BTW: V poklusu
Bylo to minulou neděli. Počasí bylo tajuplně podzimní - trochu mlha, po ráno dost chladno, všude mokro, ale nepršelo. Listy na stromech se krásně barvily a my byli připraveni na výlet. Společnost a především průvodce po lesích severně od Oslo nám měla dělat jedna specialistka na informační bezpečnost, takto šedesátiletá dáma, pracující v téže firmě, co Martin. 
Více méně bez bloudění se nám podařilo najít její domek a kde na nás čekala již v plné polní. Drobná šedovlasá žena v lehkých turistických botách a s batohem na zádech ani nemrkla nad kufrem auta plným psů a přisedla. Už tehdy jsem si uvědomila, že ta dáma je ztělesněná kondice, před domem jí stálo zjevně využívané terénní auto a jen co naznačila směr, kterým bylo třeba jet, rozpovídala se o radostech, které na nás v nejbližších měsících čekají. Ano, mluvila o běhání na lyžích, a to jak na příměstských osvětlených stopách, tak "vzadu v lesích". V duchu jsem si povzdechla. Dělají ti Norové v zimě i něco jiného, než lyžují a bruslí?
Projížděli jsme hezkou zvlněnou krajinou plnou koní. Co chvíli jsme minuli nějakou usedlost, u které se pásly všelijaké typy koňstva - od běžných jezdeckých teplokrevníků až k sporým chundelatým poníkům, jako vystřižených z nějaké té doby ledové. S tím, jak jsme stoupali, začal být kraj schován v mlze a nízkých mracích. Nakonec jsme zastavili na parkovišti nedaleko řeky - připomínala mi Jizeru někde nad Jilemnicí.
Vzhledem k tomu, že zdejší dopravní značky "Pozor los!" tu nejsou pro legraci, neměli jsme v úmyslu pouštět Nazgúly moc na volno a jak se později ukázalo, udělali jsme správně. Celá skupinka tedy spořádaně vyrazila "do lesa". Cesta začínala u ranče, v jehož rozsáhlých ohradách se pásla spousta různých koní. Pár plnokrevníků, dva-tři arabové, několik poníků a obři. Ano, Norové nemají jenom obří kočky (kolem 10 kg), ale i obří koně!
Mohutná zvířata vypadala z dálky "normálně", tedy měla proporce běžného teplokrevníka, ale když jsme přišli blíž, tak bylo vidět, že mít v kohoutku metr osmdesát je pro ně naprostý standard, který mnozí jedinci hravě vysoce překračovali. Měli nejrůznější barvy, nicméně mě se moc líbil jeden strakáč, který vypadal jako bělouš s ležérně přehozenou tmavě hnědou dekou. Nádherná zvířata, ale mezi námi, nechtěla bych takovou obludu přesvědčovat aby zastavila, pokud by ona došla k názoru, že se jí chce běžet...
Samotný les se od našich smíšených lesů moc nelišil. Jen tam bylo víc bříz, hodně keřů v podrostu a jiný typ balvanů. S trochou dobré vůle byste si mohli myslet, že jste v Krkonoších, Jizerkách nebo na Šumavě. Šli jsme po značené stezce, která se vinula doslova "cestou necestou". Voda, bahno, balvany, kořeny... Všeho v plné míře a já velmi brzy ocenila své nové horské boty, které byly skutečně vodě odolné - jak konečně inzeroval výrobce. Ale ocenila jsem i Daníka, který mi ve své umanuté snaze vést skupinu pomáhal udržovat tempo. Protože to tempo bylo přímo vražedné.
Ona drobná šedovlasá žínka totiž vyrazila na stezku jako dychtivý ohař a hravě zdolávala všechny překážky. Žádný kopec jí nebyl dost vysoký, žádná výzva malá. Jen jí maličko zčervenaly tváře... Nebylo divu, jelikož cesta vedla pořád do kopce. Pořád! Držela jsem se vodítka a snažila se nezdržovat ten zdánlivě nekonečný běh. "Kde je zákon zachování kopce?" tázala jsem se sama sebe udýchaně. Vždyť někdy bychom měli jít i dolů! 
