán do ruky několikrát, než se konečný výrobek může zavěsit do okna nebo postavit na poličku.

A já bych vás teď výrobou jedné takové drobné vitráže provedla.

Než ale začnu, tak bych ráda uvedla to, že se vitrážemi neživím, nejsem profesionál, ale jen nadšený amatér, vitráže dělám pro radost svou a svých kamarádů a kamarádek. Pokud je v řadách čtenářů profesionální vitrážista, omlouvám se dopředu, pokud se můj postup někde lehce odchyluje od profesionálního zpracování.

Základem všeho je mít představu, jak má konečný výrobek vypadat. V našem případě budu vyrábět vitráž podle fotografie jedné kočičky. Namaluji si návrh – musím pamatovat na to, aby šly všechny tvary vyřezat – a rozvrhnu si jeho barevné řešení. Každý namalovaný dílek je nutno očíslovat a poté udělat ještě jednu identickou kopii návrhu.

1 Základní nákres

2 Ještě jednou s barvami, a očíslovat obě paré

Vyberu sklo, které na vitráž použiji. Existují dva druhy skel – katedrálové (průhledné) a opálové (méně průhledné, až neprůhledné). Všechna skla se dají koupit v různých barevných variantách, s různým povrchem, různým vzorem – vybírat je opravdu hodně těžké, zvlášť když já kupuji skla pouze z e-shopu, neboť prodejna skel na vitráže nikde v dosažitelném okolí není.

3 Vybrat vhodná skla

Když zvolím skla, rozstříhám (pečlivě a speciálními nůžkami) jedno paré předkreslené vitráže. Rozdělím vystříhané kousky na skla dle barev tak, aby šly vyřezat s co nejmenším odpadem, ale zas tak, aby se díky úzkým průřezům skla neštípala. Na malé dílky (oči, čumáček apod.) lze využít zbytky skel, které zbyly z minulých prací – během času se těchto zbylých kousků nashromáždí opravdu hodně.

Vystříhané tvary pečlivě obkreslím lihovou fixou přímo na sklo. Problém bývá u černého skla – tam je lihovka opravdu špatně vidět. Zkoušela jsem i bílou fixu, ale moc mi nepomohla, prostě u černého skla musím koukat zešikma, abych nákres vůbec viděla.

4 Jedno paré rozstříhat a dát na vybraná skla

5 Omaluje se a očísluje

Speciálním řezákem na sklo vyřežu jednotlivé dílky. Při skládání předloh na sklo musím pamatovat na několik věcí. Řez na skle se musí vždy vést od kraje ke kraji, nelze zůstat uprostřed. Stejně tak musím pečlivě odhadovat, jak moc můžu řez zakřivit – sklo má tendenci praskat rovně a pokud řez moc zakřivím, při vylomení se může stát, že se nevylomí podle řezu, ale praskne rovně. Řezák není diamantový, ale má ve špičce malé kolečko a v těle řezáku je dutina na olej, který ho při řezání maže.

Pod „řezáním skla“ si nemůžeme představit stejný řez, jako je například řez nožem – řezák pouze naruší vrchní stranu skla a poté lze sklo podél této rýhy speciálními kleštěmi rozlomit.

Kočka - nákres

Největším oříškem na vyříznutí je vyříznutí ne kolečka, jak by se zdálo – tam se jednotlivými řezy postupně odřeže kolečko, ale vyříznout oblý zářez – představte si, že byste měli vyříznout tvar písmene U – pro představu dodávám neumělý obrázek: vyříznout nohy kočky, zvláště pak tu žlutě vyplněnou část.

Jde to, ale je to poměrně náročné a většinou se mi to napoprvé nepodaří. Existuje na to ale takový jeden zvláštní trik a pak už to chce jen velkou trpělivost.

