Neviditelný Pes

BTW: Jako choť

1.12.2006

No dobrá. Postávat vedle svého manžela, usmívat se a lehce konverzovat - to v zásadě není nic proti ničemu. Nakonec Martin mi několikrát také dělal chotě a šlo mu to moc hezky. Problém je obvykle v tom, že nikdy dopředu nevím,  na koho na těch všech večeřích, recepcích, koncertech, divadelních představeních a výstavách narazím. Bude to prima, snesitelné, nudné nebo příšerné?

To člověk dopředu nikdy neví. Je fakt, že mám tvrdý trénink ze všech svých vlastních absolvovaných pracovních recepcí, obědů, večeří a konferencí, ale je tu jeden háček. Na svých akcích jsem sama za sebe, takže se cítím volněji a koneckonců, od novináře se očekává že bude zvědavý, takže nebývá problém najít si i mezi naprosto neznámými lidmi zajímavá témata k hovoru. Jako choť se však musím krotit, což někdy vede k tomu, že očima posunuji ručičky hodin kupředu, abych z této role vyklouzla co nejdřív.

Ty nejoficiálnější a nejnáročnější akce jsem si s Martinem užila na norské ambasádě v Praze. Bylo to jednoduché - Martin se jakožto představitel pobočky norské firmy seznámil s velvyslancem, padli si do oka a výsledkem byla četná pozvání na různé akce, z nichž většinu jsem absolvovala s ním.

Jednou jsme se takhle dostali na nesmírně oficiální večeři, kde byly samé excelence a my dva. Bylo to v době těsně před zahájením války v Iráku, čekalo se, kdy bude konečně zvolen náš prezident a vůbec to byl politicky hodně neklidný čas. Martin mě varoval, ať vynechám z povinné konverzace válku - netušili jsme, kdo je na večeři vlastně pozván a nebylo záhodno způsobit diplomatický trapas. No, namáhal se marně, ale tím hříšníkem jsem opravdu nebyla já.

Jak je na takových akcích zvykem, seděli jsme daleko od sebe, v podstatě každý na opačném konci stolu. Zprava jsem měla jednoho z četných princů Saudů, zleva v čele stolu seděl bruselský vyslanec, proti mě Číňanka (také jako choť), vedle ní německý velvyslanec. Co vám mám říkat, pánové pusu nezavřeli a mleli o válce od aperitivu až po desert. Připadalo mi, že Číňanka dostala podobné pokyny jako já, takže jsme se čas od času střídavě snažily nadhodit neválečné téma. Marně. Pánové sice velmi zdvořile zareagovali, aby se posléze pohroužili zpět do svých válečných spekulací. Rezignovaně jsme na sebe kývly. Choti to prostě někdy nemají lehké.

Zato Martin se měl. Seděl mezi princeznou Saudovou a portugalskou velvyslankyní a skvěle se bavil. Dámy si ho rozmazlovaly a o válce tam evidentně nepadlo ani slovo. Martin jiskřil vtipem, dámy se občas vesele rozesmály a právě ten smích byl to jediné, co občas princovi vedle mě přetrhlo nit hovoru. Vrhal na druhý konec stolu podmračené pohledy a mě s pochmurným zadostiučiněním napadlo, že veselá zábava s arabskou princeznou by se mohla jednomu vymstít:)).

Konec celé akce dal tomu podivnému večeru korunu. Paní velvyslancová nám naznačila, ať počkáme, než všichni odejdou. Že nám chce něco, či spíše někoho, ukázat. A tak se všechny ty excelence loučily a my zůstávali. Občas po nás vrhaly zamyšlené pohledy, co tam vlastně děláme, ale stevardi (komorníci?:)) přinášeli neúnavně kabáty, vzduchem poletovaly zdvořilé i srdečné díky, pan velvyslanec neúnavně potřásal řadou rukou a paní velvyslancová se loučila se známými dámami rituálními polibky vysílanými kamsi do okolí zlatých a briliantových náušnic obou zúčastněných.

Konečně byli všichni pryč a my jsme se odebrali do zlatobílého salónu ke koňaku a k tomu slibovanému překvapení. Ano, konečně jsme se seznámili s jeho veličenstvem velvyslaneckým psem Milošem. Byl to mladý a veselý Lhasa Apso, kterého však zrovna trápily blechy a měl tendenci zdrhnout za každým psem, kterého viděl. Paní velvyslancová to chtěla se mnou v klidu probrat, takže jsme seděly na brokátem čalouněném sofa, popíjely skvělý koňak a bavily se o protibleších šamponech a nutnosti cvičit přivolání, zatímco pánové si povídali o bůhvíčem. Bylo absurdní a velmi milé.

