KOČKY: Kočky mohou být čertíky!

Všimla jsem si veselé chlupaté postavičky, až když mě přepadla ze zálohy z jednoho ze zaprášených živořících keřů a pověsila se mi na vlající volány letní sukně. Tak jsem poznala budoucí přírůstek do naší smečky - Kryšpína.

Uběhlo ještě hodně dnů, kdy jsme se spolu potkávali a jenom se míjeli. Nenapadlo mne, že nikomu nepatří. Byl v dobrém stavu, i když polodlouhá srst mohla mást a také mátla, ale chlupy měl čisté, pečoval o sebe, choval se samostatně a sebejistě. Byl přátelský, na čičání se ihned vynořil ze změti velkoměstského plevele, rostlin, které se kdysi honosily názvem zeleň.

Ochotně přijímal nabídky ke hře, neutíkal přede mnou a nechal se chytit a pohladit. Tak jsem také zjistila, že jde o kluka. Po pár dnech jsem se začala vyptávat lidí, kteří ve dvoře pracovali nebo starousedlíků z činžáku, jestli někomu patří. Dozvěděla jsem se, že to vypadá na "kde se vzal, tu se vzal" a nikdo se k němu nehlásí. Situaci jsem hned vyhodnotila jako krásný dáreček hodnému, učenlivému dítěti za vysvědčení, který se ovšem koncem prázdnin už nehodil do bytu. Takové pětiměsíční kotě, když se nudí celý den, dovede udělat z obydlí kůlničku na dříví.

Objevila jsem v křoví plastovou misku pod květináč, do které lidé evidentně nosili kocourkovi jídlo. I já jsem přispívala konzervami. Kotě prospívalo, i když se nemělo kde schovat. Kupodivu do domů nebyl nikde ani sklepními okénky přístup. Stále bylo teplo a sucho, jiné kočky jsem nezahlédla, takže kocourek byl pánem dvorku. Nic mu nechybělo, jenom by snesl víc společnosti na hraní.

Jednoho dne se konečně i na jihomoravskou metropoli spustil liják, pršelo od brzkého rána, pršelo dopoledne i v poledne, kdy jsem měla pochůzku do dvora a tam se mi naskytl smutný pohled na umolousané kotě, přitisknuté ke stěně domu, hledající alespoň kousek suchého pruhu hlíny u zdi. V tom mi všechno konečně došlo. CD mě musela v tomto okamžiku silně bacit do hlavy, jak se mi rychle rozbřesklo.

Ještě večer jsem nachystala do auta přepravku a druhý den odpoledne po práci jsem nalákala kocourka k sobě, zavřela ho do přepravky a odvezla k nám domů. Útroby jsem měla sevřené, co na to poví náš kocour Darek a měla jsem je sevřené právem. To odpoledne měl Darek venku nějaké důležité jednání a dlouho se coural po kočičích stezkách, takže jsme měli prostor se seznámit s novým přírůstkem.

Kocourka jsem vypustila z přepravky a naservírovala mu jídlo. To do něj padalo jako do bezedné studny. My jsme s pánečkem jenom zírali, protože u zpovykaného Darka jsme takové rychlé občerstvení neznali. Ten si vymýšlí a přemýšlí, jestli ho snad nechceme otrávit, či co. Nachystala jsem mu do křesla zapomenutou měkkou chlupatinu, která se konečně hodila, a kotě blaženě usnulo. Mě hřál krásný pocit, že to malé chlupaté stvoření konečně spí v suchu, teple a na měkkém.

Mezitím jsem nachystala kočičí záchůdek s kočkolitem. Kocourek se krátce prospal, odnesla jsem ho k bedýnce a nabídla mu suchý písek. Vděčně vykonal potřebu a hned se zase sháněl po něčem k jídlu. Příště okamžitě zamířil po schodech do přízemí a neomylně použil to správné WC. Fajn, je to osůbka chytrá a vnímavá!

Na křesle se nás dotýkaly jemňounké tlapičky, osahávaly nám ruce i obličeje a při tom tichounce vrkal a pípal, chvílemi hrudníčkem zaduněl rachot předoucího motorku. Na Klérku výhružně syčel a vrčel, ale brzy toho nechal, protože ta mu dala naprostým nezájmem najevo, že se takovým chlupatým NIC nebude zabývat. Jak hluboce jsme se všichni mýlili! Když jsme nad ním stáli jako ty sudičky, pojmenoval ho páneček Kryšpín.

Večer přišel domů kočičí starosta a okamžitě ucítil vetřelce. Když se mu Kryšpín představil v celé kráse a přivrkal mu radostně v ústrety, Darek zařval jako tygr, začal úžasně syčet a mručet a vůbec vydával zvuky, které jsem u něj nikdy neslyšela. Přeloženo do člověčí řeči "To snad nééé, vy jste se snad zbláznili, co má TOHLE znamenat"! Uši sklopené na bok, oči měl najednou zelené jako smaragdy, hřbet nahrbený a uraženě se odplížil.

