SOBOTNÍ CESTY: Jak jsme jeli tam aneb Jadranské užívání (1)

Je úterý druhého září, dvě hodiny odpoledne. Sedím v rychlíku na Brno a jsem prostě vytuhnutá. Hodinu před odjezdem jsem na poslední chvíli odevzdávala práci, se kterou jsem klasicky šturmovala po nocích (a ránech), pak jsem si stačila zabalit a vzápětí všechno zase tryskem přebalit, protože bych to nepobrala, a pak hurá na nádraží na mezinárodní rychlík. V Brně se máme sejít s přáteli, kteří s námi pojedou na loď. Přespíme u nich a autem vyrazíme v klidu až ráno.

Takže konečně začala ta dovolená! Jsem nadšená, vlakem jsem nejela už dlouho. Vlastně jsem už hodně dlouho nejela nikam. Užasnu nad hladkostí jízdy a rovněž nad faktem, že místenky máme v kupé vyhrazeném pro matky s dětmi. Naštěstí se žádné nedostavují a moje nadšení tím pádem vzroste natolik, že zažene tupou bolest hlavy z počínajícího kofeinového absťáku a spánkového deficitu. 

Začínám mít roupy. Uvědomím si, že mám hlad. Hm, hm, jsem přece na dovolené, tak prubnu jídelní vůz. V něm jsem totiž ještě nikdy v životě nebyla! MLP mě ujistí, že si v tomhle rychlíku běžně dává dobrý guláš nebo řízek za mírný peníz, a vyšle mě samostatně na trasu, neb on se spořádaně stačil naobědvat doma.

Jídelní vůz mě rovněž nadchne. Okamžitě si vzpomenu na scény z filmů s Herculem Poirotem. Je to otevřený volný prostor, klídek, čisto, sedí tu jen pár lidí s novinami nebo noťasy, vládne tu atmosféra jako v anglickém klubu. Rozhlížím se okny na obou stranách po ubíhající krajině a v duši se rozhostí klid a mír.

Přichází číšník. Je to milý starší pán a jeho přítomnost ve mně jen posílí dojem poirotovské scény. Číšníkova pleť má zvláštní stříbřitý odstín černé, a prošedivělé vlasy jsou jemně kudrnaté. Zaujme mě velice, protože na Afričana nevypadá, kdepak jsem podobné lidi vídala...? No jo, to bude směr Mauricius a dál. Dovolená mi začíná opravdu zahraničně :-)

Stačí mi pohled na podávaný jídelní lístek a v tu ránu je mi jasné, že tady mi řízek nikdo nenaklepe. Vidím samé krásné obrázky a u nich samé euro. Jenže já mám v kapse pouze dvě české stovky, co já si počnu? Rozhodnu se pro upřímnost, vysvětlím, že mám hlad a pár kaček v kapse, a s panem číšníkem, protože tu opravdu nemá žádné fofry, se anglicky domlouváme a pátráme v lístku po řešení. Začneme odzadu, pán v duchu provádí bleskové výpočty a posléze skončíme u úplně první položky – maďarské gulášovky :-) A když jsem si pak dala ještě moc dobrou kávu, vyšlo to akorát, aniž bych pak musela jít přikládat do lokomotivy pod kotel.

Pomalu se vracím do kupé a průvodčí, která mě cestou zastaví kvůli kontrole jízdenek, mi vůbec nevynadá, že nemám jízdní doklad u sebe. Takže mi náladu nic nekazí, i když je venku stále šedivo a mrholivo. V Brně pak regulérně prší. Ale přátelé nás očekávají, stejně jako příjemný večer, během kterého paní neustále opakuje, že už by asi měla začít balit :-) Shodou příznivých náhod a vlídných okolností nás čekají více než tři týdny na plachetnici, a to pouze ve čtyřech, beze spěchu, bez pevného časového rámce – takže dovolená v pravém slova smyslu.

Je středa třetího září kolem osmé ráno a vyrážíme z Brna pomalu do Chorvatska. Opravdu pomalu, protože musíme učinit nezbytné zastávky (nákup základních zásob v brněnském supermarketu) (a taky jsme museli zajet na chalupu ve Věstonicích pro nezbytnou hru Osadníci, a když už jsme tu, natrháme si trochu švestek na cestu, protože nádherně dozrávají, je škoda neochutnat, a hele, padají i ořechy, ty si taky nasbíráme – lidi, nezůstaneme tu? JEDEM, ať ještě dneska někam dojedem!). Zhruba v půl desáté se vydáváme opravdu na cestu.

Od rána, vlastně už kolik dní, je celou cestu přes Evropu šedivo, mlhavo, chvílemi poprchává, často dost fučí. V Česku jsem už pár týdnů předtím zachytávala prapodivné zprávy o zvláštním počasí v Chorvatsku – tuhle tornádo v Zadaru, tamhle záplavy, studená voda a turisté houfně migrující pryč. Naštěstí nám dostatek časoprostoru dává naději, že si užijeme i pěkné počasí. Snad ty mraky nebudou jezdit s námi?

Ještě poslední zastávka na „odmorišti“ kus před Velebitem – opírá se tu do nás nepříjemný vítr, do toho jemné přepršky, ale mně nemůže nic zkazit náladu, protože se nezřízeně těším, že se ještě večer vykoupu ve slané vodě. Švestky natrhané ráno cestou přezrávají, pukají a jsou sladké jako med.

Pak projedeme tunelem Sveti Rok a kontrast je tak prudký, že vypadá jako efektní filmový střih: oslní nás záplava ostrého nízkého slunce a ocitáme se pod tvrdě modrou oblohou – a ve vichřici. Naštěstí už dodýchávala, aspoň to tvrdí Xerxová, takže dálnice vedoucí serpentinami k moři nebyla uzavřená, ale i tak se místy mohlo jen čtyřicítkou. Autem to občas citelně zacloumá a to pokaždé v autě všichni ztichneme. Po sjezdu tohoto napínavého úseku si zmořená řidička vyžádá ještě jednu pauzu na odmorišti. Je to velmi rozumné, už to máme jen pár desítek kilometrů a nemá smysl riskovat kiks v poslední chvíli.

K cíli přijíždíme opravdu ještě za světla. Je sedm večer a jsme u zátoky kousek od Šibeniku, v malé vesničce s kotvištěm. A takhle to tam vypadalo:

Foto archiv autorky

Další snímky najdete po kliknutí na fotku výše.

Pokračování někdy příště. Byla to plavba plná mračen i třeskutě modrého nebe.

A připomínám, že tohle můžete pojmout klidně jako Víkendový pokecník – prostě tematicky o všem.