ROZHLEDNÍK: O pazourku a jeho muzeu v Bolaticích
Bez nerostných surovin se neobejdeme, což ví zajisté každý. Avšak určit, která nerostná surovina provází člověka nejdéle, to už je něco jiného. Odpověď je ale jednoduchá. Je to pazourek.
Pazourek, foto Aleš Uhlíř
Možná si někteří vzpomenou ze své dětské četby na ten báječný kámen, který pro lovce ve Štorchově románu o lovcích mamutů představoval nesmírně cennou věc. Ano, byl to pazourek, z něhož se vyráběly nejrůznější nástroje od vrtáků a pilek až po nože a hroty oštěpů.
Zmíněný román Lovci mamutů, popisující osudy putující tlupy, je vsazen do dávné minulosti před 20 000 lety. Úloha pazourku v lidských dějinách je ale mnohem starší a skončila, pokud můžeme o konci vůbec mluvit, teprve docela nedávno.
Pazourek je svým složením kysličník křemičitý, stejně jako křemen. Na rozdíl od křemene je pazourek biogenního původu. Má také zcela jiné fyzikální vlastnosti než křemen. Dobře se štípe a opracovává a v lomu je ostrý. Nástroje se vyráběly i z jiných kamenných surovin, pro zhotovování technicky propracovaných nástrojů a zbraní je ale pazourek nejvhodnějším materiálem.
Věk nejstarších pazourkových nástrojů se počítá na stovky tisíc let. Z pazourku se na některých místech vyrábělo ještě v době, kdy už lidé znali kovy, především měď, a odlévali bronzové nástroje a zbraně. Lidé kultury zvoncovitých pohárů obývali ve třetím a druhém tisíciletí před naším letopočtem velkou část západní a střední Evropy a pro své nástroje stále používali pazourek, zatímco na Předním východě se už čile vyrábělo z bronzu.
Pazourek nalezený v Hlučíně, foto Aleš Uhlíř
S nástupem kovů pazourek sice o své výsadní postavení přišel, nicméně člověka provázel i pak. A hezky dlouho, až do poloviny 19. století.
Vezmeme si jen takovou „obyčejnou“ věc, jako je rozdělání ohně. Třeba zapálení dříví v krbu. Od druhé poloviny 19. století máme na to zápalky a zapalovače, ale jak si s tím poradili dříve? Ani tehdy to nebyl žádný problém. Lidé používali křesadla. Ta byla různé konstrukce, někdy i umělecky provedená, ale princip byl vždy stejný. Ocílka (kousek ocele) udeřila do kamene a vyšlehly jiskry, které snadno zapálily speciálně k tomu připravenou suchou a snadno vznětlivou látku, zvanou troud. Ten se zhotovoval ze suché trávy nebo z přepálených tkanin. A tím kamínkem, který k tomuto účelu nejlépe sloužil, byl pazourek. V němčině se tak pazourku dostalo pojmenování „ohnivý kámen“ (Feuerstein).
Ale to není všechno. V 16. století byly ruční palné zbraně zdokonalené objevem křesadlového zámku. Při střelbě odpadla zdlouhavá manipulace se zapáleným doutnákem a k výstřelu došlo úderem kamínku na kov. Do křesadlových zámků se používal výhradně pazourek. Ten se – jak se údery opotřebovával a tupil – musel často měnit a výrobci po tři století dodávali armádám pazourkové křesací kamínky.
Ještě v první polovině 19. století se všude ve výzbroji armád používaly zbraně s křesadlovými zámky. Ostatně mnohé napovídá anglický název pro pazourek – flint a německé pojmenování křesacího kamínku v křesadlovém zámku – Flintenstein. A také české „flinta“.
Nic z toho ale zcela nezaniklo. Stále se vyrábějí nástroje z pazourku. Samozřejmě ne pro užití, ale v rámci zájmové činnosti. Pro někoho to může být výzva, pokusit se zvládnout dávné techniky opracování pazourku. I dnes jsou tak k vidění starou technikou nově vyrobené pazourkové nástroje. Existuje obchod s takovými replikami, někdy to má charakter experimentální archeologie, ale přetrvává i praktické použití pazourku.
Pořád se vyrábějí funkční repliky pušek s křesadlovými zámky a s nimi nezbytné kamínky z pazourku. Také se tu a tam objeví pozoruhodná křesadla s pazourkem, nabízená jako „outdoorové“ vybavení. Zapálit pod kotlíkem takovým „primitivním“ křesadlem je jistě zcela jiný zážitek, než použít plynový zapalovač.
Pazourek si tak plným právem zaslouží označení nejstarší kulturní nerost. Jeho význam jako perfektní materiálové suroviny zanikl s objevem kovů a je dávno pryč, avšak dodnes si uchoval postavení výrobní suroviny, byť jen ve velmi omezené míře.
Pazourkové hlízky Syltu, foto Aleš Uhlíř
V Evropě se pazourek vyskytuje převážně v oblasti táhnoucí se v širokém pruhu od Atlantiku až k východním oblastem Baltu. Nachází se ale také na zhruba sedmi procentech území České republiky, kam se dostal působením kontinentálního ledovce. Kamenům, které k nám ze severu dopravil ledovec, se říká ledovcové souvky. Jedním druhem ledovcového souvku je pazourek.
