Neviditelný pes

KOČKY: Rutina

3.9.2014

Kotě

Jako všechna zvířata, tak i naše bývalá kočka Kotě měla svoje denní rutiny a dost nemile nesla jejich narušování. Dvou z nich se domáhala nejvíce. 

První byla „její“ židle, vyšší kuchyňská stolička se dvěma schůdky. Kotě na ní často a ráda sedávala, když jsem vařila a dělala mi společnost. Snad si tu židli spojovala s jídlem, ale stačilo na sedačku plácnout dlaní a Kotě na ni vyskočila.

Oproti současné Dixie byla Kotě žebračka a i když dostala své žrádlo, ráda se lidem "dívala do talíře. Abychom během večeře předešli případnému skání kočky na klín (nám či hostům), zvykli jsme si používat právě tuhle židli. Jakmile jsme ji přenášeli z kuchyně do jídelny, Kotě se už kolem ní radostně točila, předla a často na ní vyskočila dříve, než jsme židli postavili poblíž stolu. 

Kotě večeří s návštěvou

Pak na ni buď dostala svoji misku se žrádlem, nebo jen spokojeně seděla. Byla ráda, že vidí, co se děje u stolu, předla, a když jí naše konverzace začala nudit, sama odešla. Když nám někdy delší dobu Kotě hlídali přátelé, židle se k nim stěhovala s ní.

Druhou rutinou bylo její večerní posezení na manželově klíně. Když začaly televizní zprávy, Kotě si k němu vždy vyskočila. Byla-li zrovna venku a skrz skleněné dveře zahlédla manžela sedat do křesla, okamžitě chtěla pustit dovnitř. Když jsem jí hned nevyhověla, téměř rozlíceně pak vrazila do bytu, vynadala mi a několika dlouhými skoky přistála na vytouženém klíně.

Manžel sleduje televizi

Tři roky před její smrtí jsme měli doma i andulku, která velice milovala manžela, měl ji stále na hlavě jako mašli ve vlasech. Kotě, snad už to bylo věkem, andulku zcela ignorovala. Manžel se tak večer díval na zprávy s kočkou na klíně a andulkou na hlavě. Kotě se nedala rušit, ani když ptáček slezl až na manželovy obroučky brýlí či na rameno jen pár centimetrů od ní. Měla svůj klín a byla blažená.

Tyhle kuchyňské židle jsem měla dvě. Jedna měla sedačku žlutou, druhá strakatou. Kotě skákala zásadně jen na žlutou. Také na kanapi spala pouze na své červeno-černé dece, nikdy ne na stejné, ale béžové. Nevím, jestli kočka rozezná barvy, ale ta naše určitě rozpoznala vzorek. Proč si k sezení vybrala jednobarevnou židli a na spaní strakatou deku, nevím.

Židli si oblíbila i malá Rusty

P.S. Když jsme se krátce po smrti Kotěte stěhovali zpět do USA, jednu z vysokých židliček si odvezl bratr do Prahy. Musel se ale spokojit s tou strakatou, žlutá pro mě byla „památeční“ a stěhovala se s námi. Stojí tady v kuchyni a stala se oblíbenou „rozhlednou“ pro všechny Kotětiny nástupkyně. Hlavně malá Rusty měla na prvním stupínku schovávačku (teď už by se tam nevešla). 

Dixie a Smoky na Kotětině dece

Stále mám i Kotětinu oblíbenou deku. Přestože jsem ji už několikrát prala, snad už navždy je v ní vmasírovaných několik bílých chlupů, které nikdy nevyndám.

 

Přiložené fotky jsou ofocené papírové, tak omluvte jejich špatnou kvalitu.

 

Článek původně vyšel v Dumce 17.2.2000

 

Marička Crossette Neviditelný pes


zpět na článek