BTW: Domečky

Nové povely se pojí s novými situacemi a ta naše momentálně zahrnuje dvě přepravky a společnou cestu letadlem. To je tak. Blíží se prázdniny a s nimi i potřeba nějak dostat Nazgúly z Norska do Čech. Loni jsem si prostě vzala auto, do něj naložila Marka s mapou, psy a vyrazili jsme. Z Hoviku k nám domů je to necelých 1 500 kilometrů poněkud únavné cesty.
Letos jsme se z nejrůznějších důvodů rozhodli pro cestu letadlem. S Norwegian nevychází cena psí letenky nijak tragicky, pokud ovšem nepočítám s poněkud překvapujícím požadavkem na použití vlastních přepravek. Vždy jsem si myslela, že je letecké společnosti půjčují... No omyl. Chvíli jsme to zvažovali, ale vzhledem k našemu způsobu života, kdy se takové přepravy dají očekávat i v budoucnu, jsme na toto řešení nakonec přistoupili. A koupili přepravky. Na Kazana to musela být největší aerolinkami povolená velikost, Daník má o něco menší model.
Samozřejmě spolu s tímto rozhodnutím ve mně začaly klokotat nejrůznější pochybnosti a strachy. Netýkají se letu samotného - přece jen létáme dost často, ale moje duše kvílí: co budou dělat moji miláčkové sami bez paničky v cizím stresujícím prostředí? V hlavě se mi rodily katastrofické vize a jen s velkou sebekázní se mi je podařilo uvést na rozumnou úroveň.
Výsledkem bylo rozhodnutí - psi si musejí na přepravky dobře zvyknout, musejí je považovat za své přirozené útočiště. Jen tak omezím jejich (i můj - doufám:)) stres na přijatelnou úroveň. I dali jsme přepravky na terasu a jala jsem se Nazgúly seznamovat s novým bydlením.
V první chvíli byli velmi silně nedůvěřiví - za celých sedm let jejich života je nikdo do ničeho takového necpal! (Bodejť - narvěte si někam pětatřicetikilového psa, že Kazane...) Pomohly dvě věci - jednak jejich skálopevná (a zatraceně zavazující) důvěra v to, že co dělám dobře dělám, a jednak jsem je prostě uplatila. On se nový povel poslouchá o hodně líp, když má paničku v ruce koláč, že...
A tak postupně s dobrůtkami i bez nich jsem Nazgúly seznámila s novými bydlíky. Nahrálo mi i počasí  - série v Norsku nezvykle teplých a suchých dní mi umožnila nechávat psy spát na terase, tedy v nových "domečcích". Pokud vám domečky připadají jako hloupý termín tam, kam logicky patří název bouda, tak máte pravdu. Jenže povel bouda se tady v Norsku váže k psímu přístěnku, psi ho znají a já jsem jim v tom nechtěla guláš.
Takže to bychom měli. Jenže legrace teprve začala. Oni totiž naši psí blíženci poprvé dostali něco, co zcela konkrétně patří jednomu a druhému, tedy není to ani dohromady, ani by to nemělo být zaměnitelné! Hned jsem viděla ty tázavé pohledy - proč paničko mám jít zrovna já sem, když se mi to líbí vedle? Protože jsi velikej Kazánku, a sem se nevejdeš! Že ne??? Však uvidíš! A viděla jsem.
Oni si vážně dělají naschvály! Kazan, který se tak tak vejde do své přepravky, si dá záležet, aby na povel hop do domečku vlezl do té Daníkovy! Jakýmsi zázrakem se tam otočí, potom vítězoslavně vysune hlavu (a notný díl předních pacek) a vyplazuje na Daníka jazyk - heč! Já jsem ti sem vlezl! A Daník, místo toho, aby mu na oplátku obsadil jeho rozměrného obydlí, stojí před obsazeným domečkem a huhlá stylem sedmi trpaslíků, kteří právě našli v ložnici Sněhurku. Když to nepomůže, tak zakvílí, abych si všimla, jaký je chudák a jde se překulit na nejbližší pelíšek.
A mě to nakonec těší. Jakmile začlenili domečky do svých her, je to v pořádku - přijali je za své. Takže moc doufám, že tu cestu v pohodě zvládnou, nakonec let netrvá ani dvě hodiny, jen je budu muset "podat" dřív. Ale stejně - jak mně se uleví, až si je na Ruzyni zase vyzdvihnu! Jen doufám, že mi je celníci nebudou chtít proclít:)))

Foto: Marek

K fotkám: dvířka od přepravek jsem zatím vyndala... s nimi začneme pracovat později:))