KOČKY: Vy moje Prtinky Prtínečky...

Slíbila jsem a zařekla jsem se, že nebudu psát o dalších vlnách. Měla jsem pocit, že nikoho příliš nezajímají osudy koček ze skupin, těch obyčejných, relativně zdravých, normálních a průměrných. Jedno poraněné zvíře zvedne větší vlnu solidarity, ale i zájmu a dotazů i po mnoha měsících, než taková "vlna" zoufalců, obyčejných, snad mourovatých, zcela jistě ale bezprizorných.

Bez povšimnutí tedy přišla a zčásti našla domovy skupina "anglických" koček "s plédem a novinami", osmnáctičlenná dost katastrofická skupina "z Hostíků", jimž majitel umíral v nemocnici, i celá "odchytová parta" "z Újezdů".

Tohle je ale už neúnosné, zase se nedostává na veterinu "normálních" nalezenců, musela jsem i dost radikálně omezit příjem koček. Hádáte správně, dorazila další vlna. A tohle, to je zcela nepokrytá "žebrota" o pomoc. Pro koho žebrám?

Vy moje Prtinky Prtínečky...

Ano, ta velká písmena tam patří. Prťka, Prťaska... To jsou jména. Nekecám, fakt. Napřed mi to přišlo trapné, pak trochu k smíchu, pak jsem si zvykla. Kocour Prťaska, no a co. Jen kdyby nebyl Prťaska každý či každý druhý. Kdybych se někdy opravdu dozvěděla, kolik těch koček vlastně je, které už byly kastrované, než jsme se v téhle lokalitě objevili, a ke komu patří která koťata.

V duchu se ocitám o sedm, snad i osm let zpátky (to už asi pamatují jen ti skalní příznivci Podbrdska), v zahrádkářské kolonii kousek za Prahou. Kolem mě se hemží kočky a koťata, vrhají se do misek s rýží a červenou omáčkou a já se marně snažím zadržet krmící paní, která rozdává nášup na další a další místa, čímž je chycení kteréhokoliv z poloplachých zvířat úkolem takřka nemožným.

Zkrátím to. Hodiny, dny, přemlouvání, lovení, snažení. Kastrace dospělých, pokus o záchranu koťat. Někde mezi tím vším se Evě podařilo zaslechnout a vysvobodit tak v kůlně uvězněnou kočičku, krásnou zelenookou Elektru. Přežila tam týden jen s kostkou oplesnivělého másla. Kočky se sbíhaly v houfech a po jídle zase rozbíhaly do okolí, k veliké radosti zahrádkářů, paní se je snažila uživit zbytky z jídelny.

Dospělí si přinášeli záněty v očích, rýmy, průjmy, na koťata byl žalostný pohled. Když je člověk zvedl do výšky, průjem z nich volně vytékal a zhruba jsem v tom poznávala rýži s omáčkou či špenát, co do sebe předtím nasoukala. Oni měli snad všechno, klíšťata, blechy, ušní svrab, obrovské zásoby škrkavek, vleklé rýmy a záněty dolních dýchacích cest i očí...

Tehdy nám ještě chyběly zkušenosti, trvalo déle, než jsme zjistili, že průjmy trvající i po odléčení antibiotiky způsobují giardie. Už jsme chytřejší, nějaké zkušenosti přibyly, ovšem tato lokalita, to byla jedna velká a smutná zkušenost. Pokusili jsme se minimalizovat počet koček, poléčit, vykastrovat všechny, kdo zůstávají, zkrátka dělali jsme, co jsme mohli.

Ovšem v takových lokalitách kočky průběžně přicházejí a mizí... K vyléčení a umístění nám tehdy přibylo nemálo zvířat, navíc ještě vzhledově dost neatraktivních, nohatých, ušatých. Poslední poloorientální želvovinové holky visely v nabídce dlouhé měsíce, než se někdo ustrnul. Vanda, Vendy, Anife, Pankrác, Servác, Bonifác, Žofka, Kryštof, Reim, Tira... Byl by to dlouhý seznam.

Uteklo několik let...

To jsou mé vzpomínky z doby, kdy tyto stránky ještě neexistovaly, kočky poslední z posledních se tu tehdy ocitly hned v počátcích v inzerci. Uteklo několik let. Pozemky byly vráceny v restituci majiteli a obratem prodány na výstavbu "jednohubek", jak říkávám v duchu těm paneláčkům postaveným naležato s pár metry pozemku okolo každého domku.

A paní si tehdy ke svým starým kočkám domů odnesla i nějaké ty venkovní, aby je uchránila před stavbou. A začalo to nanovo. Scházely jí peníze na léčbu i kastraci. Koček přibylo. Ještě se pokusila část zvířat vypustit v lokalitě, kterou považovala za bezpečnou, ovšem kočky něco "roztrhalo". Další tedy zůstaly doma... A dál už to znáte. Navyšující se počet koček i odpor sousedů, malér na krku.

