ČLOVĚČINY: Sedm pruhů na americké vlajce

V roce 1987 jsem si konečně mohla požádat o americké občanství. Vyplnila jsem řadu papírů a ke konci celého procesu jsem musela na pohovor na regionální imigrační úřad v Charlestonu v Jižní Karolíně prokázat, že mám znalosti amerických reálií – něco jako zkouška z občanské nauky.

Pracovala jsem v té době na Univerzitě Jižní Karolíny a občas jsem v kanceláři zůstávala po skončení pracovní doby. A to už tam byla uklízecí parta sestávající z velmi milých lidí z Etiopie. Tu a tam jsme pohovořili a Etiopani se svěřili, že se učí na zkoušku na občanství.

Měli na to takovou útlou knížku, anglicky mluvili a četli dost špatně, a tak se mne občas vyptávali. Vydala tu knížku nějaká americká dobrovolná organizace, ale údajně obsahovala témata, na která se imigrace ptala. Přišlo mi to jak snůška triviálních faktů; já přece znám víc, a tak co bych si nějakou knížečkou lámala hlavu.

Takto nadaná (ne)zdravým pocitem sebevědomí jsem se vydala do Charlestonu. Po úvodních příjemnostech mi imigrační úředník položil otázku číslo jedna: Co je na zadní straně jednodolarové bankovky?

Jednodolarová bankovka, zdroj internet

Ufff. Pamatovala jsem si, že to velikými písmeny říká ONE, ale zjevně se mne neptal, zdali jednodolarová bankovka říká, že je to jeden dolar. Takže – nevím.

Úředník vytáhnul z peněženky jednu bankovku a nabídnul mi ji k prohlédnutí. Na levé straně jsem si všimla něčeho jako pyramidy se zářícím okem a jen jsem doufala, že na to řeč nepřijde, protože jsem neměla ponětí, co to znamená. (Po letech jsem zjistila, že je to patrně zednářský symbol.) Ale na pravé straně byl orel. To jsem poznala a hrdě sdělila.

Padla podotázka: co má orel v pařátech? Bylo celkem zřejmě, že v jednom má nějakou větev. Ale asi chtěl vědět jakou, tak jsem udělala rychlý symbolický odhad a řekla, že je to větev olivová. A ono jo! V pravém pařátu má orel něco, co mi přišlo jako svazek žitných klasů, ale mozek mi ještě fungoval, tak si říkám, že by té zeleně na jednoho orla bylo moc. Tak honem, co tam může mít? Šípy?  Špitla jsem slovo šípy? a bingo – šípy to byly.

Další podotázka: Kolik že těch šípů orel má? Vzpomněla jsem si na symboliku čísla 13 – třináct amerických kolonii vyhlásilo nezávislost, tak jsem tento poznatek nabídla a rozvedla, aby viděl, že nejsem úplně na hlavu. Doposud relativní úspěch.

Otázka číslo dvě byla o jednom z ústavních dodatků. Ty jsem znala velmi dobře. Úředník se mne zeptal, co vím o dodatku číslo – už nevím, buď jedna nebo čtyři. Hergot, kdyby mi naznačil, o čem to je, tak budu prýštit znalosti jak studánka. Jenže nenaznačil.

Usoudila jsem, že dodatek, na který se mne ptá, je ten o ochraně osob a majetku. I vzala jsem to ze široka, jak to bylo důležité pro novĕ nezávislý stát, a jak se celá ta koncepce rozvíjela; zmínila jsem nejdůležitější rozhodnutí Nejvyššího soudu a sama jsem si v duchu klepala na rameno, jak mi to jde dobře. Pouze mi nebylo jasné, proč se úředník tváří, jak kdyby mu uletěly včely.

Tak jsem přestala oslňovat, zmlkla a udělala tázavý obličejík. Úředník pravil, že téma znám sice velmi dobře, jenže on se mne ptal na jiný dodatek. Svěřila jsem se, že celý život si čísla špatně pamatuju, ale v tomto případě tedy ten dodatek, na který se mne ptal, musí pak být ten o svobodě náboženství, slova a tisku, a to že znám taky dobře. Jen tak mávnul rukou, ať to necháme být.

