PSI: BubiŠtajní hlásání – Bubiška (4) a Štajnidlo (2)

Jednou si taky vezmu slovo s dovolením já. Pánčička, neboli Motalová. Jak to teď u nás doma popsat? Mno, řekla bych, že je živoučko. Víc než živoučko. 

Bubiška zpočátku – jak jsem jako jediná očekávala – stávkovala, odmítala vzít tu zrzavou hroudu hlemejždivou na vědomí. Když to moc otravovalo, vysvětlila tomu důrazně, že DOST a NEDRÁŽDI HADICI BOSOU TLAPKOU! 

Zrzavá hrouda je jednak tupo a druhak se tak nějak nevzdává snadno svých vytyčených cílů, takže... jo, ještě třikrát si to zopáknul. Při prvním pokusu jsem měla kapek obavy, protože ona Bubiška moc tu svou tlamajznu občas neovládá, ale nezklamala, tohle bylo o něčem jiným. Zrzavá hlemejždivá hrouda sice řvala, jak se na postiženého sluší, ale... bylo to jen pro formu, nestalo se milé hroudě nic. A taky si z toho hrouda za pět vteřin už nic nedělala, neb navíc v hlavě ten průvan, že ano. 

BubiŠtajní hlásání 1, foto Petra K.

A ke sbližování zvolila milá hrouda přístup sobě vlastní. Aneb – s ničím se já nepářu. Nařítil se vždycky rozverně k Bubišce, když se ukládali ke spánku, dal jí v letu bodyček a s výrazem: „Pani, budu tady s váma bydlet, chcete, jo?“ A co měla Bubiška nebohá dělat? Nezahlušila ho a on se k ní postupem času prostě propracoval. Až by se dalo říci spíše proboural :-D. Já jsem se maximalisticky snažila a snažím i nadále dávat jí najevo, že ONA je moje Bubiška ze všech nejmilejších, že ji mám pořád stále moc a nejvíc ráda a že k sobě pořád patříme.

Pořádáme spolu osamělé procházky jen ve dvou. Kdy mám čas jen a jen pro ni. Tak jako jsem to dělávala s Ešuskem, když ona byla Přišlík. Když jdeme doma „cvičit“, jde Bubiška jako první. Jako první pochopitelně dostává svou mističku. Když situace dovolí, dostává dobrůtku taky jako první. Což ne vždy vyjde, protože pochopitelně ji nemůžu odměňovat pokaždé (což ona ale vidí jinak :-D ), když odměním Profesora Prchalíka.

Bubišek mi jednu chvíli nahnala strach. Bylo to ten druhý týden, co u nás už Messner Drápalík bivakoval. Byla najednou – jiná, zvadlá, bez jiskry, bez života, ven by bývala moc nemusela (ona!), když jsem ji vytáhla, šla už zase jako ta koza. Ale nebyla to tentokrát koza, co táhne jako kráva, ale byla to koza, kterou jsem já (kráva!) táhla za sebou. Táhla se jak med, courala se. Začala jsem stíhovat.

Modlila jsem se, aby to byla buď faleška, nebo určitá unavenost z nového režimu, nebo ať klidně stávkuje, ať je na mě uražená, ale... ať to není nic podobného jako případná pyometra, nebo... stáří. To se mi honilo hlavou ledacos. Uklidňovalo mě, že o žrádlo měla zájem eminentní, a byly momenty, kdy probleskla ven moje stará dobrá Bubiška. Jako když jsem ji na chalupě vzala samotnou ven do polí, běhala nadšeně prostorem a sama si řekla o prodloužení prochajdy.

O týden později už bylo naštěstí všechno jinak. Má teď hroznej zájem o aportování hraček a přetahovanou. A taky přetlačovanou. To je novinka. To doteď nedělala, neb nebyl důvod. Teď, když si sednu na bobek, přijde a natlačí se ke mně vší silou. Já ji špitám do ušisek, mudlám jí a ona stepuje zadníma nožičkama. Včera jsem jí na naší samostatný procházce předala vedení – poprvé v civilizaci, doteď to zatím bylo z bezpečnostních důvodů jen v polích. A šlo se tam, kam ona řekla. Užívala si to. I přes velkou blízkost bouřky (kterou paradoxně snáší venku líp než doma). 

BubiŠtajní hlásání 2, foto Petra K.

Pěkně jsme si pocouraly a sídlák prokřižovaly. Moc hezký to bylo. A pěkně se všechno otočilo. Když ona byla k nám Příšlík, byl to tehdy Ešus, na kterýho jsem se mohla spolehnout a s kterým jsem si užívala procházky v poklidu a souznění. Teď je to na ní. Protože když vyrazí do prostoru Profesor Prchalík, nestíhám se ani nadechovat. Seberu bobek, upoutávám pozornost profesora Prchalíka, aby nevzal dráhu.

