Neviditelný pes

BTW: Jak se jezdí v Norsku

26.1.2007

Tak předně - v Norsku se jezdí neuvěřitelně pomalu a slušně. Našinec ze začátku jen kroutí hlavou, ale rychle si zvyknete. Kolem jezdí spousta velkých aut těch nejluxusnějších značek a všechny se spořádaně šinou padesátkou všude po hlavnějších cestách ve městech, šedesátkou a sedmdesátkou po jeho okrajích či na úsecích bez domů a osmdesátkou všude jinde. Na dálnici kolem Oslo je povolených 80 - 90, na okruhu je to většinou 60 - 70 a výjimečně 80. Vedlejší cesty zajišťující průjezd v obytných čtvrtích mají čtyřicítku, ty koncové k domům potom třicítku. A všechno se v podstatě dodržuje!  Norsko - Oslo centrum

Samozřejmě ta ukázněnost nespadla z nebe. Přísná pravidla totiž tvrdí policie pomocí velmi citelných pokut (co vím, tak jízda na dálnici v pruhu pro autobusy a taxi stála jednu známou rodinu více než 4 000 NOKů - vynásobte cca 3,30 a máte to v našich korunách) a rychlost navíc pomáhají dodržovat zpomalovací... no bariéry. Tady nemají ty směšné kovové věci, jako jsou u nás, ale pořádné hrboly. Tam, kde je povolená čtyřicítka a na některých vedlejších cestách jsou oblé zaasfaltované asi půl metru vysoké "hřbety", na kterých bývá navíc namalován přechod pro chodce.

Třicítky na těch nejvedlejších cestách jistí ještě vynalézavější pastičky - hrbol je sice o něco nižší, ale nájezd je strmější a na rovném vrcholu širokém asi metr a něco je položena dlažba! Upozorňuji vás, že zkoušet přes tyto prahy přejet vyšší než povolenou rychlostí znamená otlučenou sklovinu na zubech a narůstající tajný účet, který si vaše auto pomstychtivě připravuje pro návštěvu autoservisu. Terénní auta to samozřejmě zvládnou snáz, ale nedělají to.

A to je právě smysl celé věci. Tady totiž jezdí pomalu každý. A protože tak jezdí každý, jezdíte tak i vy a nepřijde vám to. Naopak - i když bych to nepředpokládala, na ty omezené rychlosti si zvyknete a když potom jedete šedesát tam, kde je padesátka, sami zpomalíte. Tak se přece nejezdí... Samozřejmě do toho nevpadnete naráz a ze začátku si musíte dívat opravdu pozor. Funguje na to jednoduché zaříkávadlo: v naprosté většině situací jezdím na trojku (dvojku) a pokud mě to žene k řazení na čtyřku, zpozorním. Je fakt, že většina radarů tu je oznámena dopravní značkou, ale přece...

Pokud jde o dopravní značení, je přehledné a velmi dobré. Má samozřejmě některé zvláštnosti a nejsou to jen značky "Pozor los!". Tak například značky omezující rychlost mají v průměru o dvacet centimetrů větší průměr, než ty, které povolují rychlost vyšší. Dále většina kruhových objezdů ve městech (a jsou jich stovky!) je dvoupruhových, přičemž pravý pruh má značení rovně a vpravo, levý pruh potom šipku doleva. Upozorňuji, že přijet poprvé před kruháč, kde vám šipka na silnici přikazuje vlastně jet do protisměru (vodorovné značení je tuším u nás nadřazeno svislému), je to zvláštní pocit. Ale má to své opodstatnění - průjezd křižovatkou je podstatně rychlejší a pokud se dodržují pravidla, není to na úkor bezpečnosti.

Norsko - Sandvika ozdobenáA tady se dodržují... Sama jsem před Vánocemi byla svědkem dlouhých front před tím správným pruhem a tak nějak jsem čekala, že někdo bude chytračit (jako u nás) a předjede frontu v druhém pruhu, aby se na kruhovém objezdu šikovně nacpal dopředu. Čekala jsem dlouho, ale chytráka jsem neviděla ani jednoho. Vrtalo mi hlavou - je to vůbec možné?

Ale samozřejmě ani Norové nejsou svatí a našli si způsob, jak si zajistit trochu adrenalinu s pokud možno minimálním porušováním pravidel. Značka "Dej přednost v jízdě" je tu skutečně v mnoha případech vnímána jako pouhé doporučení, nikoliv příkaz. Ono je to tak. Na skoro všech vedlejších cestách není přednost vůbec značená a platí tedy pravidlo pravé ruky. Na hlavních cestách a kruhových objezdech je sice přednost jasná (na silnici jsou dokonce v tom případě namalované takové zuby, které se připomenou - pokud byste snad zapomněli číst značky), ale obecně pomalý provoz umožňuje vcelku beztrestně vjíždět do cesty skutečně na poslední chvíli. A Norové si to užívají - mám dojem, že hluboko ve svých hlavách jsou přesvědčeni, že oni jedou zprava vždycky

Kdyby teď měl někdo dojem, že se tady takovými rychlostmi nedá nikam slušně dojet, není to úplně pravda. Jezdí se sice pomalu, ale doprava je velmi plynulá. Na dálnici i mimo ni je zvykem dodržovat skutečně bezpečnou vzdálenost (ne jako u nás, kdy si necháte půl metru navíc a okamžitě se vám tam někdo nacpe), pokud někdo potřebuje přejet z pruhu do pruhu, obvykle je puštěn a navíc funguje zipování. Výsledkem je sice poněkud nudná, ale bezpečná jízda. Přestože je zdejší dálnice každý den ve špičkách plná tak, že auta popojíždějí, jen málokdy skutečně stojí - nezdržují totiž časté nehody způsobené netrpělivostí a hulvátstvím.

