„Jo, dám si kafe. Ale toužím po něčem ostřejším!“ prohlásila jedna z kamarádek, když uštvaně klesla na židli. Její výraz byl něco mezi silným rozhořčením a šíleným smíchem, takže jsem s napětím čekala, co se z toho vyvrbí.
„Asi toho svýho chlapa zahluším. Holka má za pár dní odletět do tramtárie, balíme, nevím, kam dřív skočit, taky si ji chci ještě užít a on vyvádí jak nikdy. Já už fakt nevím, co s tím.“
Tak tuhle situaci jsem chápala. Klišé o prázdném hnízdě se obvykle vztahuje jen k matkám a málokoho napadne, že je tu i táta, kterého najednou bolí srdce. A co víc, na rozdíl od žen se muži s takovou situací mnohem hůř vyrovnávají, protože o ní neumějí mluvit.
Normální matka, tedy taková, která miluje a přitom chápe, že své dítě nevlastní, obvykle kolem dvacátého roku potomkova života ráda vypustí mládě do světa. Zůstává oporou, přítelkyní, ale nějak má pocit, že svoji práci už odvedla – strávila s dítětem roky něhy, výchovy i rozhovorů, z této stránky je její potřeba naplněna. Pro táty byly obvykle děti nejdřív moc malé, pak bylo strašně moc práce, a tak je činnosti, naplňující všední život jejich dětí, většinou tak trochu míjely.
Ano, byly tu víkendy, výlety, dovolené, nebo třeba společné sportování, ale ve chvíli, kdy se potomek hodlá rozletět po světě širém, mají najednou pocit, že něco podstatného nestihli. Ostatně, proč ten kluk/ holka musí odejít zrovna ve chvíli, kdy se s nimi dá konečně rozumně mluvit a leccos společně podnikat?
A tak nastupuje smutek a prázdno, s kterým se nedokážou jen tak vyrovnat. Nelad v jejich duši potom bublá na povrch v podobě hloupých hádek, případně nepřístupného mlčení, které jejich ženy zraňuje, takže nemusejí takové chování správně rozkódovat.
Ač v tomto případě ženy mívají spíš chuť házet věcmi, pomůže humor a láskyplná pozornost. On si zvykne... aspoň na čas. Než půjde z domu mladší sourozenec!