PŘÍRODA: O (nejen) šakalech v české přírodě
Netřeba se vydávat za exotikou. Sama si k nám najde cestu. To mne napadlo, když jsem nedávno projížděl místem, kde se vyskytují šakali. Tedy – abych byl přesnější – kde donedávna alespoň jeden šakal (šakal obecný) žil, dokud jej myslivec číhající na srnu nezastřelil. Stalo se to letos v červnu na poli nedaleko obce Kunína na Novojičínsku.
K vypálení rány myslivci stačilo vidět v řepce jen hřbet zvířete. Mohla to být liška, ale také pes. Členové mysliveckého sdružení, kteří se k bezdůvodnému usmrcení zvířete vyjadřovali, na takovém postupu (nejdřív vystřelit a pak cíl určit) nevidí nic neobvyklého. Diskutující pod zprávou, která o skolení prvního šakala na severní Moravě proběhla v médiích, častovali střelce nelichotivými slovy, jež zde nejde opakovat. Šakal je noční zvíře žijící v párech, takže zastřelená fenka, která skončí jako preparát v místním muzeu, zde možná nebyla sama.
Šakal obecný není v Evropě ohrožený druh. Jen v posledních letech proniká do míst, kde dosud nebyl nikdy pozorován. Ještě v 19. století byl šakal nejdál na severu v uherských stepích kolem Balatonu a Neziderského jezera, kde mu říkali „rákosní vlk“. Ale i tehdy tam nebyl hojný, zatímco nyní se v Maďarsku počet za rok zastřelených šakalů počítá na stovky.
Dnes je móda za vším vidět „globální oteplení“ a podle některých názorů právě oteplení přivábilo šakala do severních končin. Možná je ale příčina zcela jiná. Rostoucí plochy, které se přestaly zemědělsky obdělávat, vytvářejí jakousi novou „divočinu“ a s tím přicházejí i nové zvířecí druhy. Ostatně šakal byl součástí chladnomilné fauny střední Evropy spolu s hyenou, sobem, mamutem, pižmoněm a rosomákem, takže na jeho dřívějším vymizení se mohly podílet vlivy související s lidskou činností.
U nás půjde nejspíše jen o ojedinělé zatoulané kusy, které se z Podunají dále na sever dostanou přirozenými cestami podél toků Moravy a Odry. Rozhodně nelze očekávat šakalí invazi a už vůbec se netřeba plachých šakalů obávat nebo se dokonce strachovat, že by ubylo lovné zvěře. Jak to ale vysvětlit těm, pro které jsou „konkurenti“ v lovu i vzácní orli mořští a orli skalní.
V Poodří (ale i na jiných místech v Česku) se najdou takoví, kteří zde orly nechtějí. V chráněné krajinné oblasti kousek od Kunína (jaká náhoda!) vandalové skáceli vysoký topol s hnízdem orla mořského, orli mořští i orli skalní jsou zde zabíjeni otrávenými návnadami a stříleni z brokovnic. Tam, kde se třesou o každého bažanta a zajíce, nebo nedokáží odolat pokušení vystřelit po všem, co se hýbe, mají prostě zvířata jako orli a šakali smůlu.
To, že v Česku nejsou na seznamu lovné zvěře, jim „pomůže“ asi tak jako rysům. Těch bylo prý jen za poslední dvě desetiletí nelegálně zastřeleno tolik, že byl zlikvidován nejen veškerý přírůstek rysí populace, ale i zabita zvířata, která sem přišla ze sousedních zemí. Pro takovou „velkou šelmu“ již není v české přírodě místo…
V domácí přírodě se někdy mohou z ničeho nic objevit nové organizmy, pro jejichž výskyt se dosud nenašlo žádné vysvětlení. Desítky let se lidé chodili koupat do jezera v pískovně u Hlučína, kde se v roce 2008 objevily sladkovodní medúzy. Dříve tam něco takového nikdo neviděl. Medúz bylo tolik, že je děti nabíraly do kelímků. V Česku se poprvé tato medúza objevila ve Vltavě v roce 1930. Hromadný výskyt vzácné třícentimetrové medúzy, která při dotyku nepopálí, je záhadou. Na akvaristy se do svést nedá, jde o tvora, kterého nelze v akváriu déle udržet.