Monitoruju okolí, abych včas viděla průchozí chodce, kteří bohužel začasto nespolupracují a rádi by si to hádě podrbali a nechali ho na sebe i skákat, případně si lomcovat sukněma. S blížícími se psy je to pochopitelně stejné. Zároveň musím vědět o každém papírovém kapesníku, každém humáči, který by ho mohl v blízkosti i dalekosti zaujmout. 

Tuhle jsme měli lekci – ze země se nic nežere! Narazili jsme na krajíce chleba. I využila jsem toho, páč ten chleba nebude tak lákavej, a ukázali jsme si na tom, že ne-e. No jo, ale! Co platí pro chleba, neplatí pro květák, kterej leží o kus dál. Tvrdil, stejně jako před časem Bubiška, teď také i profesor Prchalík. Bubiška stála důležitě jak nad krajícema, tak nad květákem a ťukala si packou na čelo.

Snažím se každému dát jeho prostor a svůj čas. Takže vzhledem k nedostatku spánku už začínám vypadat, jak kdybych tři dny ležela v rakvi. Bubiška se tuhle na chalupě při ranním vítání tak rozradostnila, že se zapomněla opanovat a chvíli si s Profesorem Prchalíkem hrála, vysekla mu hravou poklonu a chvíli spolu blbli. Profesor Prchalík byl v sedmém nebi. Já taky. Stála jsem tam s hubou kolem celý hlavy a říkala si, že prostě jsem zas vstoupila podruhý do stejný řeky a ne že to nejde. 

BubiŠtajní hlásání 3, foto Petra K.

Bubice předvádí to stejný co Ešátor. Ten se zase zapomněl vždycky, když jsem Bubiščce lála, že je prasnice. To ho rozjařilo natolik, že se rozlítal, vběhnul do ní, poprali se a začali se honit. Moc hezky se mi tehdy na to koukalo, vidět je uvolněný. A teď taky. Bubiška je na něj moc hodná, fakt toho od něj strpí moc. A ani ho nechce zlobit, já ji furt navádím. Tuhle se mi to i povedlo. Ráno jsem jim dala každýmu krabičku na rozbití, Bubiška dostala od pasty, Messner Drápalík od sýra. Do každé pár dobrůtek.

Demolici miluje každej pes. Zdemolováno, snědeno. A Bubiška přišla s tou krabičkou od pasty. Drápalík ji chtěl taky, tu krabičku. Naváděla jsem Bubišku, ať uteče, volala jsem na ni: „Utíkej, Bubiškooo, utíkeeeej!“ Dala na mě a utíkala a oči se jí smály a Drápalík mastil za ní. Ona hlavu nahoru, aby na krabičku nedosáhl a utíkala zpátky. Dostala dobrůtku, jak to pěkně vymyslela, krabičku zpátky a zase ať utíká. Bavila se. A mně se na to zase dobře koukalo.

Jinak většinou, bohužel, všechno nechá jemu a z něj se stává rozcapenec. Co si nedovolí k cizímu pejskovi, dovolí si bez skrupulí k Bubišce. Fascinuje ho ten její lalok a já ho furt odlovuju a sundavám dolů, dělám tu přísnost, kterou Bubiška nedělá. A modlím se, aby přes den spal a nechal ji na pokoji. Ale to podle všeho vypadá že ano. Že vzal za svoje, že dopolko se spí, a když přijdeme z práce, nastává ródeo.

Jako správnej vižlík má neutuchající zásoby energie, což mě někdy dokáže zničit. Protože se fakt maximalisticky snažím rozdělit svůj čas mezi dva psy.Chci, aby Bubiška měla čas jen se mnou, abychom mohly v klidu spolu cvičit i jen tak venku vegetovat, jak jsem psala. A pro Docenta Cloumalíka je taky nutno si vyhradit čas a klid na to, abychom si položili základy toho, jak vypadá slušně vychovaný pes. Že nemůže běhat za každým pejskem, kterýho uvidí. Že nemůže sebrat všechno, co na zemi najde a že... nemůže přepadat lidi na ulici.

Mno, když už jsme u toho přepadání lidí na ulici. Přiznám se, že existuje jedna jediná výjimka, kdy jdou moje kynologický zásady stranou. A tou je... Fanklub Babiček pana Štajna. Scházejí se tady za panelákem na lavičkách občas čtyři takové milé babči. Mno a jde o oboustrannou náklonnost. Jak je Štajn zblejskne, stává se z něj profesor Prchalík a mastí k lavičkám, Bubice pochopitelně nemůže chybět.

