První díl si můžete přečíst zde, Blues ukřižovaného města je zde.
Smíření
Druhou mou úžasnou Zahradou byly vlastně zahrady tři, zahrady tří vil na úbočí Strážného vrchu. Vlevo byla jedna vila v té největší zahradě a vpravo od cesty byly nad sebou vily dvě, původně ve dvou zahradách, teď už ovšem spojených. A všechny ty staré krásné vily sloužily jako dětský domov, pavilony A, B a C, v tom béčku vpravo nahoře později bydlel v patře pan doktor a dole bylo oddělení nejstarších dětí, měly být maximálně tříleté, ale bývaly tam i pětileté, a moje máma tam dělala staniční sestru.
To už jsem chodila do školy, když tam máma začala dělat, i noční a víkendy, a já jsem tam částečně a pak dokonce i dočasně žila. Bydlela jsem tam skoro rok, protože ten pavilon se změnil v domov rodinného typu, najednou tam byli i školáci starší než já, i mladší děti, a protože nikoho k nim nesehnali, starala se o ně v tu dobu moje máma a já jsem jí pomáhala.
Ty zahrady byly nádherné, sice už dávno zpustlé, ale terasy, spojené kamennými schody, zůstaly zachované. Brouzdaliště. Milované mohutné rododendrony. Vlčí boby, které se vysemenily všude. Plno starých krásných stromů. Největší zahrada vlevo měla dočista lesní charakter a taky v ní byla úzká kamenná nádrž na vodu, takový kamenný hrob, který báječně sloužil k různým hrám. V těchto zahradách jsem během let strávila desítky, stovky hodin, sama – spokojeně sama, až na tu dobu, kdy jsem žila v té děcákovské rodině. Tehdy běžel u nás v kině Vinnetou a já jsem alespoň měla svého pokrevního bratra…
Nemohu si už vzpomenout na jeho pravé jméno, ve vzpomínkách mi zůstává jako Old Shatterhand. A já jsem byla Vinnetou i Nšo-Či; Ribannu jsem neměla moc ráda. Myslím, že vcelku pochopitelně. Protože Vinnetou s modrýma očima, mluvící měkce sametovým hlasem, to byl někdo, koho bylo nutné milovat vší láskou sedmi osmi let.
Tyto zahrady, které byly téměř celé jen moje, byly skutečně obrovské, zabíraly kus kopce. Nad nimi byly už jen louky a hájky, zejména březové, a na vrcholu kopce kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ukrytý mezi stromy. Ten kostelík ale vypadal podivně, byl zavřený, oprýskaný, tajemný a děsivý, stejně jako jeho jméno. Jeho zajímavou a pohnutou historii jsem si pořádně dohledala až teď.
Původně to byla poutní kaple Sv. Jana Křtitele z roku 1722, která byla po odsvěcení v rámci josefských reforem přestavěná koncem osmnáctého století na větrný mlýn holandského typu a poté na hostinec. Kaple byla sice zrušena, ale poblíž budovy, sloužící v té době jako periferní hospoda, byla v roce 1829 vybudována křížová cesta s Kalvárií, jako by bylo nezbytně nutné zachovat posvátnost tohoto místa.
V polovině devatenáctého století, od roku 1845, se přesně na sto let kaple už jako kostelík vrátila k původnímu účelu, a po 2. světové válce ji zabrali pohraničníci, kteří ze Strážného vrchu pilně strážili i hranici s našimi německými demokratickými sousedy. Dva roky před tím, než jsem se narodila, pronajala římskokatolická farnost budovu bývalé kaple na devadesát devět let pravoslavné církvi, která používá kostelík až do dnešní doby.
Zděnou kapli ale předcházela dřevěná kaplička, kterou prý postavil jeden obchodník v první polovině sedmnáctého století jako upomínku na bratrovraždu spáchanou ve jménu lásky k jeho krásné dceři Agnes. Jiná pověst praví, že šlo o zoufalý čin vojáka, který se vrátil z vojny a zjistil, že jeho milá se oddala jeho vlastnímu bratrovi. Voják oba zabil a sám se oběsil. Na tom místě pak byla postavena dřevěná kaplička. Ta první kaple se údajně jmenovala Sühne – Smíření… jak symbolický název pro celou tuto oblast, pro bolavé Sudety. Ale tohle všechno jsem tehdy ani netušila. Nemohla jsem, nebyl tu nikdo, kdo by mi to mohl vyprávět.
