BTW: Kořist
Tak se nám po týdnu vytrvalých dešťů zase vyčasilo. Ale tak nějak na divoko - zahnat mraky byla nejspíš pořádná fuška, tak nám ten nahoře poslal pořádný fukejř. Byla ještě tma, když jsem schovaná pod dekou v naší podkrovní ložnici naslouchala vytí větru. Měla jsem jedinou touhu - z té postele pokud možno nevylézt. Jenže když si jeden pořídí psy, ven z pelechu prostě musí, i kdyby se venku ženili všichni čerti. 
Jen se začalo rozednívat (chvilku před osmou:))) vyrazili jsme se psy dolů do parku - k moři. Miluju moře v jakékoliv podobě a navíc mi bylo jasné, že touto dobou bude na pobřeží pusto a psi se budou moci pěkně proběhnout. Moře překonalo moje očekávání - ono skutečně vypadalo jako moře! Tedy abych vysvětlila. V tom našem kousku fjordu je pomalu ostrov na ostrově, takže moře tu bývá klidné a ospalé jako rybník. Lenivě olizuje břehy a jenom tisíce drobných mušliček a škeblí ukazují, jak to doopravdy je.
Včera ráno však o podstatě téhle vodní masy nemohlo být pochyb. Jednak prudký vítr rozhoupal ocelově šedou hladinu do krátkých a ostrých vln, a jednak vrcholil příliv. Nevím, jestli to byl úplně obyčejný příliv, ale voda sahala nejméně pět metrů za obvyklý stav a břehy byly plné naplaveného dříví. Psi dychtivě pobíhali po plážích a jen občas uskočili, když je nezbedná vlna postříkala sprškou pěny. Nálezů bylo plno a já jen ostražitě hlídala, jestli někde není nějaká leklá ryba - to je druh parfému, kterému Nazgúlové nikdy neodolají.
Mezi vyplavenými řasami sice naštěstí ryby nebyly, ale bylo tam něco lepšího. V příboji se pohupoval nazelenale oslizlý, původně snad bílý gumový míč a tvářil se ztraceně. Kazanovi rozzářila oči dravčí touha - konečně našel poklad! Kořist! Drahocennost! Jeden pohyb a míč zmizel. Tedy ne úplně, jen se v jedné sekundě pod sevřením Kazanových tesáků změnil ze ztraceného míče v nalezený milovaný fujtajksl. Kazan byl na vrcholu blaha. Konečně má v té divné zemi něco pořádného!
Ale Daník chtěl taky, takže se strhly důvěrně známé tanečky. Kazan uhýbá, Daník útočí, škube za vyčnívající kousky fujtajkslu a doslova řičí touhou. Musí to zabít! Svítí mu oči a celým srdcem se vrhá do akce. Trochu mu pomáhám, jinak nemá na většího Kazana šanci. Hodím mu míč a sleduji, jak ho prudkými pohyby "usmrcuje". Vypadá náruživě a legračně a já vím, že ho to za chvilku přestane bavit. Také ano. Pouští "mrtvou" kořist, té se zmocní Kazan a už ji nepustí. S ožvýkaným fujtajkslem, který už není jen oslizlý od řas, ale i oslintaný od psa, dojdeme až domů. Kazan si ho pečlivě "zahrabe" do pelechu v psím přístěnku a vypadá to, že na kořist zapomněl.
O pár hodin později jsem vyprávěla o nálezu Markovi. Psi mě pozorně sledovali a měla jsem dojem, že vědí, o čem je řeč. Marek byl zvědavý, takže se zvedl a šel si kořist prohlédnout. Psi za ním. No a potom to začalo. Jak už jsem kdysi psala, Marek nemá rád když psi nemyslí, takže je čas od času vynalézavě mate. Tentokrát vyšel z přístěnku a dělal, že drží míč v ruce. A začalo to.
Choval se, jako by v ruce ten míč měl a dával podle toho psům povely. Byl nesmírně přesvědčivý. Dal povel sednout, potom chytat, potom imaginární míč schovával na různá místa. Psi se soustředěně vyplazenými jazyky sledovali každý jeho pohyb a poctivě se snažili vyplnit nesmyslné příkazy. Sledovala jsem to absurdní divadlo a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo žasnout, jak pitomé mám psy. Oni totiž vůbec nevypadali, že si hrají. Ta chtivost v jejich očích byla naprosto opravdová.
Občas se v nich pravda mihla pochybnost, ale rychle mizela. Co kdyby to přece jen byla pravda míče se zmocnil ten druhý? To nemohli ani jeden dopustit! Nakonec jsem hru ukončila sama, protože jsem se na ty truhlíky prostě nemohla koukat. A napadlo mě, jak je to charakteristické, jak lidské. Lidé také v chtivosti dokáží skočit na kdejakou pitomost a ten chytřejší, co nemá žádné skrupule, z toho potom těží. Copak Nazgúlové, ti z toho vyšli bez šrámů - opravdový míč na ně čekal v pelechu a při plnění nesmyslných příkazů se aspoň pobavili. Když však na něco takového skočí lidi, dopadá to obvykle hůř...