A zatímco Bubice dělá buldozer a k babičkám se tlačí, Štajn... jako pravej chlap... no... leze jim pod sukně a cloumá s nima. Babči jsou moc fajn, smějou se, ten vůl se hlemejždí nadzvukovou rychlostí od jedné ke druhé a třetí – k té čtvrté, která je taková odtažitá, se ho snažím nepouštět. A panuje všeobecné veselí. No a buďte ten dráb, co to bude kazit. Já vím, že si na sebe pletu bič a práci navíc, ale – když ony mají ty babičky hroznou radost. Nemůžu to kazit. 

BubiŠtajní hlásání 4, foto Petra K.

Trochu spoléhám na to, že Štajn, ač je pometlo, tak jako každá vižla je i chytrej, tak snad později pochopí, že už to musí být jinak. Krom toho všeho je to – jak jinak – i klasickej vižlí komik. Rozebral mě tuhle na atomy. Vyběhli jsme ven, aby se vypustil. Původně jen fakt na čůranou. Hopkal si tak po trávníku a u jedné z borovic zapadnul do takový jamky a hodil kušnu. No, jsem trochu (hodně) škodolibá, takže mě to rozesmálo.

Postavil se na všechny čtyři, kouknul očkem, mrknul očkem, v ksichtíku výraz „Sem ftipnej, jooo?????? Tak koukej!“ a... hodil šíbru do té mnohem větší jámy a koukal, jak se tlemím. Když viděl velkou odezvu, vědom si toho, že je to on, kdo to způsobuje, vysápal se ven a... hodil šíbru do jámy zas. Dopadlo to tak, že jsem se smála tak, až se na nás přišel podívat kolem procházející pán a skončil stejně jako já, smál se nahlas.

Páč to potrhlo, jak mělo své publikum, kašpařilo s tou jámou čím dál tím víc. Myslím, že tehdy, když jsem viděla jeho reakci na ten můj smích, to jak kašpařil, aby mě rozesmál, že tehdy zlomil poslední ze zámků na mým osrdí. No a od té doby, když jdeme okolo, neopomene si odskočit, aby tam hodil tu šíbru a pozoroval, jestli mě to rozesměje. Pokaždý má úspěch. 

BubiŠtajní hlásání 5, foto Petra K.

První momenty mezi námi byly takové váhavé. Nebylo to jako s Ešínem, kdy jsme měli od prvního momentu společnou cestu. Já teď měla v sobě tu trhlinu a on měl svou velkou samostatnost. Dost často to mini stvoření leželo, hlavu mezi packama a studovalo si mě s výrazem: „Tak jsem zvědavej, frajerko, co z tebe se vyklube.“ Zatímco já si říkala: „To jsem zvědavá, jak to s námi bude, při tvojí povaze a mojí trhlině.“

Ale je to komunikátor profesionál, takže začal poctivě pracovat na tom, aby tu trhlinu zmenšil. A já zase na tom, abych tu jeho samostatnost trochu umenšila. Pracovali jsme oba poctivě a dneska už je všechno jinak. Je nám spolu moc dobře. Ráno si musím čistit zuby na bobku, protože v klíně mám vižlu převlečenou za jorkšíra. Musí se chovat. Když jdu na záchod, mám na klíně vižlu převlečenou za jorkšíra – musí se chovat.

To zpočátku vůbec nepřipadalo v úvahu. Jeho urputná snaha o vlastní svobodu to moc nedovolovala. Neměl zájem. Dneska si to užívá. A já taky. Nemáme na to moc času, přeci jen kapek roste. Tlapky má jak lev a hlavu jako kyblík. Doufám, že z ně vyroste pořádný kus chlapínka a že s ním a s Bubicí toho ještě hodně společného zažijeme. 
Svoje povídání píšu na etapy, času mnoho nemajíc. A tak se mezi tím, co jsem začala psát a jaká je realita dneska, dost změnilo. Už třetí ten mám tu možnost pozorovat jejich něžnou a zároveň i dosti drsnou komunikaci. Bubitce totiž nastal čas té falešné březosti a pravděpodobně nám již porodila. A protože ona je výjimečná fena, porodila, podle svého názoru, rovnou toho tříměsíčního hajzlíka :-D . Přijala ho už se vším všudy.

Před třemi dny došlo k velké změně. Po večeři, kdy on po jídle vždycky řádí jak deset čertůch, se k němu Bubitka nejdřív připojila a bylo velké hraní, kdy se masakrovali navzájem. Ukusovali si hlavy. On ji jako vždy kousal do laloku, ona mu to vracela a pak to ještě vylepšila, páč ho bafla shora jako kufr a poponesla si ho. Bylo zkrátka velký masakéro.