Akvárium s perutýny ohnivými
Akvaristé a teraristé nejsou ale na rozšiřování nepůvodních druhů bez viny. Byli to akvarističtí nadšenci, kteří z nedostatku exotických rybek před 100 lety ve svých akváriích chovali koljušku tříostnou a odchované rybky pak vpouštěli do českých vod. Psalo se o tom na stránkách Našeho Zvířetníku v článku Koljuška tříostná – tajemství nejzajímavější české ryby.
Koljuška, zpočátku všude hojná, je dnes spíš vzácností na několika lokalitách a málokterý rybář se může pochlubit, že ji na vlastní oči viděl. Koljuška nikomu nekonkuruje, nevytlačuje jiné druhy a už se zapomnělo, že nejde o původní druh. Těžko dnes odsuzovat jednání akvaristů, kteří před 100 lety koljušku do domácích vod pustili. Prostě to s ní vyšlo.
I dnes se lidé příliš nerozpakují zbavit se chovaných zvířat tím, že je pustí do přírody. Odkud asi pocházejí ty piraně, které tu a tam překvapený rybář vytáhne na udici? Stalo se to několikrát v povodí Moravy, v Čechách u Hradce Králové, ale i v mnoha dalších evropských zemích.
Piraňa stříbrná
Jednoznačně za to mohou akvaristé, kteří v akvaristické prodejně neodolají a atraktivní malou piraňu si koupí. Ta však brzy doroste do 25 centimetrů, vyžaduje velké akvárium a mnoho toho spořádá. Hladová piraňa sežere ostatní ryby v akváriu včetně slabších piraň, takže u nás obvykle chovaný druh piraňa červená často po krátkém pobytu v akváriu nezodpovědného akvaristy končí v nejbližší řece. Léto může takhle přečkat, ale příchod podzimu a ochlazení tato tropická ryba již nepřežije.
Před 20 – 30 lety byly hitem malé želvičky. Jen v letech 1989 – 1998 ze Spojených států exportovali 52 milionů mláďat želvy nádherné (Trachemys scripta elegans). Také k nám se již v 80. letech dovážely ve velkém množství a v akvaristikách doporučovali třícentimetrové želvičky do akvárií k rybičkám. Hlavně děti po nich toužily, protože byl zrovna v oblibě animovaný seriál Želvy Ninja. Bohužel želvičky rychle vyrostly a nemohly zůstat v akváriu s rybkami, které považovaly za svou potravu. Chov větších želv vyžadoval samostatné akvaterárium, kde se želvy mohly vyhřívat pod žárovkou.
Voda v nádrži s želvami musí být proháněna výkonným filtrem. Pouhá filtrace ale nestačí. Krmení želv ve vodě kousky masa se neobejde bez časté výměny vody, aby se z nádrže nešířil zápach. Teď už želvy nebyly tak roztomilé a lidé je odnášeli do nejbližších rybníků, jezírek a řek. Většina malých želviček nádherných nejspíše v akváriích uhynula, jen málo chovatelů je dnes má, a než byl jejich dovoz do Evropy v roce 2003 zakázán, tisíce želv nádherných skončily v české přírodě.
