Nevím vlastně, kde se tradice novoročních předsevzetí vzala. Snad to souvisí s tím, že nový rok nám připomíná nepopsaný sešit na začátku školního roku, a protože svůj nový sešit chceme mít méně pokaňkaný, ušmudlaný a načmáraný než ten loňský, snažíme se horečně vymyslet předsevzetí, která nás učiní lepšími a krasopisnějšími.
Oč jednodušší to musí mít se svými předsevzetími padouši! Kupříkladu nějaký loupežník. Dá si předsevzetí, že v novém roce oloupí o pár pocestných více než loni. Pokud se mu to povede, může být spokojen a bít se v prsa. Pokud se mu to nepovede, může říct, že přece jen nechce mít vodu v kotli tak horkou, případně se může rafinovaně vydávat za polepšeného hříšníka.
Co se týče mě, tak do nového roku už řadu let vstupuji bez předsevzetí. Praxe totiž ukázala, že dobrý úmysl zhubnout, učit se anglická slovíčka, chodit dřív spát či udržovat pořádek na svém pracovním stole, se mi pravidelně nedaří proměnit ve skutečnost, a že tedy po jásavém optimismu silvestrovského večera zůstávají trýznivé výčitky lednových rán. Proto jsem úlevně od novoročních předsevzetí upustila.
S velkým zájmem ale sleduju předsevzetí svých bližních, a aniž bych se považovala za mimořádně škodolibého člověka, musím přiznat, že mi jejich případné drobné neúspěchy pomáhají načechrávat pochroumané sebevědomí. Jejich úspěchy mi naopak přinášejí potěšení z toho, že se svět stává lepším místem, a utvrzují mě v přesvědčení, že člověk nikdy nesmí ztrácet naději.
Do nového roku tedy podle svého přesvědčení nevstupuji s předsevzetím, ale s přáním, aby nám bylo spolu dobře, aby nás potkávaly jen dobré věci a pokud nás musí potkat i ty horší, abychom je zvládli a dokázali i z nich načerpat novou sílu.
A abychom ve svou sílu věřili, protože když v ni věříme, tak možná zjistíme, že zázraky se stále dějí. S předsevzetími, i bez nich.