ROZCESTNÍK: Landek – vrch na vstupu do Moravské brány

Komunikace jsou staré jako lidstvo samo. Od nepaměti existují trasy, po kterých putují nejen lidé, ale i věci a myšlenky. A koneckonců i zboží. Jen technická stránka se mění. Jestliže v 13. století trvala cesta z Evropy do Číny několik let, dnes se počítá na hodiny, nemluvě o všemožných nesnázích, nebezpečích a dobrodružstvích, bez nichž se dnes taková cesta obejde. A pokud jde o to hlavní – šíření myšlenek, to se děje prakticky okamžitě.

Přesto je pozoruhodné, že existují takové cesty, které lidem slouží od pradávna. Mění se „jen“ ta technická stránka věci. Je to dáno zejména krajinnými prvky, vodními cestami nebo průsmyky v horách, prostě tím, že některé komunikační trasy jsou již svými zeměpisnými podmínkami k tomu předurčeny. U nás je takovou komunikací Moravská brána.

Moravská brána není jen průchodem mezi Slezskem a Moravou. Její význam byl celoevropský. V dávných dobách jí procházela pověstná Jantarová stezka spojující Pobaltí se Středomořím. Když se budovala železnice z Vídně do Haliče, koleje sledovaly stejnou cestu a první vlak na Severní dráze císaře Ferdinanda vjel do prostoru Moravské brány 1. května 1847. Moravskou bránou prochází dálnice D1, a pokud se někdy v budoucnosti průplavem propojí Dunaj s Baltem, nemůže se ani on Moravské bráně vyhnout.

Při cestě ze severu k jihu začíná Moravská brána na Ostravsku na historickém území Slezska. V dávných dobách zřejmě lidem sloužily k orientaci určité nepřehlédnutelné terénní body. Pokud bychom měli najít takové místo, které nelze minout a které je dobře rozpoznatelným bodem na vstupu do Moravské brány, byl by to určitě vrch Landek.

Landek na levém břehu Odry je kopec nevelký. Přesto v krajině vyniká. Je naproti soutoku Odry s Ostravicí, přitékající z Beskyd a nedaleko soutoku Odry s Opavicí tekoucí z Jeseníků.

Moravská brána odděluje podhůří Beskyd od Nízkého Jeseníku. Je to předěl mezi Západními Karpatami a Českým masivem, jehož je Landek nejvýchodnější výspou. Dál proti proudu Odry přechází Moravská brána do roviny známé jako Oderský úval.

Jako výrazný vrch nad soutokem dvou řek upoutával Landek lidskou pozornost již dávno. Dokladem je pravěké tábořiště, které zde bylo před více než 20 000 lety. Objevili je amatérští archeologové ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Později při vykopávkách v 50. letech zde bylo nalezeno unikátní torzo těla mladé štíhlé ženy. Stáří venuše z Landeku se odhaduje na 23 000 let. Je známá jako Petřkovická venuše.

Při odkrývání tábořiště na Landeku našli málo hotových kamenných nástrojů. Zato zde bylo velké množství pazourkové suroviny soustředěné na hromadách. Vedoucí výzkumu Bohuslav Klíma měl teorii, podle níž tábořiště na Landeku nebylo trvalým sídlem. Byla to stanice lovců, kteří sem přišli sbírat pazourky. V okolí Landeku vyhledávali hlízy kvalitního pazourku, vyráběli z nich polotovary a ty pak putovaly dál na sídliště na Moravě a v Dolním Rakousku.

Všude kolem vystupují na povrch ledovcové sedimenty, v nichž se pazourky běžně vyskytují. Vzhledem k snadné dostupnosti této suroviny hodící se pro zhotovování kamenných nástrojů zde skutečně mohlo být ideální místo pro prospektory, kteří pazourkové hlízy vyhledávali, shromažďovali a byli tak článkem řetězce, jímž se vzácná a vyhledávaná materiálová surovina dostávala na jih, kde se pazourek v přirozených nalezištích nevyskytuje.

Kdysi dávno jsem jako student o letních prázdninách brigádničil ve Vítkovických železárnách na vysokých pecích. Bylo nás tam dost, kteří se sešli z různých škol a jedno odpoledne jsme se vydali do Petřkovic. Osvěženi v restauraci U Sněhotů jsme vystoupili na Landek. Byl krásný den s výjimečnou viditelností. Viděli jsme panorama Beskyd s Lysou horou. Byl s námi student archeologie, nadšenec, který v na Landeku zobracel kdejaký kámen.