Kolem byla mlha, takže profil okolní krajiny pro nás nezasvěcené zůstával záhadou. Psi byli nadšení - vodítko nevodítko, všichni jsme udržovali tempo, které jim bezvadně vyhovovalo. (Víte, co to bylo za poklus, když byl ovčák spokojen?) Najednou jsme se vynořili z lesa a před námi se objevila turistická chata. Všichni jsme se shodli, že tam nepůjdeme, jelikož naše průvodkyně tvrdila, že půlhodiny cesty odtud je jiná a lepší. Tehdy se ukázalo, jak prozíravé bylo vést Nazgúly na vodítkách.
Na cestě pod námi projela skupinka cyklistů a vyplašili... cosi. Bylo to velké, hnědé a psi se doslova zbláznili. Nikdy bych nevěřila, že Daník má jen něco přes dvacet kilo. To co předvedl, odpovídalo medvědovi snažícímu se urvat z řetězů. Kvílel, cloumal s sebou a celým tělem na mě křičel: "Pusť mě! Hned mě pusť! Něco takového jsem nikdy neprohnal! Já musím!!!!" Tůhle, říkala jsem si a snažila se ho zkrotit. Co to mohlo být? Jelen? Los? Strašně jsem doufala, že los, protože bych ho moc ráda někdy v přírodě viděla. Ale pokud možno bez psů...:))
Pokračovali jsme tedy k druhé chatě. Běželi jsme kolem všelijakých krás, až se před námi objevilo jezero. Nádherné horské jezero, nehybně zrcadlící šedivou oblohu, zádumčivě zahalené v mlze, která nám bránila ho zahlédnout celé. Svojí krásou bralo dech, vzduch byl chladný, čistý, mokré stromy a spadané listí ostře voněly. Andymu by tam nejspíš chyběl už jen nějaký ten elf...
Vedle jezera byla ona druhá chata. Naše průvodkyně však byla přesvědčená, že ještě zdaleka nenastal čas odpočinku - vždyť jsme za ty dvě hodiny konečně přišli tam, kam jsme měli namířeno! Takže jsme se rozhodli, že předtím, než se uchýlíme do voňavého tepla chaty, obejdeme ještě jezero. Nic jsem nenamítala, jezero vypadalo lákavě a koneckonců - obcházet kolem vody by nemělo být zas tak náročné, ne?
No dobře, byla mlha. Cesta kolem jezera se ukázala být řadou prudkých výstupů, přičemž stezka se občas dostávala do stavu, kde by nejspíš ani Nor s dětským kočárkem neprojel. (A že projedou skoro všude :))) Tempo se nezměnilo, okolí mělo jen trochu víc horský charakter. Konečně jsme začali potkávat lidi. Tedy Nory - ukázalo se, že poklus horskými stezkami je zde zřejmě oblíbenou zábavou a pánové nás míjející byli navzdory hlubokému říjnu oblečeni jen v lehkém běžeckém oblečení. Zase jsem si vzpomněla na elfy, když jsem viděla jejich lehké botky a evidentní rezistenci vůči únavě.
Nakonec se konečně ukázala platnost zákona o zachování kopce a my začali padat dolů. Lidi, jak ráda bych šla zase nahoru! Mokré kameny, kořeny a bahno v prudkém kopci mě donutily předat Daníka Markovi, protože bych si zaručeně natloukla. V takovém terénu jsem psa prostě držet nedokázala. Po nějaké chvíli jsme opět dorazili k chatě a tentokrát šli doopravdy dovnitř. Byla celá dřevěná a velmi krásná.
Nejdřív jsme vešli do jakéhosi bistra, kde se prodávaly nápoje a voněly tam vafle. Odtud se šlo do prostorné místnosti s mnoha stoly a s obrovským krbem, ve kterém se topilo. Pili jsme horký rybízový džus (či co) a Marek se s chutí cpal vaflemi se zdejší specialitou - karamelovým sýrem. Ještě jedna zvláštnost tam byla - umyvadlo s kohoutkem na vodu. Zvláštním. Teprve, když jsem se polila mi došlo, že je to "obojetný" kohoutek, pod kterým si můžete jak umýt ruce, tak se z něho pohodlně napít. Potěšila mě ta myšlenka, že na horské chatě se můžete zadarmo napít, aniž by vás někdo upozorňoval, že "konzumace vlastních pokrmů je zakázána". Stejně si všichni koupili něco teplého...
Zpět k autu jsme šli po normální cestě, jelikož se ukázalo, že na běh lesem prostě nemáme čas. Byl to báječný výlet, ale řeknu vám, že když mě začaly bolet namožené svaly, tak jsem byla ráda, že naše průvodkyně nebyla o dvacet let mladší!
(Foto - Marek)
