ČLOVĚČINY: Příteli Pavle, děkuji!

Po šedesátce už člověk zřídka získává přátele. Opravdové, chtěl jsem napsat – ale to je zbytečné. Přítel je přítel. Oboustranně.

Před pěti lety mne čekal u zastávky autobusu v té krásné vilové čtvrti. Potvrdil mi, užaslému, že je skutečně synovcem Jiřího Mahena, mého drahého Mahena. Za jehož paní, paní Karlou, jsem roky jezdil do svého rodného města – do Mahenovy (!) ulice. Přežila muže o třiapadesát let.

Na první kontakt jsem k němu pojal dokonalou důvěru. Vedle úcty, jakou musí dnes citlivý starší pamětník cítit k někomu, co strávil dlouhá léta po maringotkách – tuláckým životem, žitím barabů, s kdovíjakou partou. A na kom se to nijak nepodepsalo! Vstřícný, vzdělaný, moudrý, noblesní, přitom přirozený, stále usměvavý...

Za chvíli mi představil v té krásné vile se strmou zahradou svou paní. A hned, okamžitě, mi bylo s tím tandemem dobře. To snad nemůže být pravda. A jak jsem s nimi chvíli, hodinku, dvě pobýval, viděl, cítil jsem – tohle je něco tak vzácného... co by se mělo zlatem vyvažovat.

Teprve před měsícem, když jsem u nich pobýval naposledy (ve třech...), jeho o osm let mladší paní Jana odešla připravit další pohoštění, a já se obrátil k němu a rychle pravil: Já to už musím mít potvrzeno – já mám intenzívní dojem, že tak krásné soužití jsem desítiletí u nikoho neviděl... Jak dlouho jste spolu? – Čtyřicet let, ano... a musím říct, že za to děkuju denně osudu!

Jen jsem se na něj díval a stiskl mu ruku... a přišla paní Jana (na niž vztáhněte tutéž řadu vlastností, jako na něj – viz výše) a bylo jasné, že tuto prostou vzácnou pravdu by cokoli dalšího jen rozmělnilo. Jen jsem chvíli nemluvil – pouze se usmíval...

A já jsem tenhle pár lidí na úrovni, neefektních, nenápadných, každým coulem na úrovni, s jasnými názory na zásadní věci, jež se přitom naprosto shodovaly s mými – já jsem měl tu nezasluženou výsadu jej třikrát - čtyřikrát ročně navštěvovat. Tohle je sůl země.

A postupně se to vyvinulo paradoxně tak, že jsem většinou, a pořád, mluvil převážně já – a oni ne že by jen zdvořile naslouchali, ne, vnímali mne, a já zcela výjimečně věděl, že tady, ve velkém prvorepublikánském pokoji se zimní zahradou, obklopen nádhernými obrazy a mezi nimi dvěma, co sem a do té doby dokonale zapadali – mohu být ve všem uvolněný, že oni mi dávají, co mi kromě dětí (ovšem jiná generace) nikdo léta nedával – a snad, doufám, i já jim.

Ite, missa est, končívala mše svatá kdysi – jděte, mše skončila. Tak i toto malé hektické svatořečení člověka, jenž na této zemi nosil jméno Pavel Vančura, a jejž budu snad navštěvovat na nenápadném místě té strmé zahrady, přímo před okny, kde – snad – budu občas sedat už jen s paní Janou. Ale budeme pořád tři.

Pavel Vančura