Tak s takovými vzpomínkami jsem se koncem února tohoto roku na Landek vypravil podruhé. Vydal jsem se po naučné stezce, která tam dříve nebyla. Za mé předchozí návštěvy Landeku byly Petřkovice samostatnou obcí, nyní je to jeden z ostravských městských obvodů. Kdysi zde pracovaly stovky horníků. Dnes je Landek oáza klidu. Po naučné stezce jsem šel sám a teprve na jejím konci potkal pána s pejskem.

K naučné stezce lze přijet autem na parkoviště u hornického muzea, ale i městskou hromadnou dopravou. Například trolejbusovými linkami 103 a 105. Z centra Ostravy trvá cesta 15 minut a od konečné zastávky Koblov je to k naučné cestě doslova několik kroků. Naučná stezka má asi 4 kilometry. V místech, kde stojí rozhledna, bývalo slovanské hradiště a později hrad Landek, pobořený v 15. století za uherských válek. Hrad střežil obchodní stezku. Upomínají ho jen terénní nerovnosti, neboť v 19. století si lidé z okolních obcí vše, co po něm zůstalo, rozebrali na stavby.

Trasa vede kolem svahu, kde byla nalezena Petřkovická venuše. Poblíž je rekonstrukce tábořiště lovců mamutů i s malým mamutem, což jistě zaujme dětské návštěvníky. Na Landeku je hornické muzeum s množstvím unikátních exponátů, jako jsou razicí stroje, důlní kombajny, lokomotivy nebo obří historické oběžné kolo z hlavního důlního ventilátoru.

Také tam mají expozici báňského záchranářství. Muzeum zahrnuje důl Anselm z roku 1830, který je vůbec nejstarším štolovým dolem na Ostravsku. V roce 1835 z něj vznikl hlubinný důl. Tehdy měl poněkud zvláštní jméno Ferdinandovo štěstí. Anselm se pak přejmenoval na Masaryk a posledním jménem, které je dodnes na zachované těžní věži, byl Eduard Urx.

S těžbou uhlí na Landeku se započalo v roce 1782, v době, kdy byl Landek (od roku 1742) součástí Pruska. V roce 1991 zde těžba skončila. Na spoustě míst jsou označeny staré štoly a jámy. Mnoho štol je přímo pod útesem, kde stával hrad a nedaleko odtud je geologický unikát – uhelné sloje vycházející až na povrch.

Okružní cesta naučnou stezkou se dá zvládnout za dvě hodiny. Také to ale může být celodenní výlet, pokud dojde i na rozsáhlé muzejní expozice. Je zde na jednom místě historie od pravěku po současnost, příroda, geologie, industriální architektura a také důlní technika.

Tento text o Landeku vznikl náhodou. Zařizoval jsem něco v ostravském archivu a tam jsem v přízemí narazil na krabici s knihami, které byly dány k volnému rozebrání. Odnesl jsem si Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města z roku 1966. Na jejich stářím zažloutlých stránkách mne zaujal hned úvodní příspěvek Pravěcí lovci na Ostravsku. Napsal ho Bohuslav Klíma, který v roce 1953 na Landeku nalezl Petřkovickou venuši. Ta jeho teorie, že na Landeku tábořili lovci – hledači pazourků, se mi líbila.

Než jsem se pustil do psaní, podíval jsem se na jednu útlou, nedávno vydanou knížku o Moravské bráně. Je to ale snůška suchých informací. Zřejmě se to stále dokola přebírá z jedné knihy do druhé, jak lze zjistit ze starších turistických průvodců. V roce 1914 o Moravské bráně vydal v c. k. Zeměpisné společnosti ve Vídni objemné dílo pan Hassinger. Dnes se příliš neuvádí, zato se z něho o to víc opisuje.

Aleš Uhlíř Landek 8

Moravskou bránu ale nelze redukovat na popis území a jeho geologického členění, vodních toků a různých objektů. Ostatně Moravská brána a jí protékající Odra nemusí být jen hranicí geografickou či geologickým rozmezím. Moje teta, pocházející z Ludgeřovic, odkud to je k Landeku „coby kamenem dohodil“, si vytvořila vlastní teorii. Podle ní prý lidé narození zde v kraji na levém břehu Odry tíhnou spíše k Jeseníkům, zatímco narození na pravém břehu mají zalíbení v Beskydech. Landek a Moravská brána slouží lidem od nepamětných dob, mají svá tajemství, svůj genius loci a nedají se vtěsnat jen do popisujících dat, byť jich bylo sebevíc.

Foto: autor