KONĚ: Arabská princezna a Muf z rodu Vikingů

Já ale do té doby ani netušil, že něco jako stáj existuje a na pastvinách je všechno všech. A já si musel jídlo tvrdě bránit, byl jsem nejmladší a nejmenší ve velikém stádě! No ale teď už vím, že do cizího jídla se bez pozvání neleze a dámu ani květinou..., natož kopytem. A s Ráchel jsme kamarádi, co společně vyluxují seno v jednom boxu a pak přejdou do druhého.

Kde jsem se tu vlastně vzal? To bylo tak: Narodil jsem se před čtyřmi lety mojí fjordí mamince, ve velikém, téměř volně žijícím stádě. Tři roky báječného života jsem prožil bez toho, abych se nějak víc poznal s lidmi, což mi nechybělo. Pak mě jednou lidi odchytili a odvedli k jinému stádu. Nebylo by to špatné, kdyby...

Začali mi na záda dávat sedlo, že musím pracovat. Naučil jsem se docela rychle nosit lidi a to byla asi chyba. Musím si na sebe prý vydělat, a tak jsem chodil ven několikrát denně, pokaždé s jiným člověkem. Ne každý se mnou zacházel tak, jak se s mladým koníkem zacházet má... Musel jsem chodit za vedoucím koněm a snášet kohokoli, koho jsem zrovna dostal do sedla. Taky ve stádě jsem to neměl jednoduché, byl jsem nejmladší a ostatní si na mě troufali.

A měl jsem i jiný problém - byla tu hodně mokrá tráva a já měl pořád strašný průjem, ale nikomu to, zdá se, nevadilo. Taky kopyta jsem měl dost přerostlá. Těch lidí na mě bylo opravdu trochu moc a já jsem byl unavený a navíc se jich začal trochu bát. To se tu ale nesmí, musíme být k zákazníkům vlídní a nesmí nám vadit, že se kolem nás motá hejno dětí a lidi nás berou jen jako pouťovou atrakci.

A tak se majitelé rozhodli, že půjdu do světa, jenže mě nějak nikdo nechtěl. Fjordi tu bohužel moc známí nejsou a koluje o nich spousta nepravdivých pomluv. Až jednou přijela taková holčička s mámou, zaplatily si vyjížďku a ta malá se mi vysápala na záda. Moc nevážila, ani v hubě mě netahala, takže jsem s ní ochotně klusal a cválal a bezvadně jsme si to spolu užívali.

Její máma nás oba bedlivě sledovala a občas holčičce radila, co a jak, aby prý mi na zádech nevadila. Hodinka nám rychle uběhla a vrátili jsme se domů. Tam se ještě ta větší osoba domluvila s kovářem, aby mi upravil kopyta, že tohle je hrůza a celou dobu pak byly obě u mě, abych klidně stál. Nakonec odjely, ale slíbily mi překvápko. A to se za čtrnáct dní opravdu konalo...

Ráno mě místní lidi odchytili a trochu mě umyli hadicí, abych nebyl jako bláteník. No a pak se objevila ta velká osoba s přepravníkem, dala mi pusu na nos a přemlouvala mě, abych jel s ní. Za mrkev - nakonec, proč ne.

A tak jsem se dostal do nového domova. Na místě mě čekala kamarádka. Trochu jsem se před ní styděl - byla to štíhlá, vysoká, dlouhonohá princezna z pohádky! Jmenuje se Ráchel a má děsně vznešenej původ! Chvíli jsme na sebe funěli, ale pak mě panička zavedla do stáje, abych si odpočinul. Páni, to byla věc! V rohu hromada sena, sucho, čistá voda... nevěděl jsem, co dřív prozkoumat a k tomu mi sem zvenku strkala nos ta manekýna!

Pak dorazila i malá Péťa, co patří k mojí nové paničce. Tolik pusinek jsem v životě nedostal! Trochu jsem se divil, proč mě drží kolem krku, ale moc se mi to líbilo. Večer mi ty dvě ještě vypraly blátem a průjmem slepený ocas, abych nedělal ostudu. Radost jsem z toho zrovna neměl, ale nechal jsem si to líbit, když myslí, že je to nutné...

Pak se objevil ještě veliký člověk, asi vůdce stáda. I když tedy nevím, jak to ti lidé mezi sebou mají, protože než ho ke mně panička pustila, dostal spoustu příkazů a zákazů, co a jak, aby mě nevyděsil a získal si mou důvěru. A povedlo se, je moc fajn. Umí bezvadně drbat v hřívě a v uších a vůbec nevypadá nebezpečně, asi ho budu mít rád.

