KOČKY: Co všechno zavinil jeden kocour (3)

Předchozí část najdete zde.

Následující ráno, v pátek, jsme odváželi naše přátele do Atlanty na letitě, a protože jedna cesta trvá čtyři hodiny jízdy, doufali jsme, že když budou kočky spolu celý den samy, zase se skamarádí.

Jenže po našem večerním návratu domů nás kočky nepřišly přivítat a každou jsme našly spát někde jinde. V noci nás pak znovu probudil jejich vřískot a opakovalo se již známé divadlo – naježené kočky a můj rychlý přesun se Smoky na zbytek noci do studovny. Ráno nám bylo jasné, že Dixie opravdu zažila šok, ze kterého se asi bude těžce vzpamatovávat a který ještě zhoršila návštěva Smoky u veterináře. Byli jsme bezradní, co s tím dělat, a začali jsme se obávat, že jestli to takhle půjde dál, stane se nakonec agresivní k Smoky, což jsme si zatím vůbec nechtěli připustit.

Tříletá Smoky

Manžel tedy znovu volal veterináře, tentokrát domů (byla sobota ráno) a teprve teď mu popsal, co se minulý týden v noci stalo, a jestli doporučuje nějaké uklidňující prášky. Pan doktor řekl, že v tomto případě by je předpisoval jen dost nerad a máme prý nejprve zkusit několikadenní oddělení koček. Kdyby to nepomohlo, máme znovu zavolat.

Oddělení koček jsme byli ochotni udělat, ale protože Dixie byla vždycky spíše nervózní typ, usoudila jsem, že bychom pro urychlení léčby mohli zkusit i nějaké bylinné sedativum. Ovšem o žádném kočičím jsem nevěděla. Napadly mě pouze kozlík lékařský a třezalka tečkovaná, o kterých vím, že se používají jako uklidňující bylinky u lidí. Třezalka tečkovaná se dokonce v Americe asi před čtyřmi lety dočkala slávy „bylinky roku“. Byly zjištěny její blahodárné uklidňující účinky na lidský organismus a jako bylinku pro „positive mood“ ji najednou nabízel snad každý obchod a katalog s vitamíny.

Dixie se chystá vystartovat

Tak jsme se rozhodli zkusit to s třezalkou a manžel ji zajel koupit, prodává se tu v želatinových tobolkách. Na skleničce je sice uvedeno dávkování pro lidi, ale o tom, jak postupovat u kočky, tam samozřejmě nebylo nic. Tak jsem se šla poučit na internet. Do hledáčku jsem napsala „tranquilizing cat“ a začala číst odkazy.

K mému údivu jsme hned v tom druhém našla pod názvem „Redirected aggression“ (česky přesměrovaná agrese) popis, který odpovídal slovo od slova našemu případu. Kočka zahlédne venku za oknem cizí kočku a pak nenávist přesměruje na jinou v domě. Její majitelé většinou ani netuší, odkud se agrese tak najednou vzala. My jsme tedy měli alespoň to „štěstí“, že jsme se téhle proměny stali svědky, a jak se ukázalo, náš původní odhad, proč Dixie tak zle Smoky napadla, byl správný. Veterinář sice Dixino chování v rozhovoru s manželem přímo nepojmenoval, ale teď nebylo pochyby, o co šlo.

Když jsem si pak do počítače naťukala rovnou „Redirected aggression“, zjistila jsem, že se to kočkám stává častěji, než bych si byla myslela. Tahle nečekaná agresivní změna kočičí povahy pak může trvat několik dnů, měsíců a někdy zůstane kočka už nevyléčitelně „zkažená“. Stávají se i případy, kdy kočka zaútočí nejen na jinou kočku, ale také na lidi. Jako léčbu radili – přesně jako nám to doporučil veterinář – několikadenní oddělení koček.

Smoky něčím vyrušená z odpočinku

Pročítáním dalších odkazů jsem pak našla i původně hledané zmínky o tom, že se zvířatům může pro uklidnění podávat jak kozlík, tak i třezalka. Dávkování ale nebylo uvedeno ani jednou. Rozhodli jsme se zkusit oboje – třezalku i oddělení koček a u třezalky jsem Dixie naordinovala vlastní dávkování. Z jedné želatinové tobolky jsem odsypala tak na špičku nože prášek do dětské masové kašičky, kterou mají obě kočky rády. 

Zamíchala jsem a dala Dixie vylízat. Dávku jsme pak během dne opakovala ještě asi třikrát, několik dnů a sebou. A s oddělením koček se u nás pak v následujících dnech hrála hra Škatule hejbejte se. Když byla venku Smoky, byla v domě zavřená Dixie a opačně, aniž se kočky vzájemně viděly.

