KONĚ: Šťastné a veselé l.p. 1993!

Zorčina spolumajitelka Katka odjela tenkrát slavit vánoce na chalupu, tak naše huculka zůstala na týden v mojí péči. Byla to už zaběhaná praxe - když jedna někam jela, druhá se starala o klisnu.

Zorka byla ustájená u spolumajitelky na druhém konci města. Cesta k ní mi trvala v zimě pěšky asi půl hodiny. Vůbec mě netěšilo, že tu trasu budu muset absolvovat 2x denně a spolu s vyjížďkou tak strávím půl dne venku. Když jsem k tomu připočítala procházku se svými psy, ukázalo se, že celý týden budu doma jen na rychlé jídlo a noc - neveselé‚ vyhlídky. Trochu jsem si doma postěžovala, až jsme s mamkou vymyslely smělý plán.

Vánoce se blížily, bylo třeba jednat. Vyklidily jsme hromadu věcí, které‚ se jednou můžou hodit, z bývalého kurníku. Je to prostora asi 3x2m pod vstupním schodištěm domku, vysoká právě tak pro hucula, když nebude házet hlavou. Téměř ideální přechodná stájka. Není tam sice nic, k čemu by se dal kůň uvázat, ale věřila jsem, že to nebude vadit. Větší starost mi dělaly vrátka, která‚ zabírají celou přední stranu. Jsou z poměrně tenkých desek, s okénkem z plexiku. Kdyby do nich Zorka prudce nacouvala, asi by to nevydržely. Ale doufala jsem v její inteligenci, důvěru a klidnou povahu. Na možné úpravy stejně nebylo moc času ani chuti. Jen jsem stáj nově vybílila vápnem a dotáhla jsem si na dvojkoláku slámu a seno. Jak jsem tak táhla, tiše jsem nadávala, že pořád nemáme za Zorku vozík. A těšila jsem se, jak budu mít doma koníka, nebudu muset brzo vstávat a bude to všechno krásné.

Konečně bylo 23. prosince. V práci jsem skončila dřív, doma jsem přichystala stáj, postlala a dala kupu seníčka. A konečně se mohl uskutečnit PŘESUN. Kromě Zorky se přesouvalo potřebné‚ množství ovsa, čištění, ohlávka a věci k ježdění. Co šlo, nastrojila jsem na Zorku, zbytek jsem vezla v batohu. Byl dost těžký a nepohodlný, málem jsem s ním nenasedla. Zorka mi to chtěla ještě zpříjemnit a celou cestu poskakovala. Byla jsem ráda, když jsem batoh doma složila. Příště abych oves vezla v "bandalíru" za sedlem.

Bylo "pravé" vánoční počasí. Po sněhu ani stopy a krásný západ slunce. Musela jsem se se Zorkou ještě projet! Vzaly jsme to zkratkou přes městský park, k velkému údivu dvojnohých a menších čtyřnohých návštěvníků. Kousek jsme musely po cestě a potom jsme vyjely na velké louky, jako stvořené k hezkému ježdění. Vrátily jsme se domů za šera. Zorka celkem ochotně vstoupila do nové stáje - měla tam to nachystané seno. Očistila jsem ji po jízdě a zavřela dveře. Zdálo se, že Zorce změna prostředí nevadí, tak jsem se šla v dobré náladě taky najíst. Dožvýkávala jsem poslední sousta, když Zora začala protestovat. Nejdříve se domem ozývalo dunění, jak hrabala předním kopytem o betonovou podlahu. Říkala jsem si, jen ať si hrabe, však ji to přestane bavit. Ale milá kobylka brzy zjistila, že mnohem lepší je kopaní do desek dveří. Dělalo to rány jak z děla a desky jen praštěly.

Vyběhly jsme s mamkou ven a pokoušely jsme se Zorku ukacat a později i zastrašit, ovšem všechna naše snaha měla jen malý úspěch. Po pár vteřinách ticha pokračovala s novou razancí v "ťukání" do dveří. A to jsme ještě mohly být rády, že jen hrabe přední nohou a nezkouší kvalitu dveří přímým zásahem zadních kopyt. Nevěděly jsme co dělat. Alespoň jsme lešenářskýma trubkama uzavřely ohrádku před stájí.