6 Vprostřed je vidět řezák na sklo

7 Vyřezáno nahrubo a poskládáno

Mám vyřezané jednotlivé tvary, ale samozřejmě díky tomu, že se sklo různě na okrajích štípe, tak k sobě zrovna moc jednotlivé části nesedí. Teď přichází na řadu bruska. Brousí se pod vodou, na broušení skel existují různé pomůcky – já mám držák na malé kousky skel, co vypadá zboku jak exotický pták či ryba. Postupně, jak brousím jednotlivé kousky, si je skládám k sobě. Dobrušuji je tak, aby mezi nimi byly co nejmenší mezery, aby skla na sebe pěkně seděla.

Na druhou stranu ale zas musím počítat s tím, že mezi jednotlivými dílky budou ještě dvě vrstvy měděných pásků. U obrázků, které nejsou do rámu, to není až tak velký problém, ale při větších kompozicích nebo při kompozicích do rámu by se po opáskování mohl celý obraz různě posunout – to řeším tak, že během skládání mívám mezi dílky zapíchané špendlíky, které mi „markýrují“ vrstvy pásek.

8 Už brousíme - bruska a držák malých kousků skel

9 Brousíme

10 Obroušená spodní část, vršek je ještě hrubý

11 Kompletně obroušeno

Mám obroušeno, začnu olepovat páskou. Každý jednotlivý dílek vezmu, pečlivě očistím a na jeho obvod nalepím měděnou pásku tak, aby přes každý kraj byl přehnutý cirka 1 mm pásky – na 3 mm skla používám 4,5 až 5 mm širokou pásku. Pásky jsou různých barev, důležité je to zvláště tam, kde se používají průhledná katedrálová skla.

Můžeme zvolit mezi stříbrnou, měděnou a černou barvou. Stříbrná se dává tam, kde finální výrobek zůstane v barvě cínu, černá tam, kde bude finálně dána černá patina. Měděná páska se používá u opálových skel, kde není vidět, nebo u výrobků, kde počítáme s měděnou patinou.

12 Olemování mosaznou páskou - každý kousek se musí olepit

13 Jeden kus olepen, zbytek čeká na olepení, vpravo páska a přítlačná tyčka

14 Dolní část olepena, zbytek čeká na olepení

15 Komplet olepeno

Pokud mám olepeno a jednotlivé kousky mi sedí na sebe tak, že jsem spokojena (jak říkal můj učitel v kursu – kde mám ve skle díru, přidám tam víc cínu) připravím se na konečnou fázi práce, a to letování. Vitráž mi k sobě zatím drží špendlíky po stranách. Vezmu štěteček, letovací kyselinu a pečlivě potřu každý kousek měděné pásky, kterou vidím, jednotlivé plošky i okraj vitráže.

Mezi tím se mi nahřívá pájka. V první fázi vitráž tzv. boduji, tj. nakapu na spoje kuličky cínu. Když mám vitráž zabodovanou, odstraním špendlíky a horkou pájkou roztahuji kuličky cínu po spojích – kde je potřeba, přidám cín, tak, abych měla všechny měděné pásky pospojované cínem. To je vlastně princip celé Tiffanyho techniky – místo H olověných profilů je měděná páska.

16 Příprava na letování - letovací kyselina, tou se vše potře, cínové pruty,...

17 Bodování - první spojení všech kousků

18 A letování je hotovo

Pak již zbývá jen sletovat vitráž i z druhé strany, udělat si očka na zavěšení vitráže, přiletovat je k hotové vitráži a eventuálně přiletovat další ozdoby – v tomto případě kočičí fousky.

19 Otočíme a sletujeme rub

20 Připravíme očka na zavěšení

21 Přiletujeme očka na zavěšení

V tomto případě si nová majitelka přála měděnou patinu, takže jsem na závěr cínové spoje napatinovala na měděno a vitráž je hotová.

22 A je hotovo

Vitráže nejsou laciný koníček a jsou docela náročné na čas i na trpělivost a preciznost. Neříkám, že bych toho všeho měla bezbřehé množství, ale občas si nějakou vitráž ráda udělám. Mám ráda, když vznikne věc, která je hmatatelná, a pokud je ještě k tomu povedená, mám radost. A pokud udělá radost ještě někomu dalšímu, je to originální dárek, z kterého máme potěšení oba dva.

Na závěr doufám, že vás výlet do světa vitráží pobavil.

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.