Neviditelný pes

KONĚ: Maškarní jízda 2001

25.3.2008

Pátý ročník Maškarní jízdy "Ranče Arina" proběhl tenkrát 19. května. Dáša od Santy se těšila jak malá. Předchozí rok jízdu prošvihla díky svému těhotenství a v podstatě od porodu si plánovala, jak si v zimně vyrobí vytoužený kostým neandrtálce, natrénuje Santičku flákající se a tloustnoucí rok na pastvině a jak si to celé hrozně užije a odpočine si od miminka. Adamusová - Santa a Zorka 1

Už rok jsem měla Zorku ustájenou u ní, měla box vedle Santy, a tak ať chci nebo ne, stala jsem se pozorovatelem Dášina života. Nedělala jsem si moc iluzí, že si najednou našetří čas na nějaké větší ježdění. Ukázalo se, že ji znám málo, že když má cíl, dokáže téměř nemožné. Jak se blížil květen, malou nechávala v péči babičky a vyrážela se Santou do terénu i na překážky. Když měla času míň, poctivě lonžovala a hrála si s kobylou ze země na volno. To její zvíře bylo celé nadšené, že se konečně něco děje.

Jak Santa makala, lepšila se jí kondička. A rostlo Dášino odhodlání. Z kožešin si vytvořila stylový oděv, na uzdečku připevnila kostičky, vymýšlela vhodný účes a lákala mě, ať jedu taky za neandrtálce, že budem krásné. Nakonec jsem ji poslechla. Stejně mě nenapadl žádný rychlý a bezpracný originální kostým. Na poslední chvíli jsem pro nás amatérsky vypreparovala králičí lebky, na čelo, a ze starých králičích kožešin a vesty vyrobila taky docela slušný ohoz. Tvářila jsem se, že se docela těším, ale jestli se mi minule moc nechtělo, tentokrát se mi nechtělo ani trochu a v duchu jsem se zabývala kacířskou myšlenkou, že by mohlo od rána pěkně pršet a nikam by se nejelo.

Hlavně jsem se vůbec netěšila na Zorku. Je to kobylka asociál, od odstavu v šesti měsících žila dva roky v úplné izolaci od koní. Za léta společných vyjížděk byla Santa jediný kůň, se kterým se slušně snášela, jinak na všechny koně kvičela a nejraděj by všem nakopala. Jenomže co se Santou bydlela v jedné stáji, začala na ni žárlit a při tom ji považovat za osobní majetek a šílet, když se k Santě jen přiblížil cizí kůň. Že doma s sebou na výraz nespokojenosti švihla v boxu na zem, když Santa vyjímečně odcházela bez ní ven, to mi moc nevadilo. Že skákala v boxu jak koza a dělala okýnkem hrozné ksichty, když jsem opečovávala vedle Santu, to mě taky moc nevzrušilo. Ale že jsem se s ní musela vždycky venku prát, když jsme vyjely na společnou vyjížďku s jinými koňmi, to mě teda nebavilo vůbec.

Sama byla Zorka zlatíčko, chodila v čele nebo kdekoli jinde ve skupině koní. Cizí jsou jí fuk a i kdyby všichni odcválali, ona po nich ani nevzdechne. Už po koních ani nevyhazovala, tak jako kdysi, tedy dokud do ní někdo nedrcnul. Když chodila ven jen se Santou, byla taky v pohodě. Ale jak se vyjelo na houfnou vyjížďku, byla strašná, přímo na zabití. Vnímala mě na půl, pořád si hlídala Santu a jak se k ní přiblížil jiný kůň, vcedila se mezi a odřízla ji "od stáda". No a když se Santa vzdálila, začala se mnou Zorka hopsat na místě jak houpací koník, nekontrolovatelně couvat a snažit se za ní zdrhnout. Když se jí to povedlo, opřela si o Santinu zadnici čumec a byla rázem jak ovečka. Jezdila jsem tenkrát na jemném gumovém lomeném udidle a když Zorka usoudila, že ho nebude respektovat, šla.

Vzdálit se od Santy, když byli kolem další koně, byla věc téměř nemožná. Trochu ji uklidnilo, když jsem sesedla a vzala ji na ruku, ale stejně se motala jak káča a navíc bolestně pořehtávala. Nikdy jsem nepřišla na způsob, jak jejím buranským způsobům úspěšně čelit. Moc nepomohla ani pozdější výměna udidla za celokovové, po té, co gumu ve vzteku rozkousala. Jedině mě může těšit, že poznám, co zrovna chystá a dokázala jsem jí zabránit v nakopnutí neopatrného cizího koně, když zrovna Zorča "bránila" Santičku. Takže nám nikdo nenadával, naopak, všichni z nás mívali srandu a Zorce se Santou říkali "teplé sestry". Ale mě to opravdu vůbec nebavilo, a musela jsem se občas dost přemáhat, abych do té potroublé prďoly nenabušila víc, než bylo nezbytně nutné. Ty společné výjezdy byly o nervy, aby to mé třeštidlo někoho nezranilo.

