KOČKY: Smečka II - Svérázná matka Molly

Nevím, jak poznala, že je ta správná doba - ale ocáskem vítězoslavně vztyčeným kolmo k zemi a lehce se chvějícím mi dávala najevo, že se jí líbím, že moje smečka teď bude její smečkou, a až jí dám večeři, mohu začít přemýšlet, co s tím udělám. Nějak přitom zapomněla, že mi vlastně nedala příliš na výběr. Jeden strávník navíc k večeři není v našem nepravidelném kočičím stacionáři událost většího, natožpak mimořádného významu. Mourovatá kočenka dostala příděl konzervy tam, kam jiní chlupatí hosté - na zahradní stůl. Zapadla mezi ostatní strávníky, jako by tam bývala odjakživa, nebo alespoň od kotěte. Mohla jsem si ji tak alespoň lépe prohlédnout, zatímco se krmila, až se jí dělaly za špičatými oušky boule.

Byla to docela určitě velmi mladá tmavá mourinka s "divoce" zbarveným kožíškem, mohl jí být odhadem asi rok. Ale zatímco věk jsem mohla pouze hádat, jiná skutečnost byla na mourince patrná na první pohled: byla březí, a to nejspíš poprvé. Kočenka dostala "pracovní" jméno Molly a její původ, stav a další osud jsme se rozhodli zatím ponechat stranou. Rozhodně totiž nevypadala jako opuštěná, zdivočelá nebo zanedbávaná míca, byla pevně stavěná a dobře živená a srst se jí jen leskla. Vlastně jsme na ní neviděli ani blechu! Chovala se sebevědomě, přirozeně, nebyla vystrašená ani útočná. Jsem tady, a je na vás, jak se s tím vyrovnáte. To bylo její heslo. Možná se jen rozhodla, že v našem stacionáři lépe vaří - nebo že neuškodí jednou za čas zajít na oběd do restaurace.

Jenže druhý den tu byla zas - čekala na rohu ulice, dovedla si mě k brance a s povděkem povečeřela. Pak na pár dní zmizela. Objevila se - zmizela - čekala u branky... Postupně jí začalo dělat stále větší potíže vyskočit na "jídelní kočkostůl", jak ji mimískové v mohutně se kulatícím bříšku začali tížit a omezovat v pohybu. Stále jsme předpokládali, že Molly je u nás na návštěvě. Byla sice vytrvalý host, ale přesto host. Doufali jsme, že až se přiblíží její "hodina koťat", vrátí se tam, kde má své doma. Jen tak pro všechny případy - konec konců to měla být její první koťata - jsem pod ochranu otevřeného skleníku umístila velkou, měkce vystlanou krabici. Jenže tak, jako měla Molly přesnou představu o všem předtím, byla svérázných názorů i teď, bez ohledu na naše předpoklady a doufání.

Netrvalo dlouho a připravenou krabicí se začalo ozývat s ničím nezaměnitelné pískání čerstvých koťat. Molly mě klidně nechala zjistit, kolik jich je a jak se mají k světu a pozorovala mě i své potomky takovým trochu nevěřícím pohledem: A tohle je fakt moje? Co jsem to provedla? A proč jsem tak unavená? Podrbala jsem ji za ušima a misky s mlíčkem a granulemi postavila vedle bedny, aby se nemusela od koťat příliš vzdalovat a netrpěla hlady. Já bláhová duše! Koťatům byl právě týden, když se Molly rozhodla odejít. Kam a proč nikomu nesdělila, ani nenechala vzkaz, jestli se hodlá vrátit. Protože letošní léto je prostě takové, jaké je, a na venkovním teploměru se promodralý lihový sloupec stáhl někam ke 12 stupňům, dostala hlasitě žalující koťata místo mámy vyhřívanou dečku a já jsem šla míchat kočičí sunar.

