KOČKY: Melíšek

Dovolte mi, abych se představil. Jsem Melichar, něžně nazývaný Melíšek, jsem kocourek a narodil jsem se 22. 05. 2009 a všichni mne vlastně tak trochu i znáte! Jsem totiž ten "roztomilý kouřový kocourek", kterého zde inzerovala JanaBu! Už ale jsem kouřový jen na bříšku, jinak jsem černá mamba, mám černočerný lesklý kožíšek a oranžové obrovské oči!

No a teď přichází to mé povídání, datované od 14. 09. 2009, to mi byly necelé 4 měsíce. Ale protože jsem kocourek chytrý, tak si to v hlavičce srovnávám a rozhodl jsem se s vámi podělit o zážitky svého, zatím krátkého, života. A věřte mi, už jich bylo dost a dost!

JanaBu, budu jí tak říkat, protože pak už mám jen dočasnou pečovatelku a svojí nynější paničku, pro mne hledala nový domov. U Jany jsem byl se svojí malou mladou černobílou maminkou a dvěma sestřičkami, ty mi zmizely ze života a já jsem zůstal sám.

Ne sám, byla tam spousta kočiček, se kterými jsem si hrál, ale byl jsem maličký a tak jsem tam byl takový jakoby ztracený. Byl jsem hubeňoučký, ale vždycky moc přítulný, strašně rád jsem se mazlil a strašně jsem toužil po lidské ruce a trvalé lásce, až mi Jana dala jméno "Ňuňánek". No, ňuňal jsem se mooooooc rád! Co "ňuňal"! Blbost! "Ňuňám" se rád pořád!!!

Janu jednou navštívila paní, která mi hned zavoněla. Vzala mne do náručí a já jsem tušil, že to je ona, ta pravá! Tak jsem se nechal, hodil na ní bříško (to fakt na ty baby funguje!) a ručičkama jsem jí objal tu ruku, co mne na bříšku drbala a blaženě jsem vrněl! Abych jí jako dokázal, že jí mám rád a že s ní chci zůstat! Rád jsem tu společnost dalších dospělých kočiček opustil a těšil se do nového domova s tou voňavou paničkou.

No, ovšem to dopadlo trochu jinak! Byl jsem vnořen do modré plastové přepravky, vonící po různých dalších číčách a pak jsem byl naložen do nějaké bručící potvory a najednou se všechno začalo houpat a kolíbat a já jsem "vlál" v té velikánské přepravce a bylo mi najednou moc smutno po mamince, po ostatních kočičkách a já brečel a brečel a brečel a ta paní za tím kulatým nesmyslem, co s ním pořád kroutila, mne uklidňovala a atmosféra byla nervózní, protože já jsem fakt byl ten potížista. Cítil jsem její nervozitu, ale co jsem měl dělat, když jsem netušil, co bude dál a strašně jsem se začal bát, že bude všechno jinak, nežli jsem si představoval!

A najednou ta obluda vrčící zastavila a já byl vynesen ven a vypuštěn v krásné vilce kousek od Jesenice (to říkala ta voňavá paní v té vrčící potvoře, že jedeme tam někam a že to mám vydržet, že už to nebude dlouho trvat a tak dále, pro mne ta cesta byla nekonečná muka!).

A začalo to! Ten pes mi až tak nevadil!

Když se přišel kamarádit a ducnul do mne tím obrovským čumákem, že jsem odletěl až do kouta, tak jsem mu vysvětlil drápky, že "takhle teda ne" a usměrnil jsem tu obludu do správných mezí! Musí mít přece respekt před návštěvou, ne? A mně teda vůbec nezajímá, že to bylo přátelské! Chvíli si ty drápance ošetřoval, já vyčkával, co bude, nebylo nic, protože když jsem vstal a popošel k němu, tak couval a stáhl ocas a nakonec vypadl. BYL JSEM RAMBO, i když jeho tlama byla větší než já!