Ke všemu se mi tenkrát naskytla možnost jet na dvoudenní exkurze po hřebčínech s VŠZ Brno a zrovna před Maškarní jízdou. Pro energií sršící Zorku to znamenalo dva dny flákárny ve výběhu, pro mě naopak dva všeobecně náročné dny s návratem domů pozdě večer před akcí. Kombinace odpočaté Zorky, Santy přátelské ke spoustě koní a nevyspalé, utahané, mojí maličkosti mi přišla ne zrovna šťastná. Dáša, svým nadšením, k tomu ještě nalákala na jízdu děvče jezdící na mladé nevybouřené kobylce haflinga, tak jsem tušila problémy od samého výjezdu ze stáje. Adamusová - Santa a Zorka 2

No a taky že jo. Už počasí bylo od rána nemilosrdné. Nepršelo, bylo jen ošklivě lezavo a sem tam kráplo. Dáša nad ním neustále lamentovala, ovšem její odhodlání bylo toho roku silnější než pochybnosti. Dorazila jsem do stáje už namaskovaná tak se mi už nechtělo z akce vycouvat, takže jsme naleštily naše holky, nasedlaly, a šlo se. Na první křižovatce se k nám připojila dívčina s hafloškou. A mě skončila pohoda. Zorča se čertila, odmítala opustit pozici "čumák v zadku", střílela ušima, koulela očima, udidlo drtila v zubech, ocasem švihala jak v roji vos a kdybych ji neustále neumravňovala, švihala by i zadníma nohama. Dívčina si očividně nedělala s ničím moc hlavu. S maskou, ani s ovládáním kobylky. A tak jsme neuspořádaně projížděly ranním městem. Dáša nervózní z občasného krápání a temných mračen, společenská Santa v těžké pohodě, Zorča vzteklá a já napjatá, kdy mi pod zadkem někam ustřelí, jen obě mlaďošky byly spokojené, že se něco děje.

Dokud šla hafloška první, bylo to celkem v klidu. Zorča se držela Santina zadku a slepě šlapala. Jenomže milá mladá kobylka ve městě ztratila odvahu, na všechno koukala a místo v čele nezvládala. Takže se zapojila za naše holky zkušené, ale v tom okamžiku se Zorka změnila v dynamit. Ještě zajímavější bylo, když se i Santa čehosi zalekla a místo v čele měla převzít Zora, jako naprosto spolehlivá vůdkyně. Ovšem to by ta malá čertice nesměla mít v hlavě tmu, že ta mladá vetřelkyně bude "ohrožovat" Santin zadek… No, bičík měl hody, nohy mě bolely od neustálého pobízení a práce s udidlem rozhodně nebyla jemná. Přes nadjezd nad tratí jsem radši sesedla a vzala to moje zvíře se zatměním na ruku, protože mi nepřišlo zrovna rozumné řešit zrovna nějakou její stávku vprostřed mostu s kamióny v obou směrech a rychlíkem pod mostem. Bylo třeba svižně a bezpečně přejít. I další cesta pokračovala v podobném duchu. Jen mimo město bylo více prostoru k různým manipulacím a strategickým přesunům.

Na sraz jsme dorazily včas, po cestě pro mě nekonečně dlouhé. Pro tentokrát vůbec nevím, kolik nás bylo a nevybavím si ani všechny masky. Zaujali mě dvě policistky na elegantních konících a princ na mohutné klidné tažandě, myslím že jediný kluk. Pak malinká čarodějnice na velké a příliš temperamentní těžké kobyle. Dívenka jela bez sedla a držela se na rozdováděné kobyle jak klíště. Loni skvělá potapěčka jela tentokrát suše v kovbojském, tedy v běžné westernové ústroji. Dáša Bracková pobíhala mezi námi v hokejistickém dresu, ale do sedla se potom vysápala v civilu. Zato si přesně vybavuju mimořádně velké množství diváků a hlavně malých dětí.

Obě Dáši tam měly své holčičky, můj brácha se dostavil s trošku většíma dvojčatama a ještě tam byly jiná prťatá děcka a spousta známých a všechno se to hemžilo a motalo. A já trnula hrůzou, kdy někoho převálcuju, zašlapu, umrtvím, protože Zorčino temno nabylo podoby černé díry. Neustále jsem po někom pokřikovala: "POZÓR!!! Kopemé!" případně: "Nelez jí k zadku! Vypadni od té Santy s tou svojí nádherou, než tě Zorka sežere!" a podobně. Byl to boj. Jen když jsme chvílemi zůstaly se Santou někde stranou od koní, Zorka se uklidnila a polevila ve své ostražitosti, ale sotva se přiblížil některý z koní, propadala své panice nanovo.

