Měsíček nad rybníkem krásně svítil. Hastrman Vodňásek otáčel opatrně nad ohněm rožněm, na kterém byl napíchnutý candát.
„Krásně to voní,“ povídal čert Berta. „A kdepak je Pekrlík, ten věčně přilítne poslední,“ zabručel Berta. „Až když je upečíno a lahvinka otevřená. Ten je taky vyčůranej, Vodňásku, to ti teda povím.“
„Von to taky má z nás tří nejtěžší! Já bych anděla strážnýho nedělal ani za nic! Rozumíš, to je strašná zodpovědnost, a v jednom kuse. Mně se někdo utopí, strčím dušičku do hrníčku a je vymalováno. Ty necháš podepsat smlouvu, pak máš pohov než dotyčnýmu nastane soudnej den. Ale Pekrlík? Dej pokoj! Povídám ti, že bych to nechtěl dělat ani za nic. A furt si musí kontrolovat křídla. Člověče, to ti je vejška, co von někdy lítá!“
„Tak si zatím cvaknem, ne,“ povídal čert Berta, „nebudem tady sedět na sucho.“ „Tak jo, to by taky bylo, sedět s hastrmanem nasucho,“ dumal hastrman Vodňásek.
Najednou to nad nima zašumělo a anděl strážnej Pekrlík přistával. Zachytil levým křídlem o vrbu a padl čertovi do náruče.
„Vidíš ho?“ vykřikl čert Berta. „Jak se votevře flaška, tak je tady! A ne, aby pořádně přistál, čerta by zmrzačil, jen aby nepřišel o štamprle.“
„Uff, pánové,“ oddechl si anděl strážnej Pekrlík, “to byla dneska šichta! To byla doba, než ten mazavka konečně usnul ve stohu. Tam se mu nic stát nemůže. Sebral jsem mu pro jistotu cigarety a sirky, aby ho nezapálil. Do rána, než padne rosa, je pokoj. A ještě si pěkně pokouříme.“
Hastrman odloupnul kousek candáta na rožni a ochutnal. „A je to, pánové! Bertíku, skoč pro pivo, dal jsem ho chladit na přítoku, však víš. Ukaž, Pekrlíku, nemáš to křídlo u ramene vodřený? Dal bych ti na to lopuchovej list, to fakt pomáhá. Ty se tady stejně jednou utlučeš, to ti povídám. Posledně, jak si vodlítal, tak si chytil za tu samou vrbu. Už jsme měli vo tebe s Bertíkem strach.“
„No jo,“ bručel Pekrlík, „však jsme to taky přehnali. Já myslel, že na ten nejbližší vobláček snad ani nedoletím. Pak jsem se na něm uvelebil a prochrápal tam skoro celý svoje volno.“
Candát byl výbornej, pivo dobře vychlazený. Popíjeli pak slivovici, uvelebeni pod vrbou, a pokuřovali.
„Tak pánové, jak jdou kšefty?“ zeptal se anděl strážnej Pekrlík a vypouštěl spokojeně kroužky kouře.
