KOČKY: Vzpomínka na Macešku

Už je to půl roku a konečně jsem přestala při volání na kočky automaticky otvírat pusu k „Maci, ččč, pojď domů“. Už je to půl roku, co místo silně originální Macešky obývá naši domácnost demoliční četa.

Macešku jsem přinesla z útulku v lednu. Dede tehdy komentovala fotku na webovkách „Tak strašně ošklivá žádná kočka nemůže být“ a měla pravdu, Macešku (tehdy Krystu) zachytili ve chvíli, kdy zase na někoho ječela jako domovnice. Vybírali jsme ji s Kubou, no, vybírali – chtěli jsme prostě kočku, co se nebojí psů, a koťata se bála i lidí. Tak jsme si radši vzali dospělou vykastrovanou kočku s vytahanou kůží na břiše, která se nám docela líbila a v té kleci plné koček se tvářila klidně.

Po cestě z útulku jsem v autě neustále vrkala na přenosku na Kubově klíně tak dlouho, až jsem přehlédla, že se mě nějakou dobu snaží zastavit policie. Vyděsila jsem se k smrti tak, že jsem ze sebe dokázala vypravit jen „my si vezeme z útulku kočku“, zatímco policistka se smála a radovala se, že další kočička byla zachráněna, její kolega jen zavrčel, že bych příště mohla reagovat rychleji.

Maceška

Maceška se moc nebála, byla jen ostražitá, se Světluškou se skamarádila během jednoho dne a od Borůvky se nechala mírně citýrovat, i když si o tom viditelně myslela svoje. Období útulkové pažravosti ji celkem rychle přešlo a stala se neomezenou vládkyní zahrady a bohužel i širokého okolí. Rvala se jako šílenec, lítala po poli a nosila domů značné množství myší.

Se psy i dětmi dokázala hrát „na indiány“, což je obíhačka uvnitř domu, u které se hlasitě ječí a poštěkává. Máca byla profík, uměla počkat za rohem a přepadnout ze zálohy :)

Maceška se Světluškou

Bohužel se na ní předchozí život podepsal, druhou zimu strašně kašlala, a když se vyléčil kašel, nechala jsem ji přeočkovat. Očkování ji znovu moc oslabilo, možná odněkud spadla a poranila si šlachy na zadní noze. Přesto odmítala setrvat doma a aspoň na chvíli se procpala denně ven. Pak začala kulhat i na přední packu na téže straně a skoro ochrnula. Zrovna bylo dost sněhu, a když jsem ji viděla, jak se vleče závějí, protože čurat doma rozhodně nebude, odvezla jsem ji k vetovi, že buď přijdeme na to, co s tím, nebo ji nechám přestat trápit, byla na tom opravdu nedobře.

Vet nemohl zjistit, co jí je, a tak jako poslední možnost zkusil injekci, která byla koktejlem všeho možného. Máca se kupodivu do tří dnů sebrala a až po čase jsem přišla na to, v čem byl problém u přední packy – našla jsem bolestivé místo u páteře. Kdykoli pak začala kulhat, kočce jsem namasírovala záda a problém zase zmizel.

Měla jsem jedinou kočku v okolí, která chodila se psy na procházku do vinohradu a jednou se tam pokusila zmlátit rotvajlera.

Maceška s Borůvkou

Když měla loni v létě víc jak odhadovaných šest let (opravdu jen odhad, nikdo to nebyl schopen říct), během veder značně zpomalila a jednou ji, naši veleopatrnou kočku, málem dostal neustále volně pobíhající pes. Zachránili ji sousedi. Nevím, jestli nebyla nemocná, byla prostě jiná, ale liška ji dohonila dřív. I když byl veterinář toho názoru, že by se měla zahojit a operace stojí za to, do večera odešla za Duhu.

Podle veta srdce neustálo traumatický šok v kombinaci s narkózou, nevíme, kdy ji liška potrhala, protože na zahradě ji psi našli ležet pod velkým trsem ozdobné trávy až pozdě ráno, kdy jsem kočku volala a psi naučeně šmejdili po zahradě a čekali, odkud se vynoří.

Její odchod byl pro nás všechny těžký, ale nejhorší pro Kubu a Světlušku, která seděla čtyři dny u dveří a čekala, až se vrátí její kočka. O víkendu jsme si proto dovezli z útulku dvě koťata, která vyplnila uvolněnou funkci kočičího obyvatele.

Ale stejně mi venku na procházce Maceška chybí...

Foto: autorka

Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.