Na Dixie zřejmě začala působit třezalka, protože ani nestála o to být venku, jen se trochu prošla po domě, najedla se, ale jinak převážně spala. Samozřejmě jsem ji bedlivě sledovala a kdyby mi připadala nějak příliš apatická, přestala bych jí okamžitě třezalkový prášek dávat. Dixie ale pokaždé, když jsme za ní přišla, zavrkala, protáhla se a začala příst. Takže byla podle mého soudu v pořádku. V noci jsem pak se Smoky spala na poctivé posteli v teď už prázdném pokoji pro hosty a manžel měl Dixie v ložnici.

Princezna Dixie

Prohazovali jsme kočky takhle od soboty do úterý. Ve středu ráno, když manžel odjel do práce, poprvé jsem kočky zase připustila k sobě a čekala, co se bude dít. Smoky radostně s ocasem nahoru vyrazila k Dixie, která na ni ospale zamrkala, ale ani nekníkla. Smoky tím byla tak potěšená, že se okamžitě pokusila Dixie olíznout hlavu, ale to už bylo na Dixie trochu moc a zasyčela. Bylo to ale její normální, krátké a dost mírné zasyčení, takové, kterým Smoky častovala už dříve. Smoky to musela vycítit, protože jen ucukla hlavou, jako by říkala „no aby tě neubylo“, a klidně odešla pryč.

Žádný zázrak se tedy nestal, tedy ne v tom směru, že by třezalka naladila Dixie natolik do „positive mood“, aby se se Smoky začala radostně muchlovat. Vlastně ani nevím, jestli bylinka měla s její změnou co společného a zda by bývalo stačilo jen to samotné oddělení koček. Ale protože bylinkám věřím, myslím, že třezalka také udělala své – každopádně Dixie neuškodila. Určitý úspěch tu tedy byl, i když Dixie, oproti Smoky, žádnou radost se shledání nedávala najevo.

Kočky pak během dne chodily, kam chtěly, a večer se s námi dívaly na film, kde ale ležely dost daleko od sebe. Tu samou noc jsme zkusili nechat kočky spolu, ale kolem třetí ráno se zase ozvalo příliš silné Dixino zasyčení a zavrčení. Tak jsem na víc nečekala a rychle se Smoky putovala do ložnice pro hosty.

U jídelního stolu

Od té doby tam raději stále spím, aby od sebe měly klid nejen kočky, ale abychom se vyspali i my. K nám se kočky chovají, jako by se vůbec nic stalo, ale jejich vzájemný vztah byl narušen. Smoky se Dixie teď najednou více straní, buď z ní přeci jen dostala trochu strach, nebo má toho syčivého odstrkování už dost. Kolikrát kolem Dixie proklouzne, aniž by se na ni podívala. 

Také venku běhá sama, místo aby se snažila Dixie vyprovokovat k honičce, jako to dělávala dříve. Přesto jí to někdy nedá a radostně se k Dixie rozeběhne. Ta na ni ale okamžitě zasykne a Smoky má po radosti. Dixie se zase od toho osudného dne drží spíše doma. Jakmile ráno na zahradě zaslechne jen trochu neznámý zvuk, peláší domů, kde pak už zůstane skoro celý den.

Ale záblesky naděje tu přeci jen jsou. Když si Dixie někam lehne a Smoky se v klidu položí vedle ní, Dixie proti tomu nic nemá. Ovšem jakmile se Smoky pokusí o bližší kontakt, Dixie většinou zasyčí a uteče.

Udělali jsme pro kočky, co jsme mohli, nutit je nemůžeme, podle popisu téhle nemoci je to prý ta nejhorší chyba, kterou někteří majitelé dělají. Situaci tím ještě zhorší. Nezbývá nám než doufat, že si svoje problémy vyřeší samy mezi sebou. 

Doufat, že tak jako v prvních začátcích jejich soužití Smoky svým nezlomným kočičím optimismem překonala Dixinu zášť, tak i teď se jí podruhé podaří zahnat její hněv.

Svorně na verandě s milovanou Bílou mámou

P.S. Je to možná hodně dlouhé povídání, ale psala jsem to i tak trochu pro sebe jako deník, abych si pamatovala, jak se události seběhly. A kdyby se náhodou něco podobného někdy stalo některé kočce čtenářů (kéž by ale ne), možná to pomůže se upamatovat, že „o tom už někde četli“ a na co musí být připraveni.

Článek původně vyšel 3.11.2003 v Dumce.

(Než bych pracně hledala ve spoustě kočičích fotek ty správné, vybrala jsem jiné, pokud možno z let, kdy se tohle stalo.)