Původně byla postavena pro našeho skorojezevčíka Bročka, ale skoro jsme ji nevyužívali. Je taky velká, nebo spíš malá 2x3m a počítala jsem, že nechám Zorce otevřenou stáj a bude se moci trochu procházet. Bohužel, v noci to nebylo proveditelné. Asi by mi omrzla a určitě by se po chvíli snažení dostala na dvoreček. To ohrazení mělo zatím zabránit případnému zdevastování naší mini zahrádky, kdyby se probourala ven ze stájky.

Začínala jsem být zoufalá. Blížilo se už k osmé hodině, byla tma a zima. Při jednom pokusu o utišení Zorky mi vyběhla do ohrádky a odmítala jít zpět, motala se v malé prostoře jak káča. Do stájky jsem ji nalákala na pamlsek, ale hned se zase dobývala ven. Začala mě bolet hlava a na krásné představy jsem dávno zapomněla. Navíc jsem čekala, kdy dojde mamče trpělivost a naštve se na mě i na Zoru. Kupodivu se to nestalo a vypadala klidněji než já, snažila se mě povzbudit.

Skoro jsem už Zoru chtěla odvést zpátky do její stálé stáje, když mě napadlo spásné řešení. Postavila jsem jí zevnitř před dveře balík slámy a po dlouhém šmodrchání provázků přes závěsy dveří se mi ho povedlo docela pevně vyvázat, aby nespadl. Nastalo krásné ticho. Doufala jsem, že to primitivní zařízení vydrží až do rána a odvážila jsem se vlézt v pozdní noční dobu do postele. Ale radši jsem počítala se stěhováním ke koni - kopání by vzbudilo mamku, potom ona mě a musela bych jít Zorku držet za kopýtko a uklidňovat. Ráno krásně svítilo sluníčko a večerní hrůzy jako by se nekonaly. S lehkým mrazením, v jakém stavu ji najdu, jsem šla Zorku nakrmit. Balík byl značně ohlodaný, provázky překousnuté a ležel téměř mimo dveře. Chudák! Zora na něm jistě pracovala celou noc. Vůbec si nelehla. Ale byla veselá a těšila se na krmení. Štědrý den začal slibně.

Chystala jsem se zrovna se Zorkou ven, když přišla "bratr" Krista, má dlouholetá přítelkyně. Byla členkou JK při VŠZ v Brně a uměla slušně jezdit. Předala jsem ji Zorku a vzala jsem si svého německého ovčáka Bárta. Broček, už starý pán, zůstal doma v teple. Bárt byl nadšením bez sebe, zato Zorka se šklebila. Dobře věděla, že Krista jí nedovolí žádné skopičiny a bude muset pracovat.

Vzaly jsme to zas na louky. Hned z kraje mi utekl Bárt za zajícem. Vůbec nevnímal naše volání, pádil k lesu a poštěkával si do rytmu.

Krista ho chtěla se Zorkou dostihnout, ale Zora ještě doufala, že se jí zbaví a poskakovala na místě. Rozběhla jsem se radši za uprchlíkem sama. To se Zorce velice líbilo a tryskem mě dohnala. Považovala to za výbornou hru, zpomalila a vyhazovala. Krisťula ji přece jen "ukecala" a pomalým cvalem mě předběhly, ale to už se Bártovi ušák ztratil ve vysoké trávě a on se zvolna vracel. Sešli jsme se v jednom místě ve skoro stejnou chvilku. Krista nadávala Zorce, že se předvedla jako zpupný mezek a já Bártovi, že honění zajíců je díky myslivcům životu psa nebezpečné.