A potom se Dáša B. vytasila s novinkou. Pro dětičky vymyslela klusácké závody ve vozíčku taženém někým z rodiny. Svěřila jsem Zorku mamině, Dašce jsem několikrát zdůraznila, že Santa nesmí Zorču v žádném případě opustit a šla jsem si odběhnout trať s jednou z neteřinek. Všechno to tleskalo, výskalo, povzbuzovalo "klusáky", jen já po očku sledovala, jestli Zora právě někoho neválcuje. Dobře to dopadlo, nevím, jak jsme se s neteřinkou umístily, ale hlavně, že Zorka byla hodná.

A pak přišla další perla. Pojede se parkur masek! Koukala jsem na snažení ostatních jezdkyň a přemítala, jakou komickou scénku se svou pomatenou huculou předvedem. Normálně spolu ledasco přeskočíme, ale toho dne mé zvíře nebylo normální. Znám ji, nemýlila jsem se. Po nepřesvědčivém výkonu spoluneandrtálky na Santě, který měl hodně daleko do elegantního sportovního výkonu, ostatně stejně jako u dalších masek, jsem se vysápala do sedla roztančené Zorečky a vyjela obveselit publikum.

U první překážky Zorce došlo, že Santa už kolbiště opustila, zastavila a spustila zoufalé ihihihííííí! Volaná odpověděla hlasem jak polnice a bylo vymalováno. Nezbylo, než teplé sestry pustit k sobě. Chvíli jsme se ještě motaly mezi překážkama, na některý skok navedla Zorka Santu, něco přeskočila zas Zorča za ní a nakonec jsme, za všeobecného veselí, vytryskaly mimo kolbiště. Zorka se ještě odreagovala po přestálém příkoří mohutným vyhozením, které bylo odměněno patřičným potleskem a překážky byly volné pro dalšího zoufalce. No, uff uff. Ač jsem se smála jako všichni, do hloubi duše jsem se styděla. Zorka rozhodně nebyla v mé moci a o korektním způsobu jízdy nemohla být ani řeč.

Naivně jsem si myslela, že příděl ostudy pro tuto akci jsem si už vybrala. Nebylo tomu tak. Po prezentaci všech masek mezi překážkama vybrala odborná divácká porota masky nejlepší. Třetí místo patřilo malé čarodějnici, druhým byl princ a první byla po zásluze zvolena Dáša na Santě. Přála jsem jí to, ale zatleskat jsem jí nemohla, protože jsem se vší mocí a silou snažila udržet Zorku na místě, když si vyjela na Santě pro cenu. Nestihla jsem sesednout, tak jsme nejdříve skončily se Zorčou zadkem v příkopě, potom v křoví a když jsme lehce drcly do jednoho z přihlížejících, vzdala jsem to, povolila otěže a Zorka zaparkovala rychlostí blesku čumákem v černém zadku. Hned mě porotci dořvali, že prý co tam chcu, když vítězka je jen jedna. No jo, jenomže když ona si tam šťastná výherkyně seděla na jedné polovině teplých sester a ta druhá polovina pode mnou si prostě nechtěla nechat vysvětlit, že má počkat na místě. Jako jezdec jsem byla naprosto bezmocná. A tak i závěrečné vítězné čestné kolo jsem si objela, coby ocásek.

Oddechla jsem si, když jsme konečně všichni vyjeli do terénu. Držely jsme se na našich teplých sestrách bezpečně na konci houfu a v průběhu poměrně krátké vyjížďky už k žádné mimořádné události nedošlo. Zorča oddaně jistila Santin zadek a já se na ni jen odevzdaně vezla. Při závěrečném tradičním opékání buřtíku na Ranči Arina byly naše teplé sestry bezpečně umístěné v boxech, místo domácích koní a spokojeně si tam lebedily nad kupou sena. Cesta domů byla taky bez zvláštních příhod. Madá hafloška po té spoustě zážitků spěchala k domovské stáji, ani město ji nelekalo, tak Zorča v klidu ťapala ve své oblíbené pozici - čumec v zadku.

Počasí se umoudřilo, nic zlého se nestalo, koně se hezky provětrali a Dáša si vezla domů výhru, dalo by se říct, že jsme zas jednou měli povedenou sobotu. Přesto na tuhle vyjížďku nevzpomínám ráda. Nemůžu se zbavit pocitu bezmoci nad zkratovým chování mojí jinak skvělé čtyřnohé parťačky.

Petra Adamusová (Ap)


zpět na článek