Ale jen chvíli! Než přišla ta příšerná kočka! Jo! Ušlechtilá prý! No, tedy já jsem z těch, co pocházejí z rodu "na rasu se neptej, co je ti do toho", ale tohle??? Papíry prý nějaké má! Asi na hlavu, potvora mourovatá! Ale vychování? To ani omylem! A je chovná! A je drahá! No, to jí nikdo nebere, ale je protivná, zlá, nenávistná a hlavně malé kocourky, co by se rádi kamarádili, nesnáší a ubližuje jim!

A co bylo horší? Těm dvounožcům to VŮBEC NEVADILO! Naopak! Pořád jí podporovali a cpali jí ke mně, já se jí bál a měl z ní strach. Ona to asi vycítila a tak mi dala! Jejda, ta mi dala! Ještě, že se ten protiva pes nekoukal! Ten by měl radost, že mi to někdo vrátil!

Chjo, utekl jsem do kouta, pak vyběhl nahoru po schodech, schoval jsem se v šatně, plakal jsem a byl jsem malinkaté, téměř žádné, koťátko, všemi opuštěné, nemilované... Mně se tak strašně stýskalo!!! Po Janě, po kočičkách i po té paní, co mne přivezla a tak mi hezky voněla, i když ovládala tu děsnou vrčivou potvoru! A ona mne tak zrádně opustila.

Dostal jsem mističku s jídlem, ale vůbec jsem nic nechtěl, jen svojí maminku, svojí Janu, svůj domov a své další kočičky a klid! Ten nebyl! Ta potvora mourovatá syčela, prskala, sekala po mně a pronásledovala, jak to šlo, až tedy majitelé domu rozhodli, že já budu ten "domácí", budu v patře nahoře, ona bude dole!

Věřte mi, že když mne paní domu vzala do náručí, žádné bříško drbací se nekonalo, ani jsem jí nechtěl obejmout tu drbací ruku svýma ručičkama, najednou jsem přestal být "ňuňací"! Dokonce se přiznám, že jsem ji snad i napoprvé lehce kousnul! Vůbec se mi tam nelíbilo! Několikrát jsem seknul ostrými drápky (a to já teda mám!!!) a bylo to! Měla smůlu! Já nebyl naladěn na její vlnu! A tak jsem trucoval! A trucoval! A trucoval! Ta bestie domácí drápala na dveře, já seděl za nimi a jen jsem čekal, že se naučí skočit na kliku a otevře a sežere mně...

Asi 3 dny to trápení trvalo! Zhubnul jsem ještě víc, srst jsem měl šedivou a vůbec jsem o sebe nedbal. Pak se venku ozvalo to divné vrčení, přijela zase ta modrá potvora a z ní vystoupila ta moje "OSOBA voňavá". Ach jo! Konečně jsem se dočkal!

Prý jede na večerní grilování a zůstane do rána, já jsem se tak strašně těšil! Dostala pokojíček v patře, kde jsem byl i já, a po otevření dveří jsem okamžitě "hodil zádíčka, objal jí ručičkama a prosil očima "drbeeeeeeeej!" Drbala, hladila, pak odešla k tomu grilu, já se tetelil blahem, že budeme později zase spolu, tak jsem se honem napapal, abych mohl hezky zhluboka vrnět, a taky jsem se pečlivě umyl, a když pak přišla do pokoje spát, tak jsem se k ní přitulil a ani se nehnul, jen jsem vrněl, tisknul jsem se a byl jsem v sedmém nebi!

No a ráno? Ráno jsem byl naložen do té modré plastové přepravky a jeli jsme DOMŮ!!! Kam? No k té mé nové paničce-mamince, co mi tak voněla na začátku tohoto příběhu a co mi s ní tak bylo dobře!!! Prostě se dvounožci dohodli, že ta mouratá potvora mne nesnese a že by to bylo trápení kocourka (konečně projevili zdravý rozum!!) a tak jsem byl odnesen.