Rrrramštajn byl unešen, Bubitce se smály očka. Pak ho přišpendlila na pelíšek, otočila si ho na záda a zahájila hygienu... „Pěkně nejdřív hlavičku umejeme... nemel se moc... krk máš jako to prase...! Ukaž uši? No fuj...! Pupík umejem a namasírujem... kdy sis myl naposledy pindika a zadel? Co? Chlape jeden nemytej, to takhle nepůjde!“ A vzala ho komplet. Štajnidlo leželo – stal se z něj doktor Blažej, jak byl blaženej.

BubiŠtajní hlásání 6, foto Petra K.

Pak doktor Blažej odešel a přišel ing. Hlemejžď, páč se zas začal hlemejždit, vrtět a skončilo to zase zákusem. Dneska se s ním Bubitka nepáře, dokud není podle ní pořádně umytej, připleskne ho nohou k zemi s výrazem: „Nikam, ešče sme neskončili, dobytku!“ A pokračuje v procesu. Hezky se na to kouká. Ráno oba víří prostorem – což je pro páníčka, pokud náhodou vyráží do práce později, dosti – řekněme ehm – rozčilující :-D. 

Jest totiž zvyklý na svůj ranní klid, kdy si vypije čaj, koukne do germánštiny, dá si buchtu, dojde nechat vycvrdlikat profesora Prchalíka a vyráží (pokud nezaspí :-D, to je pak trochu jinej kolotoč). Ovšem pokud se zdrží do doby, kdy vstávám já, nestačí se divit. První proběhne krmení dravé zvěře, kdy při přípravě jsou někteří jedinci tak excitovaní, že metají kozelce nedočkavostí, jak kdyby týden nežrali :-D.

Následně s přísunem energie nastává aktivita. Každej z čoklidů popadne něco do kušny a běží. Chce představit, co našel, co nabízí a vyměnit to za dobrůtku. Mezitím se potácím já, protože moje rána jsou strašný. Cestou z předsíně zpět do kůchně odkopnu velké množství psů, které se neustále vrací zpět pod mé nohy. Prokopu se k lince, psi upustí z huby co mají, jejich počet se opět ustálí na počtu dvou a způsobně čekají, až se dostaví ta odměna.

Pak se snažím najít si chvilku pro to, abych mohla provést hygienu. Což je někdy složité. Zkuste si čistit ty zuby, tak jak jsem zmínila – tedy na bobku a v klíně s teď už desetikilovým zrzavým buřtem, kterej má drapsáky jak lev a nadšeně se vrtí na mých nahých nohou. Občas se proto bolestí zakousnu do kartáčku a vdechnu pěnu.

To spustí reakci, jak kdybych měla černý dávivý kašel, a silné začervenání očí. Záchvaty kašle setřepou zrzavýho buřta na zem a on vesele běží a kouká co dál, než ukradne bačkoru, pověsí se cestou na ručník, aby s ním zacloumal, s bačkorou pádí do kuchyně. Tím zvedne do té doby již klidně ležící Bubitku, která taky něco popadne. Zrzavej buřt upustí, co má, a jde po tom, co má ona. Ta to pustí, on s tím chvíli krouží, pak mu to přijde nudný, odrazí se a zahlodne se jí do krku a započne velký boj. 

BubiŠtajní hlásání 7, foto Petra K.

V případě, že se přesune do jejich společného bydlíku, je to slušný nářez. Toliko asi tak hlásání z naší nynější domácnosti. Vlastně ještě pár detailů. Nikde se tak často nevytírá jako u nás. Ne, že by měl Štajn potíže s čistotností. To ho musím maximalisticky pochválit. Už hrozně dlouho vydrží nejen přes celou noc, ale také přes den, kdy jsme v práci. V podstatě s výjimkou prvního dne, má čistý štít. To je podle mě až zbytečně heroický výkon.

To vytírání má ale zcela jiný důvod. Docent Prchalík je zároveň Princ Vodomil, takže se jde napít a hraje si přitom na živou fontánku. Neboli během jednoho pití vyplaví nás i sousedy. A druhak, před každým odchodem dám každému ruličku od WC papíru naplněnou nějakou dobrotou a zašpuntovanou papírem. Dovedete si asi představit, co to způsobí ve dvou psech? (Ale zase – psi jsou nadšení a demolují kontrolovaně).

No a treťjak, treťjak, když dáte dvěma psům – každému po velké kosti, je zcela jasné, že v předsíni to bude vypadat následně jak u řezníka po porážce. Takže ač se vytíralo cca tak před hodinou a půl, dáte si to znovu a pěkně přitlačíte na pilu, protože ona ta mastnota ze syrových kostí na tý dlažbě sakra drží. Jenže – psi jsou spokojení a to je pro mě ta největší odměna. Já nemusím piškoty jako oni, mně stačí se podívat, jak spokojeně leží na pelíšku, uvolněný, ufuněný z toho hlodání a je jim fajn.

No a na příště předávám slovo zas zrzavcům.