FEJETON: Správce sbírek a společenské povinnosti

Člověk na mé pozici nemá společenských povinností mnoho. Dalo by se dokonce říci, že nemá skoro žádné společenské povinnosti, protože má v popisu práce být zalezlý v depozitářích a pečovat o blaho sbírkových předmětů. Ale přece jen se občas něco najde. A při plnění této povinnosti se mu může dostat mnohých poučení. Například informace, že i služební policejní hafan si může užít legraci. Doteď jsem si myslel, že ne, ale... vezměme to od začátku.

Začalo to všechno naprosto nevinně. U zámeckých dveří slušně zaklepal kamarád ze vsi a že prý mě zve jako hosta na schůzi cyklistického spolku. Řekl jsem si – odmítnout jim člověk nemůže, koneckonců u nás na zámku mají picyklisti start i cíl Strnadovy třicítky, takže je to skoro společenská povinnost, a jako duše prostá, falše neznaje, jsem slíbil, že přijdu. Samozřejmě jsem nedohlédl konce tohoto rozhodnutí. Takže ze schůze jsem odcházel nejen jako nový člen picyklistického sdružení, ale i obtížen funkcí. Dobře mi tak!

Cyklisti

Ale vraťme se zpět k tématu. Během schůze, nedbajíce zoufalství zapisovatelky, se členové sdružení nedrželi důvodu, proč byla schůze svolána, a klábosili o všem možném a velmi často i nemožném. Už při příchodu jsem zaslechl: „Toho ptáka jsem si fakt nevymyslel. Indický běžec doopravdy existuje. Je to kachna a je ďábelsky rychlá. Tuhle jsem jel autem přes vesnici – asi padesátkou – a ta kachna mě na návsi předběhla.“

Pak se hovor stočil na psy a na vlčáky zvláště a já se slzou v oku zavzpomínal na Denise, ovčáka rozumu sice mdlého, ale věrného kamaráda po krásných čtrnáct let. Denda se neměl rád s vlčákem souseda nahoře ve vsi. Oba byli stejně velcí, stejně barevní, lišili se jenom tím, že ten sousedův měl delší chlupy. Čoklové vždycky na sebe děsně řvali přes plot, když šel soused na procházku kolem nás a naopak, když jsem já s Denisem šel kolem nich.

Jednou jsme šli do vsi a sousedův vlčák už na nás čekal. Naježený stál tentokrát za SVÝM plotem a upřeně zíral na přicházejícího Dendu. Ten se zastavil, zaťal drápy do asfaltu, naježil hřbet a upřeně civěl na protivníka. Najednou se cosi – pro mě nepsa nepostřehnutelného – stalo, křehké příměří bylo porušeno a oba ovčouni na sebe začali úděsně řvát. Poslouchat to nešlo, ale Denda se konečně hnul z místa a šel za neustálého hulákání podle plotu. Protipes na opačné straně plotu šel samozřejmě také.

Najednou oba psi zmlkli. Soused totiž plot opravoval a chyběla v něm dvě pole. Hafani chvíli zvažovali možnost pustit se do sebe, ale kupodivu oba pro jednou projevili nebývalou soudnost. Zmlkli, přešli onen neoplocený úsek, jako by dva metry od nich žádný odporný, nepřátelský, uječený podvraťák dobrý akorát tak k zakousnutí, nebyl. Jakmile znovu nastal plot, rozeřvali se oba dva a mohutně se sápali na plot naznačujíce, že nebýt mezi nimi ona mrzká překážka, určitě by se jeden každý pustil do rvačky a slavně by v ní zvítězil.

Denis

Kamarád a spolužák Míla, takto policejní psovod ve výslužbě, na oplátku vzpomněl dávných dob, kdy na místní – v současnosti poloprázdné, neboť nejsou lidi – vechtrovně bylo dislokováno plno lidí, včetně jednoho služebního vlčáka. Argo byl pes zvíci dobře krmeného telete a nátury délesloužícího staršiny, či seržanta, chcete-li. Komisní, nevrlý, poslouchající jen svého pána a nikterak nevyhledávající přátelské podrbání, či pamlsky od jeho kolegů. Jeho snem bylo sežrat celou vechtrovnu včetně velitele. Samozřejmě včetně jejich svačin.