Zřejmě z obecného hlediska nejodolnější kočky jsou ty černé a mourovaté, protože z původně různobarevných při tomto způsobu "chovu" nakonec vždycky zbude černomouratá smečka. Dorostenci a mladé kočky řádili a obtěžovali tím původní kočičí staříky i sousedy, koťata moc řádit nemohla, nedostávalo se jim sil. Mezi tím kočky handicapované a/nebo březí....

Dorostenka Prtinka

Zkrátka jednoho dne se tak dvě třetiny, polovina (nevím, asi nikdo neví, kolik jich vlastně je) tohoto ansáblu přelila do přepravek a pak do připravených prostor na marodce. Další budou zřejmě následovat. Celá dosavadní skupina, osmnáct koček, je pohromadě, nikdo z nich nesmí mezi ostatní zvířata a Marcela hraje několikrát denně hru na módní přehlídku s vůní dezinfekce, jak pendluje mezi marodnou partou a zraněným kocourem a...

Nic se nezměnilo, kočky mají skoro vše výše uvedené, včetně klíšťat, sbírka chorob na pochodu. Naštěstí teď už víme, co čekat. Ale "nebude to také ĺahké", protože část kočiček je už dost březích a některé léky jsou v březosti či při kojení kontraindikované. Taky o nějaké ošetřování část z nich opravdu nestojí, jsou vyděšené, jen pomalu se uklidňují.

Zjistili jsme zatím, že průjem zeleně pění, "slepá kočička" není slepá, jedno její oko snad půjde zachránit, že koťata už vypadají, že s intenzivní péčí by mohla vydržet, a také to, že jedna "matka na pochodu" už porodila, ostatní budou brzy následovat. Prvotní ošetření s léky na zaléčení infekcí stálo skoro osm tisíc, to je ale jen první část téhle katastrofy.

Doléčit skupinu, pak pořešit ještě individuální problémy jednotlivých zvířat, vícekrát odčervit a zbavit vnějších parazitů, vykastrovat, naočkovat včetně koťat... A soudě podle stavu problému, další kočky budou následovat. Proč se vždycky podobné vlny vyvalí až v průběhu jara, když jsou kočky už hodně březí? Odpovím si sám. Protože lidi (sousedi) začínají větrat.

Maminka Prťaska a její koťata - Buclíci, plus jeden Šotan

Tentokrát zatím nežebrám o místa v dočasných depozitech, tahle parta se musí odléčit a zatím nemísit s ostatními kočkami. Všechny popsané problémy jsou vyléčitelné, jen to bude stát mnoho peněz, sil a trpělivosti.

Prosím tedy o příspěvky na veterinární péči - náklady budou astronomické a spolu s dalšími vlnami zas ochromily běžný chod podbrdských depozit. Žebrám o kvalitnější krmení, o stelivo, kterého se nedostává, o savé látky do volier a pelíšků (průjem - velká spotřeba), o vitamíny a výživy, zdravotnické potřeby, dezinfekci a čisticí prostředky...

Pomoc prosím směřujte přímo na marodku, kterou tahle parta "vyžrala" ze zásob. Přispět je možno na účet O.S. Podbrdska 152335352/0600 s variabilním symbolem 6276352 (marodka na klávesnici mobilu), osobní návštěvy přivážející něco na zub, hladící, drbající a ochočující jsou také vítány (domluvte se prosím přímo s Marcelou H.), pokud mají s sebou převlečení a přezutí a počítají s prolitím dezinfekcí...

Já se loučím s nadějí ve vyslyšení mé prosby alespoň několika kočkomily, kterým nejsou lhostejné i ty "obyčejné", zatím nevýrazné, us*ané a usoplené, rozježené, nehezké, ale přeci jen kočky.

Marcela (zde kontakt, email: podbrdsko@kocky-online.cz) se pokusila pro vás napsat alespoň o několika "kouscích" z téhle party nějaké podrobnosti, tady jsou:

Šotánci a ti druzí

Tak a je to tu zas... rok a jeden měsíc uplynul od doby, kdy část marodky okupovaly Valinky, pak se přestěhovaly dolů a horní patro zůstalo od podzimu loňského roku pro kočky uzavřeno, desinfikovalo se a větralo...až do konce května. Jednoho dne tady stála vyrovnána dlouhá řada hovořících a kvílících přenosek. Škála zvuků linoucích se z různobarevných bedniček byla rozmanitá a nesla se od "bl,bl ble!" přes "a, a, ách, prrr" nebo "mňauuu" po "i, i, i, í, í " .

