Neviditelný pes

ROZCESTNÍK: Nad Brannou

11.2.2016

Jeseníky jsou moje veliká láska - ještě dokáží být tajemné a liduprázdné a náladové. Pamatuju si na zimu, kdy lyžovat se dalo jedině na Ovčárně, neb jinde sníh nebyl. Taky pamatuju zimu, kdy jsme museli auto vykopávat ze sněhových závějích. A další zimu, kdy jsme na sjezdovce vydrželi maximálně hodinu, protože mráz mínus dvacet přímo spaloval.

Na druhou stranu však musím přiznat, že při našich letních expedicích nám Jeseníky ukazují svou vlídnou tvář - pravda, jezdíme sem v období nejstabilnějšího počasí a to na konci léta.

A stejně tak to bylo i tentokrát – na výlety bylo hezky slunečno a déšť si pršel, když už jsme byli schovaní v úkrytu - tedy na chajdaloupce (:o)).

Ranní slunko v lese

První den naší Expedice Jeseník 2015 jsme strávili na Pivním festivalu v Hanušovicích (přečtěte si o tom zde) a proto jsme se rozhodli, že druhý den bude odpočinkový, s krátkou a příjemnou procházkou. Nad Brannou jsem už s Jeníkem byla a tak jsem navrhla: „Jde se jenom kousek do kopce pod skály a pak už budeme sestupovat zpátky do Branné.“ A tak jsme si vyšli projít část naučné stezky Pasák.

Nástupní bod k pochodu – nádraží Branná. Samotné nádraží je poněkud neutěšené, navíc tentokrát jsme se museli z Ramzové dopravit auty, neb vlaky nejezdily (výluka), ale dá se u něj bez problémů zaparkovat. Po průlezu pod kolejemi jsme vyrazili po zelené lesem a lukami – chvíli lehce do kopečka, chvíli po rovině. Krásné výhledy do kraje. Super vycházka pro ne příliš zdatné turisty.

Ještě nad Ramzovou

Je pravda, že při výstupu ke skále Pasák a dalším břidlicovým útvarům někteří prostorově výraznější chodci již lehce funěli. Naštěstí tenhle úsek vycházky byl sice strmý, ale krátký.

Konečně nahoře

A nahoře jsme se všichni kochali skalními útvary; ti více odvážní se nakláněli nad koruny stromů, rostoucích z hluboké rokliny pod námi. Některé dámy sice mírně vyděsil místní horský hlodaveček (velikosti boty pětačtyřicítky), ale ten byl tak rychlý, že fotografové nestíhali ani cvaknout fotečku. Já opět dychtivě vyhlížela krkavce, kteří zde mají hnízdit, ale nebylo mi dáno ho zahlédnout. Je pravda, že výlety s ajzlpoňáky jsou poněkud hlučnější, protože jejich nemocí z povolání je lehká nahluchlost a hlasitost mluvy je nastavena v horní polovině stupnice volume – tudíž bylo téměř nemožné se s těmito inteligentními ptáky potkat. Ostatně, myslím, že se nám i meděd vyhnul.

Pasák - kvůli této „soše“ jsme se sem vydali

Po nabažení se pohledy na břidlici bylo nám pokračovati v cestě. Ještě stále jsme šli po trase naučné stezky – nejprve lesem, pak kol a krs pastviny. Chvílemi jsme šli po rovině, chvílemi klesali a chvílemi stoupali, jak už to tak v horách bývá. Při stoupání se ze zadních vojů nesly nejapné poznámky, směřované na iniciátorku výpravy, typu „Kdo to vymyslel?“ ... „Se říkalo, že už nepůjdeme do kopce!“ ... „Bolí mne nohy!!“ ... „Kdy bude oběd?!“, doprovázené výrazným hekáním a významným vzdycháním. Iniciátorka se chvíli dělala hluchou a neviditelnou, posléze se jala povzbuzovat medovými slovíčky: „Jen šlapejte, drobečci, šlapejte, oběd bude v pivovaře!“ nebo „Zrovna piju meruňkové kapky! Pospěšte, dávám zpátky do batohu!“ Byste nevěřili, jak se po takových slovech zrychlí frekvence pohybu nohou.

A tak jsme přece jenom dosáhli nejvyššího bodu naší dnešní cesty a naskytl se nám nádherný pohled na kus Jeseníků s městečkem Brannou pod námi. Věděli jsme, že teď už budeme jenom klesat.

Branná

Opustili jsme naučnou stezku a vyrazili svižně po pastvině mezi kravkami dolů do Předního Alojzova, aniž bychom si byli vědomi akutního nebezpečí ... naštěstí nad námi držel andělíček strážníček opět své ochranné perutě a ten býk nás nezmerčil (:o)).

Přední Alojzov se skládá všehovšudy ze čtyř chalup a jednoho přátelského psa. Se psíkem jsme se pozdravili a pochodovali dále.

Pejsek z Předního Alojzova

Poslední zbytek cesty byl poněkud prudší – sestupovali jsme k výchozímu bodu našeho putování, vlakovému nádraží Branná. A odtud šupky dupky na náměstíčko na oběd do místního minipivovárku, kde opravdu velice slušně vaří (jako řidič jsem pivo neochutnala, ale prý taky nebylo špatné). Moc hezký výlet se super zakončením (:o)).

Dívám se z okna, kde zrovna zuří psí počasí – mrholí do zbytků sněhu, všude šedivo a nevlídno – a vzpomínám na sluneční lázeň, ve které jsme se koupali na jesenických lukách. Do Branné se jezdí hlavně lyžovat, ale já vám chtěla ukázat, jak je krásná, když letní žár už vyvanul a nesmělý dech podzimu zbarvil první lístečky do ruda. Ještě bylo teplo, ale studený vítr nás upozorňoval, že zima se už chystá vyrazit.

Vaše YGA

Remízky

POZNÁMKA: Já vím, náš výlet byl co do délky trasy miniaturní a pro většinu z vás by pomalu nestál ani za nazutí botky samochodky (něco přes pět kilásků), ale my taky nechtěli trhat rekordy (;o), naše expedice jsou o něčem jiném. Je pravda, že z naučné stezky Pasák jsme tentokrát pokořili asi jednu čtvrtinu – zdatnější chodci si to protáhnou až k linii vojenského opevnění a prohlédnou si pěchotní srub (to si my necháme zase na příští expedici - checht) – viz mapa zde (černě vyznačená trasa jsme my, žlutozeleně NS Pasák).

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes


zpět na článek