Právě na tuhle večeři jsem si vzpomněla, když mě Martin asi před týdnem oznámil, že jdeme na vánoční párty k nim do firmy. Poznámka - oblečení slavnostní - mě uvrhla do deprese. Co tam budu proboha dělat? Kdyby to aspoň byla recepce, ale měla to být skutečně slavnostní večeře, což znamenalo, že strávím aspoň tři hodiny uvězněná mezi neznámými lidmi a budu poslouchat projevy v norštině. Martin se mě snažil rozveselit a pravil, že jídlo bude určitě vynikající. No jo, huhlala jsem, jídlo určitě, ale co lidi? Moje dosavadní zkušenosti s Nory by se daly shrnout do pojmu rezervovanost. Sice laskavá a zdvořilá, ale o to definitivnější.

No nic, vydržela jsem už ledacos a hantýrku firmy včetně základní problematiky za všechny ty roky také ovládám. Snad to půjde. A kdo ví, třeba narazím i na spřízněnou duši. Další obavu však ve mě vzbuzovala samotná představa firemní párty. Před osmdesátým devátým jsem v práci zažila jen povinné schůze a stejně povinné bratřící se akce. Hrozná vzpomínka! A párty našeho vydavatelství? To bylo v pohodě, jelikož lidi "od novin" nemívají sklony k oficialitě a tak se i oficiální příležitosti většinou rychle polidštily. Nicméně jsem pochopila, že v Norsku jsou tyhle firemní oslavy běžné a lidé se na ně doopravdy těší. Nakonec, pomyslela jsem si, uvidím, jak se Norové baví. To člověku pomůže, když se ty druhé snaží pochopit.

Vstup do hlavní budovy firmy byl osvětlen spoustou velkých svíček (mimochodem moc hezký zvyk :)) a nálada připomínala radostné očekávání ve foyer velkého divadla. Postupně se sešlo víc než tři sta lidí (stále jen zlomek zaměstnanců pracujících v centrále firmy), všichni vyparádění, natěšení a společenští. Lidé se shlukovali, mísili, míjeli, zdravili, usmívali a konverzovali. Nakonec jsme zasedli k dlouhým slavnostně prostřeným stolům. Vzhledem k tomu, že nejméně polovina přítomných neměla výhled na řečnický pult, byly v sále nainstalované velké obrazovky a před stupínkem stála kamera. Přišlo mi to zbytečné - stačí, aby člověk šéfa řečnícího o jasné budoucnosti slyšel, vidět ho není třeba, že?

Nakonec jsem to pochopila. Představitelé firmy sice mluvili, ale stručně a nejspíš ne špatně, protože lidem to zjevně nevadilo. A potom se mezi jednotlivými chody třikrát objevil se svým číslem Robert Stoltenberg, jeden ze zdejších populárních komiků. Byl skvělý a to hned ze dvou důvodů. Přestože mluvil norsky, bylo jeho vystoupení mimicky tak na úrovni, že jsme se bavili i my, co norsky neumíme. Norové se však bavili doslova královsky a nechali se vyprovokovat k různé spolupráci. A tady bych milého Roberta pochválila podruhé. Nenechal se svést příležitostí a nadšením svého publika, a nedělal z lidí blbce.

Vedle mě seděl starší pán (více než 30 let v této firmě) a volně mi překládal, o čem byla řeč. To byl druhý jasný bod programu (vedle skvělého jídla). Povídal si se mnou, vysvětloval mi spoustu věcí a... jeho syn byl výcvikář a měl chovnou stanici Gordon setrů! Ti psi! Dostanou se za mnou opravdu všude. Takže nakonec jsem si jako choť celou tu slávu opravdu užila a když zazněla z připraveného sálu hudba, nemělo to chybu. Lidé byli veselí, bavili se a neviděla jsem nikoho, koho by přemohl podávaný alkohol.

Byla jsem ráda, že můj pesimismus vůči firemní párty byl neoprávněný a navíc jsem učinila zásadní objev. I Norové jsou společenští, ale nejspíš je třeba je předtím pořádně stlačit dohromady.



zpět na článek