Druhý den jsem prozkoumal výběh a zahradu. Ráchel mi všechno ukázala a já byl úplně vedle! Navíc se tu motali tři ušatí hafani a jeden z nich mě lákal, abych si s ním hrál na honěnou, což já moc rád. Pak jsem dostal sedlo a uzdečku a společně s Ráchel a několika zatím neznámými lidmi jsme šli ven. A hned se děly věci...

Péťa mě nekompromisně pobídla do čela skupinky. "Proč já, já přeci první chodit neumím a nesmím, co když něco pokazím?" Ale pak se mi to zalíbilo a byl jsem ochotný i klusat. A potom - došli jsme na louku a tam se provalila ta ostuda! Vždyť já vlastně nic neumím! Byl jsem zvyklý chodit za vedoucím koněm a nic jiného mě nikdo nenaučil! Ještě tak zastavit, ale to je všechno! A teď jsem vůbec nevěděl, co po mě chtějí, a bál jsem se, že bude průšvih!

Ale sedla si na mě velká panička a začala mi pomalu a srozumitelně vysvětlovat, co se jako po mě chce. A světe div se, já to chápal! Nemusím pořád chodit za Ráchel, která vedle běhá na lonži a dělá, co lidem na očích vidí, vlastně umím i zatočit a udělat kolečko, dokonce i překlušu přes kládu na zemi. A navíc za všechno dostanu pochvalu v podobě kousku mrkve nebo chleba! Tak to si dám líbit! A slibuju, že se všechno doučím, vážně!

My Fjordi jsme totiž šikovní koníci, jinak by si nás v našem původním domově, Norsku, lidi nevybrali jako své národní plemeno. Provázíme je v dobrém i zlém už od dob Vikingů. Nejsme příliš vysocí, zato jsme silní, obratní v terénu a vytrvalí. Prý jsme trochu svéhlaví, ale je to jinak. Lidi, co nás opravdu znají, o nás tvrdí, že máme vynikající instinkty a pokud třeba někam nechceme, velmi dobře víme proč.

Ale jinak jsme hodní a kamarádští, jen nám lidi musí chtít porozumět. Na rozdíl od jiných koní jsme dlouhověcí, klidně můžeme žít až čtyřicet let. Dospíváme tak kolem 7.-8. roku života, takže já jsem vlastně ještě takový nedorostlý kluk, který se ještě tak o deset centimetrů vytáhne a hlavně zmohutní. Pak budu pro svoji princeznu Ráchel opravdovým rytířem bez bázně a hany!

Pár slov na závěr, Mufí, promiň, že ti do toho kecám...:)

Vzhledem k Sherylčině očekávání minikoňského miminka jsme ji po dohodě s její skvělou paničkou vrátili do stáda, kde si užije přeci jen trochu více klidu, než s naší puberťačkou Ráchel. Ta ale sama zůstat nemohla, čekalo nás tedy hledání nového kamaráda.

Mufa jsem objevila přes inzerát. I když v té době byla ke koupi nebo pronájmu celá řada velmi pěkných koní, mě už na fotografii zaujaly jeho veliké dobrácké, trochu nedůvěřivé oči. Domluvila jsem zkušební vyjížďku, že se uvidí. Šlo hlavně o to, aby byl zvládnutelný pro všechny členy rodiny, až budu obsedat Ráchel, bude potřeba, aby se mnou někdo jezdil na druhém, nejlépe rozumnějším koni.

To, jak Muf s Péťou vyjížďku zvládli, bylo úžasné, ti dva se očividně radovali z každého kroku. I slečna, co jela s námi, si toho všimla a začala mě přemlouvat, ať si Mufína vezmeme. Ne, že by se tu měl špatně, ale stádo ho dost utiskuje, je mladinký a na vyjížďkách se zákazníky dost trpí, navíc se větších skupin lidí bojí (vůbec se mu nedivím...) Když jsem zkoukla stav jeho kopyt, naposledy upravovaných asi před půl rokem, bylo mi jasné, že je tu hodnocen jako neperspektivní.

S majitelkou jsem se dohodla na předběžné rezervaci a jela to domů probrat s vůdcem smečky. Rozhodnutí padlo téměř okamžitě - Muf půjde k nám. Nikoli jako pronajatý, ale jako definitivní člen rodiny. A zatím po krátkém soužití musím říct, že jsem opravdu mile překvapena. Mufíno je velice přátelský, nezáludný a ochotný koník. Tam, kde byl, ho toho moc nenaučili, ale naštěstí ho taky platící zákazníci nestihli zkazit.

A on se učí strašně rychle, je vidět, že ho práce baví. A to včetně takových perliček, kdy ho Péťa během chvíle naučila chodit po schodech - nahoru i dolů:) Když jsem to viděla, šly na mě mrákoty, ale mám dobrý pocit, že ti dva si vzájemně věří a to je mezi jezdcem a koněm to nejdůležitější.