PSÍ CESTY: Night ve Španělsku II.

První část si můžete přečíst zde.

Ve čtvrtek se opět vyjíždělo za tmy. To proto, že na nás čekala velká dávka kilometrů – tentokrát výjimečně (jedinkrát za celou dovolenou) stejná dálniční cesta tam i zpátky. Do Gibraltaru se dá autem bez problémů v dopravě zajet jen ráno. A pěšky ze záchytných parkovišť ze Španělska až na jižní cíp je to daleko a celý den jsme tam trávit nechtěli. Koneckonců dovolená je to španělská a nikoli britská :o)

Před lety jsem se bála, že mě tam s Xerxem nevpustí, neboť v té době ještě v Británii platila přísná karanténní opatření. Na Gibraltar se však nevztahovala, a tak Xerxes dobyl britskou půdu. No a letos jsem se málem o Gibraltar připravila vlastní hloupostí. Nightův pas totiž zůstal uklizený v deskách v tašce na noutbůček „doma“ v El Curatu. Naštěstí se opakovala situace standardní v posledních letech. I když nás zastaví (a zastavili), chtějí pasy (dostali občanky), vidí psa (nelze utajit), tak na něho žádné doklady nechtějí.

Gibraltar - slavná Skála

Objeli jsme pomalu východní stranu Skály, pokochali se pohledy na dokonalé opevnění (Skála je prošpikovaná bunkry a chodbami jak ementál), z mlhy za mořem vykukovaly hory v Africe, spousta lodí všech velikostí brázdila vstup do Středomoří... a dojeli jsme až na Punta de Evropa – nejjižnější cíp. Parkoviště zdarma, výhledy krásné, parková úprava, autobus českých turistů, maják, rackové, naštvaný kocour i britští psíci na procházce.

Zašli jsme na kávu a džus. Psík dostal od obsluhy automaticky velkou mísu vody... a byla to voda poslední. Přestala téct, a tak nebylo kafe, všichni jsme měli džus. Zpátky jsme se vraceli přes město. Semafory a hodně aut v uličkách nám umožnily kochat se při pomalé jízdě anglickými reáliemi. Na závěr jsme opět projeli letištěm (přistávací dráhy kříží jak silnice, tak vyhražené stezky pro pěší – místa je málo) a vydali se dále na jihozápad – do Tarify.

Pózujeme s Tarifou

Neb nikoli z Gibraltaru, ale z Tarify je do Afriky nejblíž. Vybaveni čerstvou bagetou a vším potřebným na dobré občerstvení jsme se vydali na nejjižnější cíp, tvořený poloostrovem s majákem a opevněním. A ouha – poprvé selhala příprava. Brána na řetěz a vstup přísně zakázán. A tak „táboříme“ pod hradbami a díváme se na lodě odjíždějící do Afriky a na účastníky kurzu potápění.

Vstup do Středozemního moře u Tarify

Zato odpoledne se vyvedlo. V krásné zátoce pod velikou písečnou dunou u vesničky Bolonia navštěvujeme jednak vykopávky římského města Baelo Claudia...

Bolonia - římské vykopávky

... jednak okusíme chladnou vodu Atlantiku.

Bolonia - rozjetý mamut

Psík potkal dozí babičku (jedenáct a půl roku starou belgickou cestovací dogu), vyřádil se na pláži. A v autě cestou zpátky po dálnici spal jak špalek. Nejen že chrápal nahlas, ale spal na zádech a nohy měl vytrčené vzhůru.

Pátek byl posledním dnem v Andalusii. Ráno část osazenstva jede vyfotit východ sluníčka z El Torcalu a doplnit zásoby do Antequery (a navštívit muzeum dolmenů, které mělo v pondělí zavřeno) a druhá část trochu balí a vaří oběd a koupe se v bazénu.

Antequera - dolmeny jsou zvenku nenápadné pahrbky

Hned po obědě vyrážíme na Camino del Rey. Časovky máme už čtyři měsíce (nyní už jsou beznadějně vyprodány). Mám kliku – devět kilometrů poměrně náročným terénem neladí s už unaveným kotníkem neteřky, a tak Jana zůstává doma. Hlídání Nighta se tak vyřešilo.

Když se na začátku dvacátého století stavěly tři velké přehrady u obce El Chorro, vybudoval se z důvodů obslužnosti úzký betonový chodník soutěskou Garganta del Chorro.