Psovod měl v určitém časovém období vyhrazen jeden den pro výcvik služebního psa. Aby nemusel z našeho Vidrholce jezdit až do okresního města na cvičák a zbytečně psa dlouhou cestou neunavoval, měl Míla povoleno cvičit v okrsku. I vyžádal si od velitele figuranta a rozkazem vybraný dobrovolník podpraporčík Bajer, kypící nadšením, že bude pravděpodobně sežrán, se posadil na přední sedadlo služebního vozidla.

Mlsně se olizující vlčák byl bez milosti šoupnut dozadu za přepážku a jelo se. Dorazili do chatové oblasti, kde s hlubokým podzimem nebyla ani noha osídlencova, a jali se vlčáka cvičit. Oblast totiž s nadcházející zimou naopak začínala být přitažlivou pro kriminální živly, takže pes i psovod si mohli nazkoušet činnost v prostředí, ve kterém budou pracovat.

Míla vydal figurantovi pokyny: „Rozeběhneš se touhle cestou, tamhle prudce zabočíš doleva, pak uběhneš dalších sto metrů a prudce zabočíš doprava. Tak se dostaneš k posedu, na který vylezeš. Pokud půjde všechno dobře, vlčák tě najde a vyštěká tě. Já pak vlčáka připoutám na vodítko a dám mu košík. To bude v pohodě, ničeho se neboj.“

Podpraporčík, na kterém už teď mohl natěšený vlčák oči nechat, pak bude moci v klidu slézt dolů a dát si cigárko, zatímco čuchací tandem bude trénovat mezi chatami samostatně. Míla s hafanem zmizeli mezi zahrádkami a podpraporčík se dal do běhu. Nechtěl riskovat, že bude hafákem dostižen a obzvláště odporným způsobem sprovozen ze světa. Míla se po chvíli vrátil na místo startu, dal psovi očuchat na místě zanechaný kus praporčíkovy výstroje, odpoutal ho z vodítka a zvolal: „Hledej!“

Pes jako blesk zmizel mezi chatkami a za chvilku se ozval Argův vítězný štěkot. Jenže současně se ozval řev podpraporčíka Bajera. Míla, běžící ve stopách svého parťáka, sebou škubnul a přidal do kroku. Podpraporčík Bajer nedostal rozkaz, aby řval, a bylo nutno zjistit, proč tak činí. Ledva Míla dorazil na místo, okamžitě důvod uviděl.

U posedu chyběl žebřík.

Podpraporčík Bajer visel za šprušli posedu čtyři metry nad zemí a řval. Pod ním do výšky vyskakoval nadšeně štěkající Argo a snažil se zachytit a následně alespoň urvat nohu, když už mu nepřízní osudu nebylo dopřáno zkonzumovat podpraporčíka celého.

Míla odvolal Arga, připjal mu vodítko a nasadil mu košík. Podpraporčík seskočil na zem a mumlaje temné kletby, širokým obloukem obešel rozdováděného Arga, aby si dal cigárko, které jeho rozjitřené čivy potřebovaly jako sůl. Koneckonců, ono to leknutí spíš chtělo zaléčit hltem něčeho vysokoprocentního, ale služba je služba, hlt musel počkat až na doma, a tak po zbytek výcviku nebohý podpraporčík nebyl úplně ve své kůži a při každém cvaknutí Argových zubů (což ten pacholek učinil vždy, když se dostal za podporučíkova záda) poskočil jak zajíc.

Dlouhé měsíce po události se celá vechtrovna zamýšlela nad tím, jak se podpraporčík Bajer dokázal dostat po úplně hladkém kmeni borovice tak vysoko. On sám věděl, že pod stromem osm vteřin dumal, který hajzl ukradl žebřík, pak uslyšel funění Arga ženoucího se po stopě a najednou visel pod posedem. Protože ani Argo nebyl ochoten vydat vysvětlující komuniké, onen zlomek vteřiny, během kterého došlo k vertikálnímu transferu podpraporčíkova korpusu, zůstane na věky nevyzpytatelnou záhadou, která se hrdě může zařadit po bok ostatních tajemství, která v sobě ukrývají hluboké a temné podblanické hvozdy.

Zde vidíte, jak je důležité býti správcem sbírek. Bez své profese bych se o této záhadě nikdy nedozvěděl. A nebyl bych ani zvolen emeritním cyklistou...