PSI: Je nám dvacet šest aneb už nikdy ovčáckým psem

Především bych se chtěl představit. Jsem Apolo. Krasavec, elegán, aristokrat, chytrý, milý, vychovaný... já nepřeháním, vážně. Jsem dlouhosrstá kolie. A teď Ben. Ben je, no, mrňous. Já musím stát za vrátky a doprošovat se otevření, Ben prostě proleze dírou. Než já se nadechnu, on má v sobě půl mojí misky. Mrňous, drzoun, zkrátka jezevčík. Nejsme kamarádi, spíš souputníci, spolubydlící, tak nějak jsme se tu potkali. A je nám dohromady dvacet šest, každému třináct.

"Na stará kolena" jsme se tu sešli. Benova panička měla těžký infarkt a už se o něj nemůže starat. Se mnou je to zamotané. Lidé, u kterých sem byl naposled, mě vlastně jen hlídali. Nechat si mě nemohli, prý moc žeru. Předchozí panička se musela přestěhovat někam, kde je na mě moc schodů a nosit by mě už nezvládla. Ani ona ale asi nebyla první, u koho jsem žil. Jenže na posledním místě jsem byl tak trochu o hladu. Prý moc sežeru. No, nevím. Teta panička, když mě odtamtud přivezli, se bála, že mám nemocné ledviny, jak jsem byl hubený. Ale do týdne jsem přibral, začal chodit a běhat a když mi přidali výživnější granulky, rychle jsem se spravil. Houby ledviny, hlad jsem měl.

Cesta byla dobrá, svezl jsem se chryslerem se šoférem. Zato to ubytování už nic moc, vážení. Teta panička mi tedy vysvětlila, že na útulkové poměry se prý máme ještě luxusně a taky jsem rychle zjistil, že psi jsou tu "vlastní" a "erární" a my jsme ti erární a jsme tu jen na čas. Dostali jsme přidělenou velikou stodolu, prý než se do ní bude muset dát seno. Před stodolou máme ohrádku, abysme mohli chodit do výběhu na sluníčko. My jsme oba zvyklí na byt - já, Apolo, že mám spát na slámě? Balíky nám tedy potáhli dekou, prý místo kanape, a bylo. Mají tu i kotec, ale v něm bydlí další dva "erární", Georgíno a Speedy. A máme prý být rádi, stodola je o moc větší a je v ní krásný stín. No, stejně jsem plakal, chci žít s lidmi.

Ale lidí se tu střídá víc, kromě Paničky tety tu jsou i jiné tety a strejdové. S tím nemám problém, s lidmi vycházím dobře, hlavně když jsou na mě hodní.

Zvířata, to je další kapitola. Se psy jsme se už nějak porovnali. A s Benem se holt nemilujem, nějakou holčičku bych tu viděl radši, ale co se dá dělat, sneseme se. Já jsem ten, co má radši ty holky, a Ben, no Ben je zas na vdolky. Zdejší domácí kočku Ziru vídám jen, když tu není žádný člověk, ona je moc plachá. A taky nám sem na návštěvu chodí liška a pro tu platí totéž. Ale mám privilegium - jsem jediný pes, který smí do kočičí voliery, když tam Teta panička uklízí, kočka je pro mě jen trochu divný pes, klidně se s ní pozdravím a hledím si svého.

Ale jednu neřest mám, králíky. Králík, to je jiná. Ten sebou mrská po kleci a já vidím "aport" a hned bych po něm šel. Jako pro balonek. Balonky mám taky rád, nejradši ten gumový pískající s malými špuntíky, někdo z tet a strejdů mi ho občas hází a já běhám jako jura, i s tou kulhavou tlapkou. S dalšíma zvířatama je to už horší a já za to fakt nemůžu, jen nemám rád, když si na mě někdo dovoluje. Jsou tu Velká a Malá Koňovitost, Mudloun uslintaný a Bekátka, ze kterých vyčnívají satanáši s bradou.

S Mudlounem nemám problém, ale Koňovitosti, to je horší. Za to může trochu Georgino, protože s Velkou Koňovitostí hrává na honěnou. No, a ona pak honí i nás ostatní. Je škodolibá, strašně, fakt. Přiblíží se ke mě a kousne do hřbetu. Ne moc, ale víte, jak se leknu? A krade nám granule a všechno je její a vůbec... A Malá Koňovitost navíc ještě kope, mrcha. Minule jsem se těšil, moc. Teta, co jezdí hřebelcovat Koňovitosti, totiž koupila takovou zvláštní velkou koženou věc, prý sedlo, vonělo to dobře a Teta panička říkala, že teď Velké Koňovitosti zkrouhne, že teď ta teta prožene pro změnu jí.