V Čechách je to jen malé území ve Frýdlantském a Šluknovském výběžku. Na Moravě a ve Slezsku, kde jižní hranice zalednění vedla zhruba po trase Krnov – Opava – Ostrava – Frýdek, jde o oblast rozsáhlejší. Poslední zalednění zde trvalo 50 000 let a došlo k němu před 180 000 – 230 000 lety. Ledovec zde svými výběžky pronikal desítky kilometrů na jih, zejména v oblasti Moravské brány a v ledovcových usazeninách, především v nánosech štěrku se zde všude pazourek hojně vyskytuje. V poslední době ledové, do níž spadají lovci mamutů, se kontinentální ledovec zastavil v polovině Polska a Německa a na naše území se již nedostal.
Sběratelé kamenů se pazourku většinou nevěnují. Zaměřují se na atraktivně vyhlížející kameny, velké krystaly a jejich sbírky obsahují exotické exempláře koupené ve specializovaných obchodech. V takových sbírkách obvykle pazourek nenajdeme, je příliš „obyčejný“.
Pazourek s fosiliemi, foto Aleš Uhlíř
Nejstarší zmínka o pazourku v moravskoslezské oblasti pochází z roku 1814, kdy je v seznamu mineralogické sbírky v zámku Jánský vrch u Javorníku uveden pazourek ze Švédských šancí u Žulové. Poměrně rozsáhlé sbírky pazourků má Moravské zemské muzeum v Brně (1000 pazourků) a Vlastivědné muzeum v Šumperku (500 pazourků). Největší sbírky však vytvořili badatelé, kteří pracovali mimo oficiální instituce.
Velkou sbírku pazourků vytvořil pan Jiří Dudek z Hlučína. Pan Dudek byl hutník a v důchodě se začal věnovat souvkům. Sbíral je od roku 2007 v Hlučíně, Darkovicích, Markvartovicích, Hati, Darkovičkách, Kozmicích, Bolaticích, Jilešovicích a v ramenech Odry u Bohumína. Pátral po nich v ledovcových sedimentech, pískovnách, hliništi zaniklé cihelny v Hlučíně a na dalších místech.
Tyto aktivity a výsledky sběratelské činnosti pronikly na veřejnost. Někteří lidé si uvědomili, jaký význam taková sbírka má a jak je důležité, aby zůstala uchována i pro budoucnost. Kolekce několika tisíc pazourků je zcela unikátní. Pazourek je na Hlučínsku a všude kolem Ostravy běžný kámen, není to něco, co by uchvacovalo sběratele, nevyniká ani nějakou zvláštní barevností, chybí mu krásné krystaly a lidé po něm doslova šlapou, aniž by mnohdy věděli, jak se sem dostal a jaký význam v historii měl.
Obec Bolatice (asi 20 km od Ostravy) poskytla v roce 2013 ve Skanzenu lidových tradic a řemesel v Bolaticích prostory pro trvalou expozici sbírky ledovcových souvků, jejíž hlavní část tvoří kolekce více než 5 000 pazourků. Vzniklo tak unikátní muzeum. Obec tímto udělala jistě dobrý počin, neboť jde o největší sbírku ledovcových souvků – pazourků, kterou u nás máme. Její vědecká hodnota je značná. Dá se předpokládat, že tento soubor bude časem ještě více odborně zpracován a zhodnocen. Kdo se bude chtít blíže zabývat pazourky z našich ledovcových sedimentů, nemůže se bez exponátů v muzeu pazourků v Bolaticích obejít.
Z rozsahu sbírky pazourků, které pan Dudek nasbíral na poměrně nevelkém území, si lze udělat představu, jak hojný musel být výskyt pazourků v minulosti, když i v terénu poznamenaném stavební a průmyslovou činností se dá stále pazourek sbírat. Pan Dudek také experimentuje s výrobou kamenných nástrojů. K tomuto účelu dosud spotřeboval 200 pazourkových hlíz a svou zásobu pro tyto experimenty doplňuje dalšími sběry.
Sbírky ledovcových souvků mají značný vědecký význam. Jejich pomocí se dá určit rozsah zalednění a zmapovat cesty, jimiž se určité druhy souvků ze svých původních severních lokalit dostaly na svá druhotná naleziště, což umožňuje dokumentovat trasy související s pohyby kamenné tříště v důsledku činnosti ledovce. Kupříkladu v moravskoslezské oblasti je takto prokázán pohyb ledovce ve směru od severozápadu k jihovýchodu.
Skanzen v Bolaticích s muzeem pazourků je tipem na zajímavý výlet. Nikde jinde než v Bolaticích u nás takový rozsáhlý soubor pazourků není. Pokud se někdo bude toho chtít o pazourku dovědět víc, může k tomu využít autorův e-text Pazourek – nejstarší kulturní nerost aneb kámen všech kamenů.
Vstup do muzea v Bolaticích, autor Aleš Uhlíř