BTW: Kde domov můj

Lidé mohou být rozběhaní po celém širém světě, ale pokud mají někde to místečko, kde je doma jejich srdce, nemohou být nikdy opravdu ztracení. Dokonce i tuláci a bezdomovci mívají oblíbená místa, kde jim je lépe než jinde.

Zkusme se tedy zamyslet, co je ten domov vlastně zač. Co si vybavíte, když se řekne domov? Hlasy rodičů, vůni jídla nebo leštěnky na nábytek, čistě povlečenou postel, družné hlasy u jídelního stolu? Babiččiny koláče, hebkou kočičí srst a štěkot přátelského psa? Zahradu se stromem, který vám býval pirátskou lodí i vesmírným korábem, louku s bublajícím potokem, horkem ztichlou ulici svého města? Poklidnou úrodnou nížinu se zákrutami lenivě tekoucí řeky, romantickou vysočinu sešívanou z temné zeleně lesů a jasných barev polí a luk, či drsné hory, jejichž ledový dech vám umožní opravdu se nadechnout? Je to země, kde vám lidé rozumějí a všichni stejně jako vy v dětství koukali na Večerníčka?

Každý asi chápeme pojem domova jinak a s jinou intenzitou. Jedna věc je ale podle mně společná - ke každému domovu patří lidé. Mohu sebevíc milovat svůj dům, ale pokud můj muž a moje děti budou žít jinde, přestává být opravdovým domovem. To však neznamená, že by místo nebylo důležité. I velmi pevně semknutá rodina může bolestně postrádat domov, pokud jí osud posílá z místa na místo bez možnosti zakotvit a sžít se s novým prostředím. Ano, už se nám do toho plete i prostředí. Domy, města, krajina... a opět lidé.

Jen málokdo dokáže žít bez vztahu ke svému okolí. I opravdoví samotáři si rádi vyjdou ven a pokývnou známým lidem na pozdrav. Většina lidí se ráda zastaví se známými a prohodí pár slov, i kdyby tématem mělo být zcela obligátně počasí. Proč vlastně? Pro pocit pospolitosti? Pro podporu vnímání vlastní identity? Či je to jednoduše důkaz toho, že člověk někam patří?

Bezpečí. Jistota. Láska. Důvěra. Dávání i přijímání. To vše jsou podstatné součásti toho nejužšího domova. Podobné starosti a radosti, stejné ukotvení v historii, zvědavost, klevety, ale i vzájemná pomoc potom tvoří součásti domova širšího, zahrnujícího obec a z větší perspektivy i stát, kde jsme se narodili či kde žijeme.

Sama jsem se minulý týden zamýšlela, jak to vlastně je s domovem naší nejužší rodiny. Já, můj muž, mladší syn Marek a oba psi žijeme toho času v norském Hoviku. Andy s kočkami v Praze. A na vesnici máme dům a sousedy. Kde jsme tedy nejvíc doma?

Nejvíc členů rodiny je nyní v Norsku. Ale krása ne-krása, Norsko je pro nás zatím cizí země, kde známe pouze pár lidí a jen pomalu pronikáme do jejích pravidel a zvyklostí. Praha. Přestože jsem tu vyrůstala, miluju starou Prahu a Vinohrady mi zůstaly v srdci jako místo mého dětství a dospívání, nikdy jsem se tu úplně doma necítila. Je to divné, protože tu žijí moji rodiče, narodili se tu naši synové a bydleli jsme tu společně jedenáct let. Jenže já jsem prostě nikdy nedokázala úplně přilnout k nějakému bytu ve městě (narozdíl od chalupy mých rodičů v Krkonoších), takže když jsme postavili náš domek na venkově, odešla jsem z Prahy bez jediného pocitu lítosti.

Dům se pro nás stal domovem velmi rychle. Proč vlastně? Protože jsme ho, byť v přeneseném smyslu slova, vytvořili? Protože tam má každý svoje soukromí? Protože nám velká zahrada poskytuje potřebné sepjetí s půdou? Je to prostě místo, kde je snadné zapustit kořeny? A do jaké míry k tomu přispěli noví přátelé, sousedi a vůbec velmi příjemné prostředí této nevelké vesnice? Těžko říct.

Ale jedno vím určitě. Když jsem minulý týden přilétla z Norska, sbalila jsem ráno kočky a vyjela autem z Prahy do naší vesnice. Očekávání ve mně rostlo s každým ujetým kilometrem. Krátce po deváté jsem zastavila před obchodem na návsi a s úlevou vystoupila z auta. Před obchodem si povídali dva starší muži. Otočili se, nevěřícně na mě zaostřili a ozvalo se překvapené - no podívejme, to je přece paní Ruščáková! Široce se na mě usmáli. "A jak se v tom Norsku vlastně máte?" V tom okamžiku jsem věděla, že jsem doma.

Za ty tři dny jsem mluvila s mnoha přáteli, sousedy a známými v obchodech, na kosmetice či u zubaře. Nikdo z nich se o nás nemusel zajímat, ale činili tak. Byli milí a přátelští. A tak jsem si svoji definici domova mohla zase o kus rozšířit.

Domov je místo, kde můžeme žít se svými blízkými, kde se cítíme volně, v bezpečí a kde můžeme být sami sebou. Pro duši je dobré, když je to místo hezké, teplé a přívětivé. Součástí širšího pocitu domova jsou přátelé, sousedé a známí, kteří žijí v našem dosahu. Stejně jako lásku a přátelství, i domov je třeba budovat a pečovat o něj, nebo se nám ten vřelý pocit vytratí a zůstane jenom dům nebo byt a v něm lhostejní lidé.