Stála jsem nad tím nadělením a přemýšlela, z kterého konce do toho sáhnout. Z pudu vlastní sebezáchovy jsem začala tím prostým "mňau" a tahala jednu mouru za druhou. Kategorie " blé a prr" obsahovala převážně černé kočky. Až zbyly tři zcela tiché přenosky a jedna "i, i, í". Ticho věští katastrofu, do toho se mi nechtělo, ale ií přepravka už málem pochodovala ke dveřím. Rozhodnuto, losuji tu.

Otevírám dvířka a koukám na tři černé vyhublíky. Oči skoro nevidět, víčka slepená, u nosu bubliny. Jeden ležel na boku, ztěžka dýchal. Bílý ručník, který jsme do bedny dávaly před výjezdem, byl olivově zelený. Nebylo mi jasné od čeho, dokud jsem prvního nešťastníka nevytáhla. Jakmile se ocitl venku, zařadil se do správné barevné kategorie, vydal ze sebe "ách, prrr..." a vytekl z něj zelený pěnivý průjem. I na marodce věc nevídaná.

Dvě kočičky a kocourek byli vykoupáni, navoněni, napudrováni, zabaleni a uloženi ke spánku. Celou dobu jsem jim říkala "vy moji šotečkové" a uklidňovala jsem je. Druhý den dostali k jídlu kuřátko... a vydali tutéž zelenou hodnotu jako v noci. Také ostatní volierky byly do rána vymalovány stejnou barvou. Takže jsme začaly po konzultaci s veterinářem léčit.

Dospělé kočky přešly na granule, koťata na rýži s kuřetem a já na kafe a colu, abych byla s nimi vzhůru. Šotánci totiž nepapají granule ani máčené, jen je vždy olížou a vystrkají z mističky. Ani rýži s kuřetem nerozuměli, kousky tedy opravdu neumí. Takže mixovaná dětská výživa a mnohé díky do našeho depozita k Zuzaně do Butovic, že mne před časem donutila zakoupit tyčový mixer.

Šotánci papají jen maličko, po lžičkách, jinak se ozve známé "bl, blé" a je vše venku. Postupně začali jíst víc a víc a taky výdej se víc a víc blížil běžnému průměru. Šotečci se začali podobat koťatům, nabrali sílu a ze šotánků se stali šotani. A ti už umí vylézt na škrabadlo, pokoušet strejdy a tety ve volierách a hrát si s myškami a míčky. Jen několikrát za den jsou z nich zase malilinkatí šotečkové - to když si jdou k náhradní mamince potají, abych nevěděla, trochu cucnout mlíčka, aby se jim dobře spalo. To ale nesmím vidět, vědí, že bych se na ně zlobila.

A jsme zpátky u první tiché přenosky. Tam sedí veliká černá věc, s každým nádechem snad kyne a kyne. Jasně, tohle zvíře už nikam nezavírám, jen zajišťuji dost beden a pelíšků... co kdyby... no, máme první letošní marodková mimina, tři pěkné bucláčky, mamina se vzorně stará... jen Šotani upíjejí...

Druhá tichá přenoska a totéž v mourovatém provedení, tady ještě čekáme.

A třetí, zlatý hřeb večera, tedy, ehm, noci... tuhle mourinku jsem z paní doslova vyžebrala. Údajně slepá kočička se opravdu motá, naráží do věcí, ohmatává si cestu pacičkou, v misce s vodou namočí nejprve tlapku a teprve pak pije. Místo očí dva rudé pingpongové míčky. Chudinka. Paní si ji chtěla nechat, když nevidí.

Tak nejprve umýt oči světlíkem, vykapat a násilím otevřít. Z každého míčku se vylije skoro lžička hnisu. Jedno oko je opravdu špatné, zorničku nevidím. Ale druhé je nadějnější. Je zhnisané, spojivky rudé, naběhlé a je tu viditelný rohovkový vřed, ale myslím, že na něj sice špatně, ale vidí. Takže další kandidát na zákrok MVDr Beránka. Ještě že ho máme.

Kočinka je vděčná, milá, přítulná. Orientuje se podle ostatních, chodí za mnou podle kroků. Tu a tam občas narazí, ale v dobře osvětleném prostoru se zhruba orientuje. Je pomalejší, a tak šotanům neunikne. Rozvíjí se zvláštní soužití. Šotánci jsou jejíma očima a ona o ně tak trochu pečuje. Hlavně Shott a Shotty, obě kočičí holčičky, k ní mají hezký vztah, Shottan je víc "mamánek" a drží se u mléčného zdroje.

Teď po třech týdnech jsou kočky zhruba z nejhorších průjmů venku, ale léčba pokračuje. A bude asi dlouho. Kočiny se naučily chodit na záchůdky (tedy kromě spodní voliery, tam sedí sbor zavilých prasátek), šotánci se začínají podobat koťatům (a taky jednomu ze dvou Prťasků v horní volieře) a roste nám nová generace.

Prtínky mají potenciál zdárně soutěžit s Valinkami. To bude zas rok!

Další fotky najdete zde