„Ale,“ mávl hastrman Vodňásko rukou, „pořád mě volaj na radu, že nemám žádnou novou dušičku. Já vám řeknu, ještě štěstí, že hastrman je nesesaditelnej. To vám povídám, že už bych asi tady nebyl.“
„Vono v každým povolání,“ přemejšlel nahlas čert Berta, „je něco dobrýho a něco špatnýho. Já mám za tejden vodnýst do pekla toho prokuristu, co prošustroval peníze a upsal se mi. Mně vám je ho líto. Vždyť to udělal kvůli ženskej. Ta by měla jít do pekla, ne on!“
„Tak to Belzezubovi navrhni,“ povídal anděl strážnej Pekrlík. „Dyť vo co de? Kus jako kus.“
„Ty seš taky chytrej!!“ rozčílil se čert. „To víš, že jsem to zkusil. Hnal mě, ale jak! Hříšnejch ženskejch jsou prej plný kotle, vykřikoval.“
„Tak se nezlob, Bertíku, já vím, se šéfama jsou potíže. Podívej, ten sedlák Štěrba, co ho mám na starosti. Dal nejvíc na vopravu kostela, tak má zvláštní permanentní vochranu. Tři se nad ním střídáme! Nejvíc vyvádí ten pacholek mně. Zlinkuje se vždycky v hospodě, zapřáhne koně a jede cesta necesta! Tuhle se mu koně splašili, von se ještě na kozlíku chechtá a zpívá voplzlý písničky. Jako kdyby věděl, že se mu nic nemůže stát. Já se můžu strhat, ale to nikdo neuzná. A kdyby se mu něco stalo, tak jdu na půl věčnosti sloužit do vočistce. Půl věčnosti pánové, půl věčnosti bych tady s váma nemoh vopejkat ryby! Mně je z toho někdy blbě, jen na to pomyslím. Dneska je klid, má tu polní vopičku. Namaže se, jde pak do polí a usne ve stohu.“
„Ach jo,“ řekl smutně čert Berta, „když nevodnesu v sobotu toho prokuristu, tak jdu zpátky ke kotlům. Já na to ani nechci myslet. Já to kvílení hříšníků nemůžu poslouchat. Vono topit pod nima v kotli taky nejni žádnej med, to ti teda Pekrlíku řeknu!“
Najednou ozářila oblohu záře v polích. „Jezuskote,“ zalkal Pekrlík, „že von měl Štěrba ještě cigára a sirky v druhý kapse a zapálil stoh! Vočistec, čeká mě vočistec,“ zaječel Perklík a už startoval.
Čert a hastrman se ho chytli každej za jednu nohu. Doletěli k hořícímu stohu.“Tak to je konec!“ mával zoufale křídlama Pekrlík.“ Vočistec mě nemine!“
„Nevyváděj,“ vykřikl čert Berta, „vždyť to není žádnej voheň.“ Vrhl se do plamenů a vynesl sedláka Štěrbu ven. Hastrman začal mocně ždímat šos a proudem uhasil oheň. Pak pokropil Štěrbu.
Jako by to byla živá voda. „Co je, co se děje?“ otřepal se zpitoměle sedlák. „Kluci,“ zašeptal Pekrlík, „běžte pomalu zpátky, já ho doprovodím a jak sebou kecne do peřin, tak jsem za váma.“
„Hned jsem mu tam ďobnul jednu lahvinku slivovice,“ hlásil spokojeně, když doletěl zpátky k rybníku. „To se musí oslavit. Bertíku, nebejt tebe, tak si na pečenýho candáta hodně dlouho počkám.“
„Ale,“ mávnul rukou Berta, „to nestojí za řeč! Prosím tě, copak todlecto byl ňákej voheň? To si asi fakt nedovedeš představit pekelný plameny. Dyť to tady hastrman uhasil šosem!!“
„No jo, to jsem taky vejral,“ povídal Pekrlík, když si cvakli. „Já myslel vždycinky, Vodňásku,“ že hastrmanům jenom kape ze šosu, ale to ti byl proud! Kluci, jak já se vám jednou za tohle vodvděčím?!“
„No,“ povídal čert Berta, „tady vo žádnej vděk nejde, vždyť jsme kamarádi. Chtěl jsem tě ale o něco poprosit. Ne pro sebe, pro toho prokuristu, mně je ho fakt líto. Ale když pro něj přijdu a bude mu nad hlavou poletovat anděl strážnej, tak Pekrlíku, já jsem bezmocnej a je mi to v pekle uznaný.“
„No že jsi to neřekl dřív, Bertíku! Taková maličkost. Jak Štěrba usne ve stohu, tak na to jdem.“
„Počkej, nech mě domluvit, Pekrlíku, to není totiž všechno. Já musím jako důkaz donést jedno brko z tvého levého křídla. To má vobrovskou hodnotu, Belzezub s ním bude psát žádost Luciferovi o nový kotle a zvýšení platů. Takový brko je ve všech peklech děsně ceněný!“
„Bertíku,“ posmutněl Pekrlík, „já bych rád, ale brka jsou nám na křídlech pravidelně kontrolovaný, já ti nevím, jak bych to vysvětlil.“
„A nešlo by,“ vložil se do toho hastrman Vodňásek, „nešlo by, Pekrlíku, se vymluvit na ten fofr, když se Štěrbovi splašili koně? Chytil jsi za borovici nebo tak.“
„No vidíš, hastrmane, to není špatnej nápad!“ vykřikl radostně Pekrlík. „Tak kluci, ještě jednu, ještě jedno cigárko a já musím letět. Budou mě střídat. Tak v sobotu u prokuristy, Bertíku.“
„Dej pozor,“ volal hastrman, když Pekrlík nabíral výšku. „Podívej Bertíku,“ vydechl obdivně, „jak elegantně přistává na vobláčku, a to jsme toho dneska vypili dost. Tak vyřiďte v sobotu toho prokuristu, já to zatím tady připravím,“ řekl hastrman Vodňásek, plácl čerta po rameni a skočil do jezera.