Pokud jde o auta, tak Norové milují, a nejspíš se svým životním stylem i potřebují, velká auta. Je tu plno terénních aut, SUV a kombíků všech značek, včetně těch nejdražších, jako jsou Audi, Mercedesy a BMW. Zajímavé je, jak často tato velká rodinná auta řídí ženy. Když za námi přijel Andy, chvíli pozoroval provoz a potom poznamenal: "Jasně, ženské tu řídí kombíky a SUV, chlapi mají sporťáky. Bodejť, kdo většinou vozí děti, psy a nákupy?" Neplatí to samozřejmě obecně, ale je to viditelný trend. Stačí chvilku postávat na parkovišti u nákupního centra...

Norsko - Sandvika - výloha s vánočními skřítkyA teď k chodcům. Dovolím si tu použít (a obměnit) jednu frázi dobře známou z našich médií a prohlásím: "Řidiči by měli být v těchto dnech maximálně opatrní, jelikož bezohlednost chodců nebere konce!" No je to nadsázka, samozřejmě... Ale vysvětlím. V Norsku mají chodci absolutní přednost a cyklisté jen o maličko menší. Auta zastavují u přechodů už když se chodec teprve rozmýšlí, jestli doopravdy přejde. Počítá se s tím, že po přechodu může přefrčet cyklista a narozdíl od našich pravidel má přednost i on. Nic proti tomu, chovám se stejně jako Norové a nepřijde mi to divné. Ale. Oni si zdejší chodci na tu svoji přednost zvykli natolik, že ignorují i výstřelky počasí (jako je sníh a led) a základní fyzikální zákony.

Jde o to, že krajina je tu opravdu hodně kopcovitá. Nejsou to žádné hory, ale poměrně strmé kopce a všechny tady kolem Oslo obydlené od úpatí až po vrchol. Většina těch úzkých přístupových cest tedy vede více či méně strmým kopcem. Teď si představte, že je na cestě sníh nebo led a vy se pomaličku šinete s autem z kopce a doufáte, že se nesklouznete někam, kam nechcete. A i za takových okolností jde proti vám skupina lidí nebo maminky s kočárky, které neuhnou, nezkusí jít tu chvilku třeba za sebou. Zabírají poctivou polovinu vozovky a usuzují, že ta druhá vám stačí. Za sucha nebo mokra ano, ale takhle? Jak rychle asi uskočíte před případně neovladatelným autem, když máte kočárek? Já jim to právo neupírám, ale tak nějak bych čekala ten základní zdravý rozum.

Kolikrát jsem to nevydržela s nervy a čekala na vrcholu kopce, než maminky dojdou na bezpečnější místo a v duchu je zaklínala: "Chyťte si prosím ty děti! Aspoň na chvilku!" Protože je jasné, že kolem kočárků často pobíhají ještě volně ložení skřítečci (tu se sáňkami, tu na bruslích), takže když je nakonec míjíte, jste napruženější než pilot Boingu před startem. Nevím, jak to duševně zvládají místní, ale já si vždycky oddechnu, když se ocitnu na hlavní ulici, která má (díky bohu!) chodníky...:))

A poslední krátkou poznámku k parkování. Parkování je tu ve městech placené a to skoro všude, neplatí se jen v neděli. I na místech, kde se parkuje zadarmo, je obvykle třeba si vzít lísteček z automatu, jelikož doba neplaceného parkování je většinou nějak omezena a vy musíte dokázat, že jste tu dobu nepřekročili. Platí to nejen v nákupních centrech, ale třeba i u různých sportovišť nebo parků. Například jedu-li se psy na Kalvoyu, musím si vzít z parkovacího automatu lístek, který mi umožní zde pobýt zdarma 3 hodiny. A pokud to neuděláte? Existuje tady cosi jako parkovací služba. Přijede označené auto, vyskočí dva maníci s fotoaparáty a jdou kontrolovat lístečky. Když něco nebude v pořádku, máte na krku pokutu (co jsem slyšela, tak mezi třemi a pěti sty NOKů). Viděla jsem je nejen ve městě, ale i na zastrčeném parkovišti u muzea Sonji Henje...

Takže pokud se náhodou chystáte autem do Norska, tak prosím nezapomeňte: pomalu, koukejte kde parkujete a pozor na chodce!

(Ad foto: omlouvám se za divné fotky, ale já snad vůbec nefotím ulice! Slibuju, že to příležitostně napravím...:)))

 

Norsko - cestou do Sandviky

 

 

 

 



zpět na článek