Nechtěl se ani chovat, nechtěl jíst, chtěl jenom pryč a pryč od té kotěcí hrůzy. Reakce naprosto stejná, jako v předchozích případech, když jsem zachraňovala nějaké kočičí zatoulance. Ale tentokrát jsem se "zasekla" já. Pohled na umolousané, zmoklé kotě předchozího dne udělal své! Prostě jsem se rozhodla, že prcek pryč nepůjde. Uchopila jsem Darka násilím, posadila jsem si ho na klín a hladila a drbala a podstrojovala lahůdky, nechala spát v posteli, to vše několik dalších týdnů, až se kočičí božstvo uklidnilo.

Ale dlouhou dobu, kdykoliv prcka spatřil, okamžitě začal syčet. Kryšpín všechen tyátr přehlížel. Vždy si sedl na bobek a nevinně sledoval chlupatý papiňák a tvářil se, že jeho se tenhle cirkus přece netýká.

Ale pozor, po pár dnech se situace pro všechny změnila. Na hebkých kočičích tlapičkách zázrakem vyrostly ocelové mini nožíky, tlamka je plná už druhých, ale neméně ostrých zubů. Pohladit toho malého ďábla, když je v plné bdělosti - nelze. Bleskurychle se zakousne do ruky a zavěsí se drápky za kůži. Oba vypadáme jako sběrači šípků po šichtě.

Hladit a mazlit se dá jenom tehdy je-li hodně unavený, nebo se ještě úplně neprobral ze spánku.To si oba s pánečkem užíváme hlazení a mazlení. Ovšem za chvíli se domem opět rozléhají výkřiky "ÁÁÁÚÚÚÚÚ, ty ďáblíku chlupatej, dostaneš přes packy", také už přes packy dostává klepnutí. Zaznamenali jsme úspěch, kdy kousání se už někdy změní v olizování před chvílí kousnutého místa.

Klérka na vlastním těle zažívá podlé nečekané přepady. Naštěstí, beruška vousatá, v klidu ustoupí. Jenom u misky s jídlem neustoupí ani o kousek, viditelně nazdvihne jednu stranu vousů a temně zavrčí. Čertík se posadí na bobek do bezpečné vzdálenosti a hladově pejsku sleduje, někdy i uboze zapípá, nebo zavrká. To aby jí připomněl jaký on má hláááád.

Rarach jeden, zpovykaný. Už také všechno nepapá, tak jako když k nám přišel. Miluje jogurty zvláště s příchutí vaječného koňaku, alkoholik jeden. Všechno musí vidět, když něco dělám na stole, vyskočí na židli a sleduje, co vyrábím. Otevřu skříň, něco hledám a hned mám pomocnou tlapku. Vytírám zem a na smetáku mi sedí čertík. Nebojí se luxu a žádného hluku. Naopak, zvědavě přiběhne, cože se to děje za zajímavosti.

Místo televize sledujeme, jak si hraje s hračkami. Klérce krade plyšáky a bojuje s nimi, honí tenisáky, malé kočičí míčky aportuje a roznáší v tlamce po celém domě. Rád tahá dlouhou tkaničku za sebou, potom se do ní zamotá a s chutí opět vymotá. Plyšové myšky zfackuje ze schodů dolů, vynese je nahoru a celou legraci opakuje.

Je úžasně rychlý, špatně se fotografuje, pět fotek ze šesti jsou jenom šmouhy. Nejlépe je fotit sekvencemi a doufat, že snad z toho vyberu alespoň jeden obrázek. Darek si už také zvyká na nečekané přepady. To jenom krátce zasyčí a Kryšpín jej zatím respektuje. Uvidím, jak se bude vyvíjet situace s Kryšpínovým dospíváním. Nyní je u nás dva měsíce, takže má 7-8 měsíců, když k nám přišel, přezuboval ještě stoličky.

Rychle roste, to zjišťujeme i my, kteří ho vidíme každý den. Na křeslo se už natažený nevleze, přepadá na obou stranách. Stále je nějak přestavěný. Jednou má vyšší záď, potom malou hlavičku proti tělu. Na pár dní se srovná a vypadá jako normální kočka a zase se to opakuje. Má už veškerá očkování i s průkazem, to bylo první, čím jsme ho veterinárně vybavili, následovalo odčervení a také jsme už mazali do očí antibiotika, protože měl najednou silně zanícené spojivky.

Snažím se pečovat o polodlouhou srst, protože když se vrátí ze zahrady má na ocásku a na kalhotkách sbírku lístečků, jehličí, suchých větviček, semínka, trávu, mech, takže nezbývá než kocoura stále čistit. Ale už se to lepší, už tak urputně nebojuje. Vždy mám nachystané kolečko salámu, jako odměnu.

Doprovází Klérku na procházkách, sám nechce jít, drží se na zahradě a těsně kolem ní. Ale s doprovodem jde rád. Chvílemi cestuje po stromech, kde se rozhlíží po okolí, jestli nejde nějaký nepřátelský pes. Psí populaci v okolí už má zmapovanou. Ví, před kterým psem se musí utéct až do koruny stromu, u kterého stačí do poloviny a je i pár jedinců, kteří mu nestojí ani za psí štěk.

Je zábavné pozorovat, jak se kotě vyvíjí nejen fyzicky, ale jak se začíná vytvářet kočičí osobnost. Jsem ráda, že jsem tohoto hyperaktivního kočičího čertíka vzala z ulice a poskytla mu domov. Už je prostě náš. Další fotky ze života kotěte jsou zde.