Jeden nebo dva dny to takhle jde, i když jsou koťata docela malá - ale po delší dobu je velice obtížné nahradit jim péči (a především teplo a jazyk) matky kočky. Snažila jsem se, i masáž bříšek mi už docela šla od ruky, ale... Obavy rostly. Uplynula totiž doba skoro dvojnásobná a po Molly nebylo ani památky. Nakonec jsem mírně zpanikařila a svěřila se se svým znepokojením Zvířetnické diskusi. Kde k čertu může ta Molly vězet? Čtyři dni jsou moc na kočku s deset dní starými koťaty. Tak dlouho by je o samotě nenechala, kdyby se s ní nestalo něco opravdu ošklivého... JanaBu byla stejného názoru. A protože je anděl v kůži kočičí, bleskurychle a nezištně mi nabídla pomoc: když k ní koťata přivezu, zkusí je "podstrčit" náhradní kojící kočce. Počkáme, jestli kočka cizí nemluvňata přijme, a pokud ano, budou mít všichni vyhráno. Předpokládala jsem, že jde o opravdu nouzové opatření a někdy v budoucnu, až bude možné koťata odstavit, vezmu si je zpátky a pomohu s jejich umístěním. Jenže Molly jako už několikrát předtím byla jiného názoru.

Když už bylo všechno vytelefonováno a dohodnuto, terra byl zpátky s autíčkem a já jsem se vydala s přepravkou za chlupatými sirotky, nahlédla jsem do bedny a nevěřila vlastnímu oku. Ano, pokud hádáte, že z bedny se na mě dívaly medově žluté, oddané oči matky Molly a všechna její koťata usilovně žmoulala její nalité cecíky, hádáte správně. Byla pryč čtyři dny a vůbec jí to nepřipadalo divné. Odvolala jsem akci "kulový blesk" a sdělila JaněBu, že svérázná matka právě dorazila z výletu a pečlivě kojí, takže na to slibované kafe se prostě budeme muset sejít někdy jindy. Naplnila jsem Molly misky granulemi a kočičí konzervou, dolila vodu a ve skleníku zavřela dveře. To tak, aby se jí zase zachtělo na výlet, zatímco já budu shánět kojnou! Pořídila si potomky, tak ať se stará. Molly se tvářila, že naprosto nechápe, proč jí nadávám, a ty zavřené dveře prý jí také nevadí... Přece by se nehnula od koťat, co si to o ní myslím?

Další týden se starala pečlivě, koťata se měla čile k světu, a tak není divu, že jsme polevili v opatrnosti. Dveře zůstávaly stále častěji otevřené, takže při podivuhodně samostatném a ne právě tuctovém uvažování matky Molly se stalo, co se stát muselo: jednoho dne byla porodní bedna prázdná, zatímco Molly a její potomci rozbili stan v nejvzdálenějším rohu přístřešku na nářadí, až za hrablem na sníh a hráběmi na spadané listí. Kdo někdy používal podobný přístřešek, ví, co to znamená. Pro všechny ostatní: úúúúplně vzadu za vším, co můžete potřebovat dřív než v zimě. Přerovnali jsme přístřešek a vrátili koťata, kam podle našich představ jedině náležela. Druhý den jsme je našli spořádaně opečovávaná matkou Molly pod hromadou střešních tašek, složených a připravených k odvozu spolu s další sutí. Mezi taškami a domem byla řada velice suchých, teplých a hlavně pro dvounožce naprosto nepřístupných úkrytů a Molly nám tak neotřelým způsobem sdělila, že jí tedy do výchovy mládeže mluvit nebudeme. Odvoz suti budeme muset odložit.

Od toho dne přicházela Molly pravidelně k miskám na kočkostole, zato z koťat jsme jen za mimořádně příznivých okolností zahlédli semo tamo chlup. Obývala bludiště pod střešní krytinou a Molly se tvářila, že přesně tak to má být. Zkušenosti nám říkaly, že nemá smysl přerovnávat tašky a nabízet Molly jiný, z lidského hlediska vhodnější úkryt. Při své povaze by jím nejspíš opět pohrdla a vybrala si pokud možno ještě krkolomnější - úzký prostor mezi ponkem a stěnou dílny, mezeru mezi trámy na půdě nebo podobně. Moc dobře jsme si totiž pamatovali, jak se jednou pokusila uložit koťata do zahradního krbu (podotýkám, že nejen studeného, ale i vymeteného).