Když jsem se jako dítě dostala do těch míst, oprýskanému a sešlému podivnému domu jsem se spíš snažila vyhnout, zato jsem si ráda prohlížela čtrnáct zastavení zdejší křížové cesty, která je zde uspořádána po půlkruhu. Dnes už vím, že se jedná o výklenkové kaple s terakotovými, původně polychromovanými reliéfy z roku 1900, pocházející z proslulého Mayerova uměleckého ústavu v bavorském Mnichově. Tehdy jsem se jen ráda dotýkala načervenalých postav se zbytky barev a prohlížela si výjevy, o kterých mi občas vyprávěla babička mečová.
Musím přiznat, že v původním textu jsem se ke kapli vůbec nedostala. Ne snad proto, že byla kus za plotem. Jako bych na ni úplně zapomněla, a kupodivu i na tu křížovou cestu, ačkoli právě o křížových cestách jsem o mnoho let později psala. Možná to bylo proto, že jsem sama sebe v zahradách viděla jen jako malou holčičku. Ale já jsem v nich často pobývala i později, kdy už jsem byla větší, kdy jsem se často prosmýkla za plot až na vrchol kopce, mezi tajemná zastavení a neméně tajemné sochy a sousoší.
A bylo to moje oblíbené místo ještě později, v době, kdy mi ty velké zahrady byly příliš malé a uzavřené. Sem, právě sem jsem chodívala čekat na jaro, tady mi do morku kostí zalézalo předjaří, kdy krajem táhla rychlá těžká oblaka a vítr byl silný… asi stejně jako kdysi, kdy tady několikrát polámal ten nový holandský větrný mlýn a přitom těžce poranil a snad i zabil několik tovaryšů. Prý tu jeden z nich i spáchal sebevraždu oběšením. A za třicetileté války tu dokonce bylo na západním úbočí popraviště se šibenicí.
Zvláštní, tragické, tajemné, magické a silné místo… po větrném mlýnu tu vystavěli kořalečnu pro povětrné ženštiny a pochybnou chásku, která nebyla žádoucí ve městě pod kopcem. Ale měšťanům se nelíbilo, a nejvíc jednomu krejčovskému mistrovi, který hospodu vykoupil a spolu s dalšími měšťany nechat přestavět zpět na kapli, na kostelík.
Chodívala jsem tam nejen v předjaří, ale i v hlubokém sněhu, v létě jsem přes Strážný vrch přecházela, když jsem se šla koupat na Pivčák, Pivovarský rybník. A na podzim jsem chodila hledat mezi břízky březáky, lehávala jsem mezi zlatými břízami a sledovala nebe, na kterém jsem si promítala nikdy nekončící příběhy.
Měla bych se asi vrátit do svých zahrad na úbočí kopce a ještě alespoň říct, že hned vedle bylo letní kino, které promítalo právě v době, kdy jsem tam trávila nejvíc času. Měla jsem tam u plotu své místečko, odkud se dalo šikmo koukat na plátno. Chodívaly tam sedávat i sestřičky, které neměly noční službu, protože takhle ušetřily za vstupné.
Ale mně je teď na znovuobjeveném vrcholu Strážáku dobře. Možná o to šlo, možná jsem těmi zahradami, ve kterých jsem pobývala ze všech nejvíc, teď měla jen projít a vyprávět o místě, které pro mě mělo magickou přitažlivost, které šlo až na dřeň a které jsem zasunula tak hluboko do sebe.
Jestliže je na opačné straně nad městem kamenný strom života, hvězdná brána, kterou se dá do města na kříži vstoupit, co bych asi dnes našla tady, na vrchu kopce, kterému se během doby říkalo všelijak, a kde kdysi stála dřevěná kaplička jménem Smíření.