Cestou do nového domova jsem ani nemňoukl, i když se mi v té vrčící potvoře vůbec nelíbilo, ale chtěl jsem být statečný. A věřil jsem, že tentokrát už nikam jinam nejedeme, jen do pelíšku, kde budu rád. A lidičky, to byla nádhera! Já už měl všechno připraveno - teplý pelíšek, krásné mističky na tácku (to abych nenadělal na koberci), vodičku, papání, hračky, lidičky, co já mám hraček... mohl bych se podělit s dalšími kočičáky. Jen ten záchůdek se mi nelíbil, tak jsem se poprvé vyčůral paničce do postele na deku!

Já vím, že se to nesmí, jsem přece čistotný a vychovaný kocourek, ale tenhle záchůdek jsem prostě nechtěl. A představte si, že mi ta hodná panička jen trochu vyhubovala, ale hned dojela k ještě hodnější Janě pro ten starý, na který jsem byl zvyklý a já jsem okamžitě vyrobil hovínko a běžel jsem to oznámit, aby jako viděla, že to je prostě ono a já už budu hodný!

No a pak jsme se ňuňali a drbala mne na bříšku a pod bradičkou a za ouškama a hladila a pusinkovala a já jsem papal, přibíral na váze, srst se mi začala lesknout. Zpočátku jsem spinkal s ní v posteli stočený na dece v nohách a ráno jsem jí šel vzbudit, aby náhodou nezapomněla, že mám prázdnou mističku a pořádný kotěcí hlad a taky aby nezapomněla, jak se muchluje malý kocourek!

Zavedli jsme si hru: ducání, tlapičkování a našlapování. Ducáním hlavičkou do její brady jí denně naznačuju, že ji mám moc rád! Tlapičkování znamená, že si lehne na záda, já se jí natáhnu přes horní část těla, natáhnu tlapičku a hladím jí po tváři a po nose, tím jí chci naznačit, že ona je ta moje maminka. Jen občas cukne a řekne "AU", to když nemyslím na to, že mám ostré drápky. A našlapování je pro mne důležité, abych jí naznačil, že ňuňání už bylo dost, teď by mělo být papání! Samozřejmě, že u toho vrním, vrním a prý nemám vypínač!

Takže vše se zdálo být v pořádku, jenže jsem dostal ten zánět do očiček. Nevím z čeho, asi z těch koberců, na které jsem nebyl zvyklý, ale bylo to dost nepříjemné. Z očí mi tekl hnis, měl jsem je přivřené a panička nade mnou pomalu brečela. Objevilo se to znenadání v pátek, když měla jet panička s drbacími tetami do Krkonoš. Už to nechtěla odvolávat, tak jsme i přesto jeli. Drbací tety byly 3 a všechny mi voněly! Lidičky, to byla nádhera! Předháněly se v drbání a já byl jak hadrový kocourek, pořád jsem některé ležel na klíně a předl a byl drbán a krmen...

V Trutnově jsme nejdříve jeli na veterinu. Moc príma pandrvet mi vyčistil očička, vydal mastičku, kapání, všechny tety i panička se předháněly v péči, to byl tak krásný víkend!!! Moc jsem si ho užil. Spinkal jsem u paničky, ale vedle ní byla ta její voňavá kamarádka, tak jsem na ní párkrát skočil, až hekla. Když se mi povedlo jí vzbudit, tak jsem šel za dalšími 2 tetami vedle do pokoje a taky jsem párkrát vyskočil na citlivé místo, jen kvikly.

Ale nenadávaly mi, hned mi udělaly místečko na spinkání, ale to já nechtěl, já běžel zase do nohou k paničce. Po tomhle víkendu jsme ještě týden léčili očička a vše bylo zase v pořádku, zase jsem měl ta svá obrovská oranžová kukadla jasná a čistá! Panička říká, že se kolem mne musela mihnout nějaká britka. Vůbec netuším, co tím míní, ale zírám na ní vždycky moc přemýšlivě, aby si nemyslela, že jsem hloupý kocourek!

