PŘÍRODA: Setkávání se zmijemi v Jeseníkách

Dlouhou řadu dnů s tropickými teplotami přerušila v pátek odpoledne 14. srpna bouře s přívalovým deštěm. Asi 300 metrů od naší chalupy shodil úder blesku kus elektrického vedení a skoro až do rána byla celá obec bez proudu. Když jsme druhý den seděli kolem stolu na zahradě, zavítala pod stůl malá zmije. V nízkém, dlouhým suchem sežehnutém trávníku si jejího vlnivého pohybu nešlo nevšimnout. Nijak se hady nezabývám, přesto jsem v Nízkém Jeseníku, v místě, které znám již desítky let, získal pozorováním výskytu zmije obecné určité poznatky.

Již několik posledních let tam v létě pravidelně, a to poměrně často, potkáváme zmiji obecnou (Vipera berus). Časně ráno v posečené zahradě, na kamenech nebo dokonce na mostě přes vesnicí protékající říčku. Rovněž sousedé potvrzují častá setkání s tímto hadem. Na silnici vídáváme zmije, které zahynuly pod koly aut. Naše zkušenosti poněkud odporují tomu, co o výskytu zmije obecné u nás uvádí literatura.

V České republice je zmije obecná považována za kriticky ohrožený druh. Nejspíš tomu tak bude, ale v obci, kde máme chalupu, o setkání s tímto krásným tvorem rozhodně nouze není. Ostatně i jiné názory o zmijích, považované obecně za platné, naše zkušenosti nepotvrzují.

Třeba známé rčení pranostiky připadající na 24. dubna, podle něhož na svatého Jiří vylézají hadi a štíři. Do svatého Jiří chyběly ještě tři dny a kousek od našeho domu jsem přímo na kraji silnice krátce před polednem spatřil zmiji. Chvíli jsem váhal, zda mám přinést z domu fotoaparát a riskovat, že had za těch pár minut zmizí, nakonec jsem jej ale fotografoval mobilem. Mé obavy, že by se vyplašil, se ukázaly neopodstatněné. Na přiblížení ruky s mobilem zmije reagovala podrážděně, z původně stočené polohy se rozvinula a zvedla hlavu. Pořídil jsem několik záběrů a pak utrhl dlouhý prut a zkoušel, jak bude reagovat na dotyk. Vůbec nebyla plachá a trvalo nějakou dobu, než ji to přestalo bavit a zmizela ve svahu nad potokem v loňském listí. Její délku jsem podle prutu odhadl na 60-70 centimetrů, což je prý již velikost u zmije obecné značná. Taková zkušenost se příliš s názorem přírodovědců, že zmije je plachý tvor a před člověkem prchá, neshoduje.

Nesedí ani tvrzení, s nímž se lze setkat v literatuře, podle něhož se u nás zmije obecná vyskytuje od nadmořské výšky 600 metrů. „Naše“ zmije to nerespektují a spokojují se s pouhými 510 metry nadmořské výšky.

Dá se hovořit o plachém tvoru, který se za dne připlazí pod zahradní stůl obklopený lidmi? Navíc je zmije obecná považována za vyloženě nočního tvora!

Zmiji se pod stolem zřejmě zalíbilo. Ve stínu se tam stočila do klubíčka. Nebyla nijak velká, odhadem něco málo přes 20 centimetrů. Tedy takové zmijí mládě. Chodili jsme kolem a dívali se na ni, aniž se zdálo, že by se tím nechala nějak rušit.

Zmije obecná 21. dubna v Nízkém Jeseníku

Bylo jasné, že zmiji pod stolem nelze jen tak nechat. Prý nejlepší bude nasměrovat ji proutky někam do živého plotu. Rozhodl jsem se, že se ji pokusím chytit a odnést někam výš do kopců. Alergický na různá bodnutí nejsem, to mám vyzkoušeno. Kdysi mne najednou bodlo do ruky pět včel. Bylo to na docela kuriózním místě – v Ostravě kousek od divadla, kde jsem se dostal do včelího roje. Nic se mi nestalo. To když mne jednou bodl sršeň, nemohl jsem asi půl hodiny hýbat rukou. A naposled v červenci tohoto roku to byla vosa, které se zalíbilo ve sklenici a já si jí nevšiml. Než jsem ji stihl vyplivnout, bodla mne do rtu. Stalo se to u souseda na zahradě a byl z toho rozruch. Přesvědčil jsem ale všechny kolem, že se mi určitě nic nestane, že není třeba dělat paniku. Sice to pořádně bolelo a také nateklo, za hodinu ale otok spadl. Pravda, zmije mne ještě nekousla, ostatně šlo o malého hada, takže jsem se bez ohledu na námitky okolí do „lovu“ pustil.

Překlopil jsem nad ní velkou sklenici a proutkem zmiji dostal dovnitř. Pak strach z jedovatého hada pominul a zavřená sklenice šla z ruky do ruky. Všichni se shodli, že je to nádherný tvor. Nakonec padlo rozhodnutí, že nejlepší bude, když ji přemístíme někam do svahu k lesu. Chtěl jsem ji vyfotit. Ve sklenici by to nešlo. Můj nápad – přinést z domu velkou porcelánovou mísu a zmiji v ní pro srovnání velikosti vyfotografovat vedle krabičky zápalek, se však nesetkal s pochopením. Nezbylo než se s hádětem vydat k lesu. Ve strání plné prohřátých kamenů jsem ji pustil na svobodu. Bylo to určitě v oněch „předepsaných“ 600 metrech nadmořské výšky.

Foto: autor