A ono houby, byl moc dlouhý nějaký popruh, či co. Škoda. Já nejsem moc škodolibý, ale když ona se neumí chovat a pořád mi bere mou důstojnost. Hřebelcovací teta ale vozí také kartáč na mou srst a češe mě a to já se vůbec nezlobím, konečně si mě někdo pořádně všímá. A taky rád zahradničím. Ne, nepřesazuju, nehrabu, jen ležím opodál, když jde některá teta pracovat na zahrádku, koukám na ni a pospávám v trávě. Chodím tam rád taky proto, že tam nesmí žádná Bekátka.

A tím se dostávám k něčemu, co už mi dlouho leží v hlavě. Jak mohli být mí předkové ovčáčtí psi? Bekátka, to jsou ovce a kozy. No dobrá, ovce jsem na uvítanou očichal a chovaly se slušně, jen trochu hloupě. Člověk, pardon pes, musí dávat pozor, když chodí mezi nimi, protože občas jedna zavelí a všechny se někam rozeběhnou a co jim stojí v cestě, srazí nebo přeskočí. A beran, ten váží víc než dva Apolové. Nechápu, jak mezi nima proplouvá Ben.

Kozy, o tom bych snad ani nepsal, ale budu upřímný, to je případ raněné hrdosti. Jedna bestie bradatá mi takovou ubalila, hlavou, až mi rozsekla kůži pod okem. A já chtěl jít jen k ní a k Tetě paničce blíž. Ona mi pohrozila, já jí pohrozil, no, a už jsem ležel. A ty větvičky, co se mi pořád motají do srsti. A sláma, seno, bobky, bláto, proboha, jak mohl někdo z mých předků honit ovce?

A ještě jednu škaredou věc jsem tu objevil. Jsou to jen takové bílé proužky, ale umí jednomu strašně natlouct. Když dostal ránu Ben, utekl až domů a schoval se do chléva. I Georgino se toho bojí. A říkají tomu ohradník, to prý abysme neutíkali. Když se minule ten ohradník rozbil, lákala nás panička dolů na louku. Nešli jsme, nikdo, zato Bekátka zjistila hned, že proužky netlučou a rajzovala, my ne, my seděli jak zařezaní kus od proužků a dál ani krok, vždyť kdo tomu má věřit.

Taky do rybníčku nechodím, nejsem čuně a zelený bych byl ošklivý, to jen Georgino a Speedy tam vždycky vletí a nosí brčál všude okolo. Ben nejradši vleze kočičí dírou do chlíva a spí ve stínu a chládku, aby se mnou nemusel být ve stodole. Volají ho, hledají a on spí. To já umím taky, ležím, neslyším a dělám mrtvého. Tenhle trik jsem dovedl do dokonalosti a straším s ním tety. Jinak jsem to snad zvládl, na stará kolena jsem se musel naučit spoustu nových věcí, ale jedno vím jistě - nikdy nechci být ovčáckým psem.

Ohledně toho stáří, panička tvrdí, že jsme tu gerontologie na pochodu. Mě i Benovi je třináct, Speedymu devět, on je tedy atlet, ale je dost hubený, tak ho pořád vykrmují. Speedy sem přibyl, když jsem byl pryč. Vzali si měl lidé k sobě, vykoupali mě, prostříhali srst, věnovali se mi, ale za týden mě přivezli zpět, něco se jim změnilo v práci a nezvládali by prý venčení. Škoda, byli hodní. Tak jsem byl zas zpět a tady byl navíc Speedy. Naštěstí se nepere. Kočce Bobo je deset a těm dvěma kocourům, Čertovi a Bělonosovi Škrabouchovi prý ještě o dost víc.

Stáří bych si představoval jinak. Poklid, páníčci, trochu procházek a třeba na ryby, na ryby bych chodil rád. Domeček, zahrádka, abych mohl snadno vyběhnout čůrat, mám někdy "kulhavé" dny... Prý se teď jeden takový pro mě dostavěl. Čekají tam paničky a malá psí holka, mají zahrádku.. Za tři dny mě tam panička odveze. Bude to bez problémů, autem jezdím rád. A teď jsem v kondici, nebude mě muset nést, tak jako když jsem sem přišel, poběžím po svých uvítat novou rodinu. A slíbili mi prý už i koupání, abych se zbavil všech stop po Bekátkách. Koupu se taky moc rád, miluju, když si mě někdo hledí, když se mi věnuje. Snad už to bude napořád. Jen mi musela Teta panička slíbit, že tam opravdu nebudou žádné ovce.

PS. Ben zas není tak špatnej, nechtěli byste si někdo vzít i jeho? Aby mu beze mě nebylo nakonec ještě smutno.