El Caminito del Rey - místy je soutěska opravdu uzoučká

Soutěska je někde jen deset metrů široká, ale hluboká je metrů čtyři sta. A chodníček vede sto metrů nad říčkou sevřenou ve skalách. Starý chodník odnesl čas. Po řadě nehod končících smrtí byla soutěska uzavřena a až letos v dubnu slavnostně znovuotevřena. Nový chodníček je dřevěný, širší a má průhledné zábradlí z pletiva.

Mimochodem – naše představy, že by nás snad nechali dojít se psem až k lávkám a po chvíli kochání by se jeden z nás vrátil a převzal psa a šel zpátky... byly neproveditelné. Velmi přísný režim, dvakrát jsme předkládali všichni občanky a kontroloval se jmenný seznam. Žádné výjimky se nepřipouštěly. Janino místo nemohlo být nikomu na místě předáno – čárový kód by neodpovídal dokladu totožnosti. Úřad je úřad... Na lávky nesmí malé děti, psi, lidi s holí (ani turistickou), s deštníkem, stativem... Kontroluje se i obuv – v pantoflích či žabkách vstup zakázán. První půlrok byla stezka zdarma. Od října se platí – přesto až do prosince není jediné volné místo.

... a taky hluboká

Každý je povinně vybaven blembákem, neboť bezpečnost především. Riziko, které mě napadlo jako nejpravděpodobnější, mohl být kydanec vypadlý z orla nebo supa (kroužilo jich tam neuvěřitelné množství). Netrpím závratí, nevadí mi průhledné lávky ani kousek skleněné podlahy. Nikomu z nás to nevadilo a tak jsme se mohli naplno kochat přírodou. Na konci jsme vrátili přilbu a přistavený autobus nás odvezl (za 1,5 eura) zpátky na parkoviště.

Perfektní organizace, krásné provedení, čisté záchody, svoz autobusem po nově opravené silničce. Má to jeden háček. El Chorro je malá vesnička hluboko ve vnitrozemí. A to hovoří za vše. Od domku k soutěsce jsme to měli 40 kilometrů. Jeli jsme to hodinu a půl... Místní silnice jsou ve velmi špatném stavu. Místy neasfaltové, nesmí nás překvapit ani brod či zcela chybějící část komunikace. O další zpestření silničního provozu se starají velká stáda koz, ovcí, toulající se krávy či koně.

Nebo uprostřed silnice stojící velký pastevák. Hrdě (a ne zrovna přátelsky) si poměřoval naše auto. A hodně dlouho trvalo, než se uráčil poodstoupit stranou. Pokud uvidíte jít po silnici (jinudy to nejde, příroda je trnitá a terény nesmírně kamenité a stržovité) chodce, vždy má velkou silnou hůl. Na psy. Tuláků psů je tu k vidění dost. A poměrně velkých (tak nějak si myslím, že ti menší jsou vítanou změnou jídelníčku dravců).

V sobotu ráno jsme dali klíč pod rohožku, zamávali koníkovi i domku a vydali se na sever. Plánovaná byla zastávka v Toledu. Projíždíme provincii Kastilie – La Mancha, provincií proslulou vínem, větrnými mlýny, hrady a Donem Quijotem. Vinic, mlýnů i hradů jsme viděli hodně, Quijota jsme nepotkali.

Toledo - pohled na město

Toledo je krásné. Napěchované památkami. Není daleko od Madridu a i proto je plné turistů. V centru je hlava na hlavě. Naším hlavním cílem byla katedrála. Je úžasná. Střídáme se, Night je opět focen, hlazen, obdivován. Vrtichvostí, je v pohodě – o to víc mě překvapí, když vystartuje na kolemjdoucího teriéra. Udržela jsem ho, nic se nestalo.

Podle všeho to byla kombinace dvou věcí. O psovi jsem já nevěděla (a to se nestává). Tudíž to musel řešit Night. A byla tam miska s vodou a na zemi položený ruksak. Tudíž bylo třeba hlídat majeteček... I kvůli odpočinku psa od lidí jsme návrat k autu volili nikoli městem, ale podél řeky přírodním stezníkem. Páníka to mrzelo, neb kostelů, klášterů, náměstí by se dalo vidět mnohem víc.

Druhé ubytování bylo v provincii Kastilie a Leon blízko dálnice ve vesnici La Rad (kousek od Salamancy). Paní domácí byla pro změnu Holanďanka – vyfotila si Nighta u domku a vydala mi obří patchworkovou deku, že je psí a mám ji používat na sedačku či postel... A měla radost, když jsem jí předvedla stejně velikou čistě povlečenou psí deku vlastní... Opět přátelské prostředí pro mamuta. Navíc na zahrádce dozrávala spousta plodin (jablka, hrušky, fíky, víno bílé, víno červené, blůmy, mandle, ořechy, olivy...) a dostali jsme nakázáno sníst toho co nejvíc.

