VEVERKY: Dravci tváří v tvář
Telefonní spojení naší samoty se světem "pevnou linkou" bylo od počátku vachrlaté a dokud jsme měli stejným způsobem připojený i modem, přinášelo nám řadu nepříjemností. Jakákoliv bouřka v okruhu 60 kilometrů odpálila modem spolehlivěji než Jaroslav Jágr puk do branky a nás čekalo nenáviděné dohadování s Telecomem. Po jedné lokální bouřce "odešlo" telefonní spojení docela a já čekala až se dostaví ohlášený opravář.
Zpravidla okamžitě po vstupu příchozího na zahradu já i psi poznáme, zda se jedná o "zvířátkového" člověka nebo ne. Retrívři dokáží během pár vteřin rozšifrovat k jaké skupině cizinec patří a pokud se o žádného milovníka čtvernožců nejedná, odklátí se zklamaně pryč do zahrady. Jakmile jsem opraváře spatřila, bylo mi i bez psů jasné, že tenhle láskou ke chlupáčům oplývat nebude. Suverénním trhnutím ruky sebral ze sedadla auta tašku s nářadím a nevšímavý k dění kolem si mezi kličkujícími psy nekompromisně razil cestu k domu.
Retrívři zhodnotili jeho počínání pohledem plným znechucení a odběhli se věnovat zajímavějším činnostem. Já mezitím kvapně pokračovala za sprintujícím chlápkem, který se právě zastavil před vstupem na terasu - vedle veverčí voliéry. V duchu jsem si říkala - vida, tak přeci jen není ke zvířatům zcela imunní, když ho "dostal" svým šarmem Krýťa. S přátelským úsměvem jsem spěchala vychválit přednosti naparujícího se veveřáka, jen abych zjistila, že jediný důvod k zastávce příchozího je ten, že si rozkošnicky dopřává z cigarety posledního šluka. Znuděně vyfoukl oblak kouře mým směrem, bagančetem na zemi rozdrtil doutnající nedopalek a pravil: "Tak depak máte telefon, paninko".
Rezignovaně jsem stopla chystaný veveří chvalozpěv a pokorně ho vedla k poškozené telefonní zásuvce. Ta se nachází ve "veverčí místnosti" v prvním patře domu, kde jsme předtím, než zůstala vyhrazena čistě jen Kylče se Zrzkou, měli telefon. Opravář nakráčel do pokoje, na koberec rozložil nářadí a aniž by jevil sebemenší překvapení, že se nachází v místnosti, které dominují dvě obrovské voliéry, se za tichého pohvizdování začal "šťourat" v zásuvce. Nedá se snad ani říci, že by je igonoroval úmyslně, ale zdálo se mi, že je tak zaujatý "sám sebou", že je zkrátka nevidí.
To už si ale z nitra otevřené voliéry všimla "pracanta" vesele poskakující Kylča. Okamžitě přerušila pravidelný tělocvik, zabořila hlavu do jednoho z košíků, na hlodáčky napíchla vlašský ořech a už se s ním drala ven. Zjevně přesvědčená, že k tak zajímavé činnosti, jakou vykonává ten divný vetřelec, se podruhé hned tak nenachomýtne, dohopkala na metr od něj, kde usedla s hlavičkou "vnímavě" nakloněnou do strany a začala ho upřeně pozorovat. Pohled na ně byl vskutku komický. Opravář za sotva slyšitelného pobrukování montoval a kousek od něj Kylča s obdobně zaměstnaným výrazem zpracovávala přinesený ořech.
Obrovského zadostiučinění milovníka chlupatců vůči naprostému zvířecímu ignorantovi se mi dostalo o pár minut později. Do práce zabraný opravář otočil hlavu vpravo, aby si z nářadí vybral potřebný nástroj a v tu chvíli následoval výskok půl metru do vzduchu a nevěřícné zařvání: "Kurva, co to je?" Do tváře mu totiž zpoza hromady šroubováků s pohledem vtělené nevinnosti hleděla "rozesmátá" Kylča...