Ve snaze pozvednout náladu v nastalém dusném tichu jsem pípla, aby si jako nemyslel, že jsem tu zkoušku brala na lehkou váhu. Např. že den předtím jsem si opakovala americké prezidenty (což byla pravda). Úředník se mne nadějnĕ zeptal, kdo tedy byl 17. prezident USA. Krve by se ve mně nedořezal. Jo, kdyby se mĕ zeptal na určitého prezidenta, to bych zvládla. Ale pamatovat si je podle pořadí?

Tak jsem musela přiznat, že z hlavy to teda nevím, ale že bych to přibližně mohla spočítat. I oznámila jsem mu svůj myšlenkový pochod v podstatě spočívající v tom, že první byl George Washington v r. 1789, že každý podle ústavy slouží čtyři roky, ale tu některý třeba zemřel dřív, nebo některý byl zvolen na druhé období; nicméně když znásobím 17 x 4 a připočtu to k 1789, tak bych se měla přibližně dopracovat k tomu správnému.

A jala jsem se počítat, což byla závažná chyba. Já totiž z hlavy počítám strašně špatně, hlavně když jsou to vyšší čísla. K tomu potřebuju tužku a papír a to jsem neměla, protože jsem seděla v křesílku a žádný stůl nebyl po ruce. Když mám počítat bez papírů, tak si k tomu musím šeptat, a šeptat česky, a použít všech deset prstů jak nějaké bláznivé počítadlo, a trvá mi to.

A jak si tak šmidlám prstama a česky si k tomu povídám, nebohý imigrační úředník jen hlesnul, co že to proboha dělám. No, počítám, odvětila jsem. Nerozváděla jsem svou dyskakulační povahu (nebo všeobecnou zmatenost). Jenomže jak mĕ přerušil, tak jsem zapomněla, kam až jsem se ve svých počtech dostala, a musela jsem to začít od začátku: prstíky a šepot. Dospěla jsem k závěru, že to musel být plus minus Lincoln. Měla jsem plus minus pravdu, ale hanba mne fackovala.

Po další chvíli listování papírama mi položil poslední záludnou otázku: Kolik je pruhů na americké vlajce. V tom momentě se můj mozek už funkčně vyrovnal míchaným vajíčkům, a tak jsem jen zírala na velikou americkou vlajku, která stála ve stojanu vedle úředníka a snažila se ty pruhy na dálku spočítat.

Americká vlajka, zdroj internet

Úředník mi pokynul, ať k vlajce přistoupím a spočítám si je zblízka. A tehdy nastal jeden z velkých okamžiků mého života. Přistoupila jsem k vlajce, položila prst na každý ČERVENÝ pruh a počítala –  one, two, three... sedm. Hrdĕ jsem nahlásila sedm pruhů. Úředník začínal rudnout. Říkám si: že bych se přepočítala? Tak jsem prstem znova rychle sjela ty červené pruhy a fakt, sedm jich tam je.

Teprve až se mne udivený úředník zeptal, proč jsem počítala jen ty červené pruhy, mi došlo, jak jsem se zase vyznamenala. Ale protože se mne ptal proč, tak jsem našla pohotovou odpověď. Že jsem si myslela, že to bílé je jako pozadí, na které namalovali těch sedm červených pruhů. Tento intelektuální výkon musel dostat úředníka tak do kolen, že mi sdělil, že jsem teda tu zkoušku udělala.

Mám občanství, archiv HanaW.

P.S. Po návratu z Charlestonu jsem si od Etiopanů znovu zapůjčila tu brožurku a ukázalo se, že všechny ty otázky byly v ní obsažené. Jinými slovy, pýcha předchází pád.

P.P.S. Udělování občanství je docela veliká sláva, a přísaha a přebírání dekretu se odehrávají před federálním soudcem. Většinou čekají, až mají víc lidí. Na mém naturalizačním obřadu bylo asi šedesát lidí z mnoha koutů světa. A bylo to velmi slavnostní a dojemné – téměř jak svatba. Což to v podstatě je.

Další fotografie najdete zde:  http://hanaw.rajce.idnes.cz/Jak_jsem_dostala_americke_obcanstvi_1987/