Želva nádherná, jejíž domovinou je oblast od severovýchodního Mexika po střed Spojených států, snadno přečká evropské zimy. V akváriu se sice celé hodiny nehnutě vyhřívá pod žárovkou, dokáže ale bez újmy přežít i pod ledem. Přezimování spojené se zpomalením metabolismu je pro ni dokonce prospěšné, neboť želvy celoročně chované v teplém akváriu se dožívají kratšího věku. Želvám nádherným se v české přírodě daří a na některých místech se prý i rozmnožují. Jen zlomek mláďat v přírodě překoná všechny nástrahy a dospěje. Přemnožení želv nádherných se zřejmě obávat nemusíme. V přírodě budou ještě několik dalších desetiletí žít želvy vyrostlé v akváriích. Pak může být želva nádherná vzácností a podobně jako koljuška tříostná se „naturalizací“ stát součástí domácí přírody.
Perutýn ohnivý
Aby to ale nevypadalo, že vysazování nepůvodních druhů zas až taková pohroma není a příroda se se vším dokáže vyrovnat, nakonec jeden hrůzný příklad. Někteří možná ze svých návštěv veřejných akvárií v zoologických zahradách znají nádhernou rybu perutýna ohnivého. Původně byl rozšířen pouze na korálových útesech v Tichém a Indickém oceánu. Nyní je na vítězném a nezadržitelném postupu v Atlantickém oceáně a kdoví, zda se jednou neobjeví třeba i na blízkém Jadranu.
Perutýn ohnivý je ryba, která každému, kdo ji viděl v mořském akváriu, utkví v paměti. Vypadá atraktivně a proto ve velkých mořských akváriích nesmí chybět. Do vod Atlantiku se perutýn dostal v roce 1992, když bouře na Floridě poškodila mořská akvária a vlny spláchly několik perutýnů do moře. To je jedno z vysvětlení, ale připouští se i úmyslné vypuštění perutýnů do moře. Jak to bylo doopravdy, to se už sotva zjistí a na obrovském rozměru způsobené katastrofy to nic nezmění.
Samička perutýna ohnivého je mimořádně plodná, klade tisíce jiker a ty se rozšiřují mořskými proudy. Jsou obavy, že známé ráje potápěčů v Karibiku a jinde zaniknou. Perutýni se rozšířili od Karibiku až k New Yorku, jsou hojní na Bermudách i Bahamských ostrovech. Mimořádná plodnost a žravost perutýnů ničí původní ekosystémy a vede k největší ekologické katastrofě v Atlantickém oceáně.
Bodlok krátkonosý
Pestré rybí společenství a rozmanitý podvodní život, který láká milovníky potápění, je vážně ohrožen. Perutýni způsobují i národohospodářské škody v rybolovu, neboť lovné druhy ryb s nimi v boji o potravu podléhají. Jedovaté perutýny nikdo neohrožuje a poněkud barbarsky působící „sportovní“ lovy perutýnů, při nichž se harpunami na jednom místě postřílí tisíce perutýnů, sotva mohou cokoli na jejich postupu změnit.
Když slyším o původních druzích, které je třeba chránit, a těch nepůvodních, které je nutno z přírody odstranit, jsem k takové selekci skeptický. Kupříkladu dnes je u nás pokládána za původní želvu pouze želva bahenní. Ta ale ve středověku byla postním jídlem, a protože dovoz nestačil pokrýt potřebu klášterů, tak se v nich po staletí chovala v umělých bažinách, kde želvy kladly vejce do hromad z posečené trávy. Tento chov želv „na maso“ skončil až počátkem 17. století.
Na to se ale zapomnělo a je docela dobře možné, že některé severnější lokality výskytu želvy bahenní jdou na vrub jejímu dávnému chovu. A potom – ještě v 80. letech se ve Zverimexu daly za pár korun koupit želvy bahenní importované z Balkánu. Dnes nelze želvu bahenní bez povolení chovat. A musí to být zvíře z registrovaného chovu. Želva bahenní se dožívá 100 let. Kde se tak asi mohly podít ty stovky dovezených želv bahenních, o které ztratili „chovatelé“ zájem? Jak to pak je s těmi „původními“ lokalitami jejího výskytu? Některé věci nelze brát vážně, třeba už jen proto, že příroda není něco, co je neměnné.
Žralok leopardí
Foto: autor