Batole horského potoka se tetelilo v křišťálové laguně prameniště a ostýchavě opouštělo jeho náruč. Tisíce let si životadárná tekutina razila cestu a soupeřila s neúprosným rivalem. Tisíce let si budovala v kamenité horské krajině koryto, kterým se zprvu nesměle vydávala dolů do údolí. Moc pramene ponejprv nespočívala v jeho síle, ale v neutuchající vytrvalosti, avšak o kousek dál, tam, kde se vrstevnice zlomila v prudký sráz, se proměnil v nekompromisní osobnost zdejší krajiny.
Čím dále byl od svého rodného pramene, tím více nesmělý potůček sílil v dravý horský potok, který si teď již sebevědomě střežil svou cestu do údolí a nesmlouvavě odstranil každou překážku. Až tam, až u břehů krásného a rozlehlého jezera se umravnil a spojil se s jeho sametově modrou hlubinou.
Skalnaté špičky hor, které se klubaly ze zelených porostů na stráních okolo vodní hladiny, byly korunovány ještě zmrzlým sněhem. To nepřívětivá zima využívala zpoždění jara, které se letos cestou kdesi zatoulalo. Ale netrvalo dlouho a zrovna tak jako před mnoha tisíci lety horský potok zesílil tajícím sněhem. Valil se do údolí s ohromujícím lomozem a dával najevo svou neústupnou sílu.
Nedaleko břehu se v brlohu probouzela ze zimního spánku krásná a obrovitá šelma. Tisíce let žil její rod v tomto místě a tisíce let dědil bohaté a rozlehlé území. Byl to mocný grizzly, který střežil tento odkaz. Střežil ho svou ohromnou silou a běda tomu, kdo by se chtěl vetřít do bohatých lovišť na nekonečných svazích nad jezerem. Neúprosný boj, který se stal zákonem, a který tisíce let nebyl porušen, vytvořila sama příroda.
Klidná hladina jezera se vlnila pod nárazy pádel. Nevelká loďka byla plně naložena a lovec se blížil ke břehu tam, kde jezero mělo své trdliště. Cíl byl jasný a kdyby mu někdo třeba jen naznačil, že má nedobrý úmysl, zle by se ohradil. Drsná a neoblomná povaha lovce neznala jiný svět, nakonec, nepoznal ho ani jeho otec. Kumpáni za ním dorazí až zítra a tak má dosti času pro založení tábora.
Podzimní průzkum strání nad jezerem dal skvělou naději. Již nějakou dobu nešlo pouze o kožišiny. Ty byly okrajovou součástí jeho řemesla. Čínská komunita, která se usadila v dalekém městě platila mnohem více za sušené části vnitřností některých zvířat a těch je tady v okolí dostatek. Takový dostatek, že bude dost pro všechny. I pro jeho kumpány, kteří přijedou kraj nad jezerem "vybrat", jak nekompromisnímu drancování žertem mezi sebou říkali.
Po téměř celodenní plavbě se lovec cítil unavený a chystal si z kožišin lůžko. Oheň rozdělal ze suchých větví, kterých bylo na okraji lesa dost. Jediné, co mu chybělo ke zdárnému zakončení dne, byla dobrá a vydatná večeře. Potom už jen potřebný spánek. Nad rozžhavenými uhlíky se začal v pánvi opékat pěkný kus masa a vyškvařený tuk s prskáním vyskakoval do ohně.
Obrovitý medvěd cítil po zimním spánku slabost a vyčerpání. Šedavá kůže na něm visela, jakoby k němu ani nepatřila. První šlápoty po ještě ztuhlé zemi, první sousta oškrabané kůry ze stromů. Cítil ale ještě něco jiného. Byl to kouř. Kouř, který byl vždy varováním. Grizzly znal ten pocit, kdy blesk v nesmiřitelných bouřích zapálil les a vše živé bylo sežehnuto na popel. Znal to nebezpečné varování a měl ho dobře uložené. Jeho chytrost byla obdivuhodná a své zkušenosti dovedl znamenitě využívat.
Tentokrát to bylo však jiné. V tom kouři byla ještě jiná příchuť. Citlivý čenich šelmy zachytával závany kouře a medvěd s ním kroutil ve vzduchu jako s řehtačkou. To přece není požár lesa, říkala mu zkušenost, to přece není nebezpečí, to je potrava! Vyhladovělé tělo se dalo na pochod. Čenich zvednutý k nebi kontroloval závany něčeho lákavého. Šelma s neomylnou přesností postupovala tím správným směrem.