Neděle byla vyhlášena dnem přírodním bez historických památek. Sice jsme neodolali a v městečku El Barco de Ávila jsme okoukli hrad a římský most...

El Barco de Ávila - římský most

... ale naše cesta vedla do hor. V průvodci psali, že v pohoří Sierra de Gredos je hezká trasa k jezeru Gredos vysoko v horách. A tak jsme se kochali vysokohorskou krajinou zalitou sluníčkem. Některé zůstaly v údolí u potoka, já s Nightem jsem to točila kus pod vrcholem a jen Pepa se švárou dosáhli cíle – spatřili jezero.

Sierra de Gredos - pohled z výšky na jezero Gredos

Krásná krajina, stáda volně se potulujících krav, kvetoucí ocúny, kozorožci. Ale taky poměrně dost turistů. Zajímavostí byla skupina slepců v náročném horském terénu. Vždy tři lidé (prostřední byl slepý) se drželi pravou rukou pevné asi třímetrové tyče a opatrně postupovali skalami. Celá cesta byla vydlážděná kameny – stále se šlo po tvrdém. Skalnaté úseky byly poměrně dlouhé, terén prostě vysokohorský.

Když jsem se vracela sama s Nightem, potkala jsem krávy s teletem zrovna mimo volný terén na průchodu mezi skalami. Já „zaparkovala“ Nighta k pravé noze směrem od kravek, kráva pohozením hlavou nacpala tele na svůj pravobok a v klidu (no moc klidná jsem nebyla) jsme se těsně minuly... Na parkovišti jsem si koupila plechovku s kolou a šla si sednout k holkám na břeh horské bystřiny. Ten můj pablb černý mi plechovku (naštěstí zavřenou) shodil do tůně, takže jsem si musela pití ještě navíc vylovit...

Pondělí mělo program náročný. Nejprve hned po ránu Ávila. Staré město je obklopeno kompletními dokonale zachovalými středověkými hradbami. 8 bran, 88 věží, 2500 zubů.

Ávila má kompletní hradby

Město je plné kostelů, katedrála je klenot, kde se prolíná románský sloh s rannou gotikou. A chacháááá, dostaly jsme se sestrou výraznou slevu na vstupném – slečna za pokladnou nám s úsměvem podala lístky pro důchodce EU nad 65 let...

Segovia - slavná alkazába

Přejíždíme do Segovie. Cesta vede krajem typicky kastilským. Chudý kamenitý kraj s vysokou nadmořskou výškou. Přesto je většina krajiny zorána, jinde jsou pastviny. Chybí tu vesnice. Buď hrad či opevněná tvrz na samotě anebo město. Poměrně veliké – vždy s řadou kostelů, klášterů, hradů. Je to zvláštní svět – na první pohled polabská nížina, na straně druhé v nadmořské výšce Ještědu.

Segovia je další místo, které stojí určitě za návštěvu. Nad městem se tyčí alkazába (ano, i sem zasahoval chálífát). Vyhořela v devatenáctém století a byla pak přestavěna velmi nezvykle – řekněme romanticky... Zdejší špičaté věžičky uchvátily Walta Disneye, který je přenesl do svého světa pohádek.

Hlavní atrakcí města je ale římský akvadukt. 28 metrů vysoký, dnes stále téměř kilometr dlouhý. Obří kameny ležící na sobě. Žádné pojivo, žádná malta. Přiváděl do města vodu z patnáct kilometrů dalekého místa. Prochází středem města, dělí velké náměstí. Do katedrály jsme už nešli. Sedli jsme si před ní do kavárny a kochali se množstvím věží a věžiček. Na kafe jsme dostali velkou slevu. Za to, že se pan majitel vyfotil s Nightem. A nejhorší je, že nás to už ani nepřekvapilo.

Abychom nejeli stejnou cestou zpátky, zařadili jsme do programu ještě návštěvu jednoho z nejzajímavějších hradů Kastilie – v obci s podivným jménem Coca. Hrad je nezvykle z cihel – obrovský, v původním stavu.

A krajina nám tam byla povědomá – aby ne, Night se narodil kousíček od Cocy – jen asi deset kilometrů daleko. Ale tentokrát to nebyla cesta psí, tentokrát byla dovolenková.

... a příště už snad bude konec...

Foto: Xerxovi. Určitě se podívejte do bohaté fotogalerie (kliknutím do kteréhokoli obrázku, nikoli klikem na slovo v textu - dvojitě podtržená slova jsou automatická reklama).