KOČKY: Kočka Pacička - prosba o pomoc

Odhadem za několik tisíc, čistě za operaci, pokud nebudou komplikace, se odhaduje 3- 4 000, pokud by bylo nutné provádět ji v inhalační narkóze, pak mnohem víc a k tomu další peníze za předoperační vyšetření a následné kontroly, navíc akce na celý den, klinika je až v Pardubicích...

Pacička je původně plachá, asi 10-letá kočička, která se ke mně dostala v dubnu loňského roku ve velmi špatném stavu. Lidé, kteří ji přikrmovali u svého domu, mě tenkrát poprosili, abych jim pomohla s jejím odchytem. Kočička již v minulosti prodělala vážné poranění (průstřel zad a rozdrcení obou kolen), po kterém velmi špatně chodila, a vloni přišla někde opět k úrazu (údajně rukou dělníků na sousední parcele). Paní, která ji krmila slyšela jednoho dne kočičí nářek a když pak kočičku našla, zjistila, že přestala chodit docela, jen se plazila a plakala bolestí. Lidí se ale bála natolik, že i v tomto stavu byl problém ji odchytit. Ve své hrůze z lidí dokázala i překonat plot. Krmiči mě požádali, abych kočičku chytla, aby se mohla odnést na utracení, aby netrpěla…

Kočičku se nám nakonec podařilo odchytit ve chvíli, kdy ležela natažená na silnici, nad ní se rojilo hejno much a ona již neměla sílu utíkat. Měla tak silný zánět močového měchýře, že z ní vytékala krev a z živého masa v okolí genitálií jsme museli vybírat červy, které tam nakladly mouchy. Na veterině rentgen ukázal staré zranění - rozdrcená kolena na obou zadních nohou a obrovský močový měchýř vyplňující velkou část břišní dutiny - díky zánětu měla kočička problém se vyprázdnit a pokud čůrala, tak pod sebe… Doktor nám doporučil ji nechat uspat - stará, plachá, vypuštění zpět nepřipadá v úvahu, kdo ví, zda ještě bude někdy chodit, kdo ví, zda bude sama močit, prožila mnoho let venku, doma se bude jen trápit…. Jenže na kočičce bylo vidět, že přes to všechno chce moc žít, že to je velká bojovnice. K misce s jídlem se vždy doplazila velmi hbitě a vše spořádala s velkou chutí. Proto jsem se rozhodla dát jí šanci. První dny byly krušné, kočička musela být v kleci, pod sebou hromady ručníků, denně jsem jí musela dávat plno léků, antibiotika, léky proti bolesti, kočičce bylo třeba vyprazdňovat močový měchýř ručně. Naštěstí rychle pochopila, že jí nechci ublížit a nikdy se nestalo, že by mne při manipulaci pokousala nebo poškrábala.

Po týdnu se na dalším rentgenu ukázalo, že kočička má navíc přetržené vazy na přední pacce. Naše veterinářka nás poslala ke specialistovi na ortopedii. Následovaly další rentgeny. Doktor nám řekl, že bez operace packy kočička nebude chodit, případně velmi špatně a že bez této operace packa nesroste, ale udělá se na ní artróza a vše se bude jen zhoršovat a kočička bude mít velké bolesti. Jenže nám operaci nedoporučil. Důvod - kočička není v dobrém stavu, ale hlavně je stará a plachá, byl by problém s ní manipulovat při pooperační péči. Doporučil nám kočičku utratit.

Po pár týdnech se Pacičce velmi zlepšilo vyprazdňování, byla schopná se dobelhat na nízký záchodek obložený stále ručníky, protože někdy se do něj netrefila. Byla už po karanténě, tak se přesunula do obrovské klece ke mně do ložnice. Pacičku jsme se na radu zkušenějších kočkařů snažili fixovat do jakési improvizované dlahy (byl to hrozný boj, když jsme utáhli málo, kočička se dlahu servala, když o trochu víc, packa hned otekla a museli jsme ji sundat my - a tak stále dokola). Dávali jsme přípravek Alavis, který měl pomoci regenerovat packu a stěnu močového měchýře. Stále jsem věřila, že se to povede a kočička zas bude moci chodit. Pozvali jsme veterinárního homeopata a podávali homeopatika. Nakonec, asi po 4 měsících, se nám to povedlo. Pacička s přehledem používala záchod, vyšplhala na nízké odpočívadlo, chodila sice pomalu a trochu ještě kulhala, ale chodila. Mohla být vypuštěna z klece. Hned si vybrala na spaní polštář na židli hned u postele a dokázala se tam velmi šikovně vyšplhat. U jídla byla vždy jako první a jedla jako vždy s obrovskou chutí. Po jídle se vydrápala na své místo, pečlivě se umyla a šla spát. Často jsem jí zastihla, jak olizuje malé kočičí sirotky, kteří s ní pokoj sdíleli. Vůbec nevypadala jako kočka, která by se trápila tím, že je doma a v přítomnosti člověka, naopak to vypadalo, že si té domácí péče docela užívá.. Občas strpěla i malé pohlazení, přitom ale byla vždy ve střehu. Na podzim nastaly komplikace. Kočička najednou velmi špatně dýchala, vypadalo to na zápal plic. Potrápila nás pěkně, když se už zdálo, že zabrala antibiotika a léky na dýchání, kočička se zase začala dusit, najednou jen seděla s vytřeštěnýma očima a lapala po dechu. Následoval opět úprk na veterinu. Na rentgenu to vypadalo, že se jí na plicích hromadí tekutina, doktorka váhala i nad tím, zda nemá na plicích nádor. Už jsem se s kočičkou skoro loučila, ale nakonec léčba zabrala a v zimě už byla Pacička zase fit.