Lovec ukončil zdlouhavou přípravu kýžené večeře a pánev sundal z ohně. Ještě pořádně přiložit a roztopit ohniště. Noci jsou ještě chladné a večeři se přece sluší pozřít v teple. Dřevo je nedaleko, tam u okraje lesa, kde se zbytky olámaných větví povalovaly mnoho let a byly řádně vyschlé. Ještě několik kroků a …co to? Vycvičený sluch lovce zaznamenal v lese pohyb. Těžké zvíře se blížilo sice tiše, ale rychle k němu. Co teď? Pušku mám u ohně! Za pasem lovecký nůž. Naučený pohyb a čepel se zableskla vzduchem.
Ohromný medvěd vyšel z lesa a zahlédl překvapeného lovce, jak se obrací a utíká před ním tam, kde se na břehu jezera kouřilo z ohně. Byl to základní instinkt divoké šelmy, která se ihned přizpůsobila situaci. Ve vteřině se vydala za prchajícím lovcem. Rychlost medvěda byla překvapující, ale lovce neudivila. Dobře věděl, že když se nezmocní pušky dříve, než ho šelma dohoní, nemá šanci.
Nastal zběsilý závod o život. K ohni bylo takřka několik skoků, když ho ohromná a silná tlapa srazila k zemi. Lovec ještě stačil silou vrazit nůž do zvířecího těla. Bolest, kterou tím medvědovi způsobil ho ještě více rozzuřila. Jediným úderem roztrhl lovci hrudník. Tvrdé drápy dokončily ve vteřině zápas a šelma chrlící páru z nozder přikryla na důkaz vítězství torzo lovce svým tělem.
Skupina člunů přirazila ke břehu v těch místech, kde se minulý podvečer odehrálo drama. Drama lovce, který podcenil ostražitost a nechal se ukolébat přívětivým prostředím neznámého místa. Bylo to ale také drama odvěkého pána zdejšího území, který byl po zimním spánku vyhladovělý a navíc ochraňoval své území. Ochraňoval tisíciletý zákon přírody.
Lovci pobíhali po břehu a zmateně pokřikovali. "Tady! A tady taky, podívejte!" ozývaly se hlasy. Netrvalo dlouho a nakupili na hromádku vše co zbylo po prvním lovci. Vše, z čeho by se těžko poskládalo lidské tělo. Vyhaslé ohniště a zprohýbaná pánev napovídala, co se tady minulý podvečer odehrálo. Zakrátko se na břehu objevila nevysoká mohyla, poskládaná z přinesených kamenů.
Oheň vzplál a lidé se radili co dál. Místo bylo zapovězeno. Smrt druha poskvrnila loviště a to v lovecké řeči znamenalo, že tábor a zrovna tak loviště opustí. Nejprve ale musí přijít pomsta! Taková pomsta, která v řeči lovců znamená jediné: smrt za smrt! Bylo rozhodnuto.
Rojnice lidí se vydala na stráň nad jezerem a s opatrností se posouvala k vrcholu. Blížila se k místu, kde se zdržovala ohromná šelma, která od včerejšího odpoledne zdaleka nepozřela jen tu malou pečínku u ohně. Teď odpočívala a z klidu ji vyrušil zvuk pohybu. Za okamžik se medvěd střetl tváří v tvář prvnímu lovci.
Ten byl na to připravený a hlasitým voláním přivolával své druhy. Ti se sbíhali ze všech stran. Medvěd cítil pouze chvíli tu palčivou bolest v těle a jeho ohromné a silné tělo se sesunulo k zemi… Vše se odehrálo rychle a za účasti mnoha ran z loveckých pušek. Ve vzduchu byl cítit pach střelného prachu a lovci se s hlasitými pokřiky sbíhali ke skolenému zvířeti.
Poslední pohled mocného strážce lesa patřil korunám stromů. Těm, které jeho rod po tisíce let střežil a vykonával tak vůli mocné, nejmocnější. O jeho životě rozhodl jiný rod, rod lidí, který se rozhodl uznávat zákony pouze své.
Síla přírody je ale mocnější, není sice tak rychlá jako pušky střelců, ale postupně dává najevo svou nespokojenost a sílí právě tak jako ten horský pramínek, který všichni potřebujeme, ale který již o kousek, o kousíček dál dokáže odstranit ze své cesty vše, co by mu v jeho cestě překáželo.