Pod vrbou vyšlehl plamen, byla cítit trochu síra a čert Berta byl také pryč.
„Tluču a nikdo nevotvírá,“ řekl nešťastně čert Berta příští sobotu, když anděl strážnej Pekrlík přišuměl.
„Jak to ? Dyť měl bejt doma. Hele Bertíku, vlítni tam komínem a votevři mi okno!“
Na stole našli dopis na rozloučenou. „Upsal jsem se čertu, ale neodnese mě! Šel jsem se raději utopit“.
„Chyť se mě!“ vykřikl anděl strážnej Pekrlík na čerta. „Ale drž se pořádně, to bude fofr.“
Když přistáli na druhé straně rybníka, skákal hastrman prokuristovi po břiše a pumpoval z něj vodu. „Von skočí blbec rovnou tam, kde je největší žabinec. Už se mi, pánové, dvakrát poblil.“
Čert postavil prokuristu na nohy. Zatřepal s ním. „Poznáváte mě?“
„Poznávám,“ drkotal zubama prokurista.
„Tak se dívejte, tady je ta smlouva,“ řekl Berta a roztrhl ji před ním. „Už to neplatí, nikam vás neodnesu, běžte domů. A najděte si jinou ženskou, rozuměl jste?“
„Rozuměl,“ zablábolil prokurista a Berta jen tak tak uskočil, už z něj šel zase žabinec.
Pekrlík vyždímal prokuristovi sako a proletěl se s ním, aby trochu uschlo.
„Tak pánové,“ řekl u ohně smutně hastrman Vodňásek, „teď v tom lítám já a parádně! Dyť já to mám zakázáno zachraňovat tonoucí, sebevrahy pak zvlášť.“
„Počkej, počkej,“ zarazil ho čert Berta, „to je ňáký divný. Co já vím, tak dycinky bylo psáno a platí to, že koho má vodnýst čert, tak ten se neutopí. To musí respektovat i ten váš vrchní hastrman a celá jeho rada.“
„No, jestli je to tak, tak jsem si teda oddechnul. Ale stejně, to bude zase řečí, na kobereček půjdu, to je jednou jistý. Ale co, pojďte, dáme si pečínku a popijem.“
„Moment, Vodňásku,“ ozval se anděl strážnej Pekrlík. „Napřed mi vytrhni z levýho křídla brko tady pro Bertíka. A víš ty co, Vodňásku, z pravýho si vytrhni ty pro vrchního hastrmana. Garantuju ti, že ten udělá štěstím pod sebe loužičku. To vím zase bezpečně já!“
„Víte, na co pánové teď myslím?“ promluvil zamyšleně anděl strážnej, když seděli pod vrbou a pokuřovali. „Vy jste ze mě pořád tahali rozumy, jaký je to v ráji. Já jsem vám to nikdy nechtěl říct. Ani nemůžu, protože je to přísně zakázaný. Ale jedno vám řeknu, není to tam lepší než tady mezi váma. Tak ještě jednu štamprličku a já už musím letět. Příští sobotu zase v jedenáct.“
„Pojď dál od vrby,“ povídal starostlivě hastrman Vodňásek, „ať za ní zasejc nechytíš.“
Anděl strážnej Pekrlík vzorně odstartoval.
„Dej pozor,“ volal na něj zespoda čert Berta, „víš, že ti chyběj na křídlech dvě brka!“
Ale anděl Pekrlík už neslyšel, byl už vysoko, strašně vysoko, kousek od ráje.
Poprvé publikováno na webu Wéwečkovy člověčiny dne 1.4.2007