A nejen to, získala ke mně důvěru, nezanevřela ne mne za ty každodenní boje s aplikací léků, za nepříjemné injekce a časté cesty na veterinu. Když jsem k ní přiblížila ruku, kolikrát mne laškovně ducla hlavou a když jsem ji drbala mezi ušima, přivřela oči a předla. Stala se z ní krásná kočka s nádherně lesklým kožíškem. Náklady na léčbu byly (aspoň pro mě) obrovské, ale při pohledu na krásné a spokojené zvíře jsem toho nelitovala.

Zdá se mi hrozně nespravedlivé, že teď přišla další rána - před třemi týdny se Pacičce najednou začalo zakalovat oko. Doktorka na veterině nám oznámila, že to je určitě projev vážného vnitřního onemocnění, kočku prohmatala a řekla nám, že na ledvině je nádor a že máme nasadit kortikoidy s tím, že Pacička má před sebou tak měsíc života. Po týdnu se oko zhoršilo, navštívili jsme jinou veterinu, kde nám bylo řečeno, že je poškozená rohovka, dostali jsme jiné léky. Nechali jsme kočičku vyšetřit ultrazvukem, ale nádor zde vidět nebyl. Kočička na oko oslepla a velmi těžko se s tím vyrovnávala. Prvé dny nechtěla ani sama jíst z misky, přišla sice na jídlo, ale jedla jen z ruky. Najednou byla velmi mazlivá - a to jsem věděla, že je zle, že ji očičko musí hodně bolet. Přestěhovala se ke mně na postel a spí teď na polštáři hned vedle mne. Takže jsme s ní znova cestovali na veterinu, tentokrát přímo k očnímu specialistovi. Ten očičko vyšetřil a řekl nám, že bude třeba jej s velkou pravděpodobností vyoperovat. Na další vyšetření jdeme za týden, ve čtvrtek, kdy dojde k definitivnímu rozhodnutí (nyní máme ještě týden podávat léky proti zánětu) a pokud se rozhodne o operaci, měla by se provést co nejdřív, protože oko se stále velmi zhoršuje a otéká. Jenže my na tak náročný zákrok v tuto chvíli nemáme dostatek finančních prostředků.

Bohužel jsme na začátku tohoto roku měli problémy s více kočičkami a i na veterině, kam chodíme nejčastěji, máme nyní dluh téměř tři tisíce. A to nás čeká ještě jedno finančně náročné vyšetření u kocourka Felixe (odhad také několik tisíc korun), kterého nám jedna paní přinesla vloni (našla jej v lese jako několikadenní kotě). U problémového kocourka je podezření na vrozenou srdeční vadu.

Snažila jsem se, abychom vše zvládli sami, aniž bych musela prosit veřejně o pomoc, vím, že kolem je spousta dalších, kteří potřebují pomoci. Teď se toho ale nakupilo najednou víc, prostě v tuto chvíli je to nad naše možnosti. Pokud se rozhodnete pomoci, moc vám děkuji.

Kontakt:

Občanské sdružení "Druhá šance pro zvířata - KOČIČÍ DOMEK o.s."
Tovární 252, 252 43 Průhonice
www.kotatka.unas.cz , e-mail bennu@volny.cz
telefon 736 706 934 (případně, pokud by byl nedostupný, 776 764 602 - Lucie Svobodová nebo 739 233 551 - Lucie Bardoňová)
číslo účtu sdružení je 2973045001/ 2400, účet vedený u e-banky
(na příspěvek vám na požádání rádi vystavíme potvrzení o daru, který si pak můžete odečíst od daňového základu)