No a teď kde vlastně bydlíme. Jednou jsem zaslechl, že paničky páníček má nějakou alergii nebo co a že kočky stejně nemá rád a vůbec nemá rád zvířátka v bytě, nechce ani kytičky, prostě je to tak trochu morous. A přitom já bych ho měl rád! Já mám totiž rád každého - tedy dneska! V tom začátku, kdy jsem byl u prvních dvounožců, to tak nevypadalo. A určitě bych se nechal i od něj drbat a hladit... chjo, asi to nepůjde! No, pod mostem nebydlíme.

Funguje to tak: panička se mnou bydlí v apartmá, co má u firmy. Tam spolu spinkáme, hrajeme si, večer jí tam chodím po rozdělané práci na počítači, takže občas něco vymažu, občas to někam odešlu... Jsem také někdy přes den s ní v kanceláři. Tam to mám zmáknuté - mám své křeslo a pelíšek. Mám tam jiný záchůdek, ale na ten jsem si zvykl. Mističky a hračky! Ale hlavně další lidičky, co mne drbou a muchlují a občas mívají i něco dobrého ke svačině.

Třeba ta paní, co jí panička říká asistentka, ta má ráda šunku! Já taky! Ten pán, co je prý technik, tak ten zase snídá sýry! Já taky! A paní prodavačka občas mívá pacholíka! Tedy když jsem tam, tak jen půlku! No a panička přeběhne přes ulici domů, tam se s páníčkem navečeří a splní si základní manželské povinnosti, což je praní, žehlení, vaření, občasný úklid, vyklizení myčky, zabalení čistého prádla a pak honem spěchá ke mně!

Chicht - prý tam má v posteli plyšmyši, se kterými se muchlovala přede mnou! A nepůjčí mi je, já bych se s nimi taky pomuchloval, ty by koukaly! No, asi se plyšmyši diví, co se děje, protože teď se muchluje jen se mnou! Jo, taky si libuje, že já nechrápu!

Lidičky, já jsem tak šťastný kocourek, panička vypadá taky moc spokojeně, když jede s páníčkem, co mně nechce, na chalupu, tak mám drbací tetu - chůvičku v ulici, ta má taky kočičku a pejska a všechno to funguje! Vyrostl jsem, přibral - už mám přes 3 kg! Mám překrásnou černou srst, lesklou jak hedvábí a jsem pořád ten mazlivý, miloučký ňuňánek, akorát tak do náručí a do klína! A taky jsem viděl JanuBu! Trochu se změnila, asi moc papá, ale nade mnou jásala, jak mi to prospělo a jak mi to sluší!

Všem kočičkám i kocourkům, co mají tak příjemný život, jako já, mávám tlapičkou, těm, co jsou opuštění, přeju hodné nové páníčky a plné mističky a já zase někdy něco mňouknu!

Váš Melíšek v. p. - vlastní pacičkou!

Dodatek od paničky: asi nejsem normální! Ale tomuhle kocourkovi se prostě nedalo odolat! Spinkáme spolu ve firemním apartmá, já přizpůsobila cestování a práci Melíškovi a on mi za to dává veškerou svojí kocouří lásku a vděčnost. Snažím se s ním být, co nejvíce to jde, a ono to jde!

Je to moje zlatíčko, naprosto čistotný, mazlivý, miloučký, sladký, maličký kocourek, který se za projevenou lásku a péči odvděčuje svou důvěrou a všechno mi to vrací zpět! Přinesl mi štěstí! Měla jsem sice v záloze kamarádku, která by si Melíška vzala okamžitě, kdyby to nefungovalo a nezvládala jsem, ale já už ho prostě nedám!!!