KOČKY: Jak se vede modřanské smečce (3)

Teď máme svůj strom na balkóně, na který máme zvláštní vchod. Teda jenom my kosourci, chudákovi Ance se sotva vejde našich dveří nos. Ale jí to tak nevadí, protože stejně neumí vylézt na strom, je to taková přízemní čtvernožka, ale to nesmím říkat nahlas, protože by třeba se mnou přestala být kamarád, a to zas by mi bylo líto. Ona je Anka docela fajn a pěkně hřeje, když vedle ní spím přes den v posteli.

S tím stromem nás pěkně překvapili, to zas jo, jenže jak to mají kosourci poznat, co se to na balkóně staví, když jsme jen kosourci domácí? Nejdřív tam stál jen ten strom, jenže byl celý hladký, ani se na něm nedaly brousit drápky, a já jsem se mračil, protože mi sebrali květináče s bylinkami, ve kterých se tak pěkně leželo.

Pak to ale začalo být zajímavé, pod stropem se objevila větev a Vona vylezla na štafle a dala mě na ni. Já jsem se teda nebál, protože jsem nebojsa, ale nevěděl jsem, proč tam mám být, a tak jsem mňoukal, ale místo aby mě sundala, strčila ke mně na větev Mikeše a ten tam začal šéfovat a shodil mě dolů, ale Vona mě naštěstí chytla, čímž si mě usmířila.

Pak se ale všechno pospojovalo a omotalo a udělali nám schůdky a už je z toho strom, a já jsem taky přišel na to, odkud se dá všude kam skákat, páááni, jsem letec světový, to Mikeš vůbec neumí.

Máme taky ty svoje dveře na balkón, a tak si chodíme ven a dovnitř, jak se nám zlíbí, a to se nám líbí, i když Vona hudrá, že já neumím za sebou pořádně zavřít, protože se protahuju dvířky opatrně a zlehoučka a tak se dvířka za mnou sem tam nezavřou, ale za to já nemůžu, to dá rozum, za to může to, že je tam vysoký práh a tak se musím dvířky protahovat obezřetně.

Vona říká, že jsem Mňouk, protože umím mluvit. Když přijde domů malej páník, jak mu říká Anka, tak řekne: pozdrav Bertíku, a já přiběhnu a mňouknu, protože jsem slušně vychovaný kosourek. A taky mňoukám, když najednou na mě padne opuštěnost, běžím bytem a mňaučím, a Vona na mě volá: pocem, Bertíčku, no pocem se pochovat, a to mě stačí, přiběhnu a ducnu do Vony hlavou a mňouknu, jako že dobrý.

Dřív takhle běhával bytem Mikeš, naříkal bolestně a smutně, ale už to dávno nedělá, jen někdy maličko na Vonu mňoukne, jako že připraven k sebrání, a taky nepřede, ale vrká. Je to legrační, neumí totiž přiběhnout pro pochování jako já, ale děla sběrného kosourka tak, že posedává kdekoli jako hříbek a nechá se zvednout a nosit po bytě.

A ten Mikeš se vám nechá hodit trochu přes rameno, přilne a spočine na Voně celou svou hebkostí a Vona mu do kožíšku přitiskne obličej a fouká tam horce a šeptá mu nesmysly a nosí ho všude a když už je moc těžkej, tak si s ním sedne a Mikeš zavře oči a vrká a vrká a vrká.

To já jsem se dlouho nechtěl chovat a nosit, ale už se mi to taky libí, jen se ještě nedokážu tak zcela položit, jako to umí Mikeš. Ale foukání do kožíšku a šeptání se mi už moc líbí, a krásně předu, páni! To byste měli slyšet, je nejkrásnější předení na světě, takovej motorek, perpetim kabele nebo tak nějak říká Vona, když v noci ležím u ní na dece a Vona mě hladí.

To mě hladí hebce, úplně jinak než ve dne na našem stole, to je taková krása, takové silné hlazení, že si dám hlavu na stůl a zadeček mi trčí do vzduchu a ocásek mám ještě delší než obvykle. Dřív mě to vždycky hodně rozrušilo, takže jsem jí musel hned zakousnout ruku, ale Vona mě přestala pak hladit, tak teď už si dávám pozor, jen na bříšku to drbání a hlazení dlouho nevydržím, to Mikeš si to užívá a vyvaluje pupík a dělá mimino celou věčnost.

Anka se taky ráda hladí a drbe a všude se cpe, aby nebyla o nic ošizená, jen má smůlu, že se nemůže nosit, protože je to moc velká a těžká holka. Sice se nechová, ale za to chodí s Vonou Ven, nejenom na chodbu, jako my, když si hrajeme na Kajínky a číháme na lavici hned za dveřma, abysme se jimi protáhli a prchli na chodbu a očichávali s ocáskem statečně nahoru dveře od výtahu, dveře od sousedů a hlavně ty dvoje dveře, co vedou do dalších chodeb, za kterými voní to, co je Venku.

Tady mi Anka napovídá, protože já prý vím prd, co je Venku, ale mně se to ani psát nechce, když je Anka takovej sprosťák. Tak teda Venku je prý spousta pejsků, což nám teda žádnou radost nedělá, a taky jsou tam košičky a kosourci. Tak vo kosourky taky nestojíme, když se máme spolu s Mikešem, ale možná nějakou hodnou košišku bysme pozvali na mlíčko. Ale Anka nechce ani slyšet, protože vůbec nemá ráda žádné kočky, když to nejsme my. Taky je prý venku potok a louky a lesík, ale my nevíme, co to je, tak nám je to fuk.

Když je u nás doma Tádoš, tak jde na vycházku s Ankou on, a to my jsme hrozně rádi, protože je konečně doma klid a ne všechno vzhůru nohama a tak se můžeme obejmout a spát spolu chvíli v posteli. On Tádoš je prý taky člověk, Dvounožec, ale je ještě malý, i když je čím dál větší.

A to je dobře, protože jak je větší, už nás míň honí, ale stejně jak nás někde vidí ležet, tak se k nám rozeběhne, huláká jako blázen, a když prcháme, tak se směje zase jako blázen, dočista se předklání a plácá se do stehen, a směje se dlouho. Vona mu to zakazuje, ale vidím na ní, že má co dělat, aby se nesmála taky, a to pak nemůže mít ani žádnou auto... auto... to pak jí ten Tádoš neposlechne, to dá rozum.

Tak už jsem to všechno řekl, na co si teď vzpomínám, vono je toho asi víc, co by se dalo říct, ale já už jsem celej umňoukanej, protože Mikeš mi s tím nepomohl vůbec a Anka na mě celou dobu jen štěkala, že by to řekla líp, kdybych já jí do toho nemňoukal. Tak já teda nevím, příště ať si to teda naštěká sama, a já budu jen kritizovat, protože to umí každej trouba, to dá rozum.

Ale to je fakt všecko! Opravdu! A řeknu to radši ještě jednou, aby nebyla mejlka, tak tohle je konec vyprávění o tom, jak se nám spolu v Modřanech bydlí.

Váš Bertík

Další fotky najdete zde