Když jsme se vydýchali, začala Krista se Zorkou dělat jízdárenské cviky. Sama se většinou spokojím s pohodovým ježděním v terénu, ale trocha "jízdárny" nikdy neškodí. My s Bártem jsme kroužili kolem. Svítilo slunce, nebe bylo bezmračné a sníh v nedohlednu. Zorka se podvolila Kristě, krásně chodila, ale byla zoufalá, co to po ní zase chce. Co chvíli na mě žalostně řehtala, což mě pokaždé rozesmálo a Krista mi se smíchem tvrdila, že Zora volá maminku - tedy mě.

Zorka byla totiž zvyklá jen na mě a spolumajitelku. Za celou dobu, přesně rok a měsíc, co ji máme, se o ni nikdo jiný nestaral a bez našeho dozoru na ni nikdo nejezdil. Kobylka k nám byla docela milá a většinou jsme s ní neměli spory, ale cizí lidi dodnes značně přehlíží a když někdo projeví obavy, ještě ho schválně, škodolibě, postraší. S nejezdcem se nehne z místa, leda tak za mnou, jako pejsek.

Po hodině ježdění byly Zorka i Krista řádně zpocené a Zorce trochu poklesla sebedůvěra. Bylo toho pracování dost a už čas na oběd, tak jsme se vydaly domů. Pořád ještě bylo docela hezky a teplo, tak jsem nechala dveře stájky dokořán a Zorka trávila většinu odpoledne v ohrádce. Koukala přes plot a pořehtávala na sousedy a kolemjdoucí. Sousedi se divili a chodci nevěřili vlastním očím - kůň ve městě! Děti nadšením výskaly. Zorka vypadala spokojeně, byla hodná a tak jsem měla konečně čas na vytvoření svícnů z jehličí, nastrojení stromečku, zabalení dárků a jiných vánočních činností, které dělají tu pravou náladu. Začala jsem znova věřit, že Vánoce s koněm budou opravdu šťastné a veselé.

Po setmění dostala Zorka svoji večeři vylepšenou mrkví a chlebem. Zdálo se, že už bude klidná. Pro jistotu jsem zase před dveře nastražila zbytek balíku a přesunula jsem se do kruhu rodiny, ke slavnostní večeři. Rozdělování dárků se samozřejmě zúčastnili oba naši psi a kocour Luki a kdyby Zorka uměla vyjít po schodech do patra, určitě by byla taky s námi. Ale ošizená o dárek nebyla. Večer ještě přišla Krista a Zorce donesla velký sáček nakrájených jablíček. Po bohaté večeři to měla jako zákusek. Moc jí chutnalo.

Krisťula se u nás dost zdržela, tak jsem ji šla doprovodit domů. Aby ji "někdo neukradl". Chtěla jsem s sebou vzít i Zorku, jenomže začalo pršet a do deště jsem ji teda radši v noci netahala. Jako ochránce šel s námi Bárt, šťastný, že se zas něco děje. Než jsme se vrátili domů, déšť se změnil v mokrý sníh a ochladilo se. Všude bylo ticho a klid. Došla jsem ke stáji, zjistit, co Zorka zase provádí. Stála jsem v bělavé tmě, vnímala šelestění těžkých vloček a občasné zašustění slámy, jak kobylka přešlápla a bylo mi krásně.

Tak takové byly moje první vánoce s koněm přímo doma. Zorka stájku přijala a od toho roku u nás byla o Vánocích nebo na Silvestra pravidelně a vždycky už to bylo opravdu v pohodě. Také během roku jsme tohle náhradní ubytování občas využívaly, třeba v době dovolené spolumajitelky a nebo když jsem ji neměla chvíli kde ustájit, když už ji spolumajitelka nechtěla. Taky jsem ji zrovna od nás stihala na poslední chvíli přemístit ke kamarádům na kopci, když přišla v roce 97 velká voda, ale to je zas úplně jiné povídání.

Vánoce v roce 2000 u nás Zorka poprvé po dlouhé době nebydlela, protože ve stáji, kde ji dodnes mám a měla i kobylku kámošku, bylo jí tam, myslím, dobře. Ale stejně jsem u ní byla o svátcích denně...