Po nějakém čase jsme přestali mít přehled o počtu a pohybech koťat. Někdy nám mezi taškami mávnul vstříc mourovatý ocásek (věděli jsme, že mourovaté přesné kopie matky Molly jsou dvě, i když jedno byl s jistou pravděpodobností spíše kocour), jindy byla v mezeře vidět bílá tlapka, která patřila třetímu z koťat, jen čtvrtého Mollyina potomka, černého jako uhel jsme přestali vídat úplně a protože byl ze všech koťat nejméně od rány, měli jsme obavy, že spartánskou výchovu Molly prostě nevydržel. O dva týdny později se mělo ukázat, že jsme se naštěstí spletli. To už za sebou koťata měla čtrnáct dnů viditelného a další přibližně měsíc důkladně skrytého života pod dohledem mourovaté Molly.

Toho dne jsem dala na domovní schod jako obvykle misky s večeří a zavolala na Molly. Přišla okamžitě, doprovázena chrastěním střešní krytiny - a za ní se zpod tašek soukalo mourovaté cosi, co po několika váhavých pokusech nekompromisně vrazilo hlavu do máminy misky a začalo se krmit kočičí paštikou. Netrvalo to dlouho a druhá zmenšená kopie matky Molly se přidala k hostině. Po zbývajících koťatech (nebo kotěti, protože to malé černé nic jsme už tři neděle ani nezahlédli) však nebylo ani vidu. Za půlhodinku byly misky prázdné a všechny kočky zmizely. Další den se přidal ke smečce bílo-mourovatý kocourek, který by mohl být synem Kulicha II. Zenového, kdyby to ovšem bylo možné. A nakonec se vynořil z utajení i ten poslední a nejméně průbojný, nebo spíš průbojná - drobná černá kočička. To už koťata dostávala vlastní večeři do vlastních misek, protože jinak byla Molly svými nezdárnými potomky šťouchána a odstrkována, tahali ji a šlapali po ní ve snaze dostat se k soustu dřív než sourozenec... a Molly takové zacházení očividně nesvědčilo. Vždycky rozmrzele ustoupila, stála opodál a rozpačitě mě sledovala pohledem. Kočko, udělej s tím něco, mám taky hlad...

Uplynulo asi 10 týdnů a stalo se, co se stát muselo: smečka se začala zmenšovat. Malá černá kočička Sazinka odešla do služby k jedné čtrnáctileté slečně, aby jí zpříjemnila dlouhou rehabilitaci po sportovním úrazu na vodních lyžích. Vzápětí nato se kurážný mourek Ťulda rozhodl, že je čas vzít osud do vlastních tlapek a po vzoru své svérázné matinky Molly zmizel. Po několika dnech jsme ho objevili ve společnosti neznámého černobílého kocoura. Oba se tvářili spokojeně, šplhali a hráli si ve větvích - a Ťulda se očividně nemínil vracet ke smečce, která ho vychovala. Uvidíme. Zatím si svou misku a pelech našel jinde. Matku Molly čeká za pár týdnů kastrace. Snad se jí nevyhne dalším strategickým přesunem čert ví kam... A po dvoře se nám v doprovodu černobílého "strýčka" Sigiho míhají dvě výrazné kočičí osobnosti, o jejichž dalším osudu není zatím rozhodnuto: bílou-mourovatá kočička Kulička a tmavý mourek Polda, řečený též Pokrývač (dvakrát jsme ho u sousedů sundávali se střechy).

Tak tedy přišla Molly do naší smečky. Našla si nás, obhlédla a posoudila, vyzkoušela, jestli se dobře postaráme - a zůstala. Je mi jen záhadou, kde byla do té doby - a proč odtamtud odešla. Ale možná pro to neměla ani žádný vážný důvod. Prostě Molly je svéhlavá a originální, a její zkušenosti s lidmi v tom možná nehrají vůbec žádnou, nebo jen velmi malou roli. Nikomu kupodivu nechybí. Jen doufám, že s dalším jarem se nerozhodne pro nové stěhování. Těžko bychom jí v tom dokázali zabránit, a teď už by chyběla. Nám.

Foto: 1) Molly má ráda výšky 2) večeře s mámou 3) už jsme zase povyrostli...