Neviditelný pes

PŘÍRODA: Povídání o plších - první setkání

16.6.2006 13:55

Hledal jsem tehdy na Pálavě několik kytek pro herbář - pro fakultu. Sice jsem věděl, kde asi by měly být, ale už několikáté ráno - za poledního slunce je z Pálavy výheň - jsem našel kde co, ale to pravé se pořád někde schovávalo. I kytky asi umí dělat naschvály. Kolikrát jsem přešel Pálavu v místech, kde končí les a začínají rozpálená skaliska, to už nevím, ale už jsem si připadal jako znalec dvou kytek. plch1

První z nich je žába, druhá myš! Propocený, okousaný od létajících krvežíznivých breberek, dopálený sám na sebe, jsem sešel do lesa, sedl jsem si na kámen a mudroval o naschválech, činěných kytkama ubohému vyprahlému študákovi.

Na Pálavě, v lesích kolem rozpáleného kopce, roste klokoč. Menší keř, zpeřené listy - podle nich se jmenuje klokoč zpeřený, jeho plody jsou nafouklé lusky. Jako hrášky v nich sedí tvrdá, olejnatá semena. Semeno vypadá jako tmavohnědá žárovka s rovně uříznutou paticí, velké je asi 7-8 mm a má velmi tvrdou slupku.

Za časů našich babiček semena klokoče navlékali na šňůrky, přidali křížek, posvětili v kostele a byl z nich klokočový růženec. Semena se nekazí, neplesniví, klíčí jen za určitých podmínek, zkrátka velmi trvanlivý a poměrně laciný materiál na růženec.

Seděl jsem na kameni, klokoč pár metrů ode mne, nevnímal jsem ani pomekávání bezoárových koz na skalách někde nade mnou. Klokoč začal hýbat větvemi. Sice mne to trochu zarazilo, ale považoval jsem to za halucinace z vedra a pobídku k odchodu do nejbližšího sklípku za účelem meditací nad osvěžujícím obsahem dubových dužin, umně složených dokulata.

Pak začal klokoč mluvit! Přesedl jsem si, abych viděl dovnitř keře, vzal jsem si triedr a keř jsem prohlížel větev po větvi. Plšíci sklízeli úrodu klokočových semen. Lusky jsou na konci nejtenších větviček. Plšík ručkoval až k lusku, z boku se do lusku zakousl, vší silou se zapřel a z lusku po délce vytrhnul proužek. A měl celý řádek semen volný.

Klokočů je málo, plšíků víc. Na tomto klokoči se jich sešlo pět. Dokud měl každý plšík svůj lusk, seděl, krmil se a o ostatní se nestaral. Pak se u jednoho lusku sešli plšíci dva. Chvilku si jen dohadovali, čí ten lusk je, zřejmě se nedohodli a rozhodli se vlastnické vztahy vyřešit silou.

Zadními pracičkami se drželi větve, no větve, asi 3-4 mm silné větévky, zježili ocásky, z černých korálků, které mají místo očí jim vyšlehly plameny a vrhli se na sebe. Zvedli se na zadních nožičkách, přední položili soupeři kolem krku, vycenili zoubky a hulákali na sebe urážky a hodnocení soupeřových předků do bůhvíkolikátého kolena.

Chvilkami z nich byl y dvě rezavé kuličky, chvilkami jedna s dvěma zježenými ocásky, vší silou svých třídekových tělíček se snažili shodit protivníka s větve. Co zápas rozhodlo, nebylo poznat. Po jedné, možná dvou minutách se jeden z nich sebral a odešel k jinému lusku, vzdálenému snad metr od původního.

A byl klid! Do chvíle, než se další plšíci sešli u dalšího lusku! Přestalo mně vadit vedro, únava i žízeň, vydržel jsem u klokoče až do chvíle, kdy měli všichni plšíci semen dost a odešli do pelíšků. Tak jsem šel taky.

Divné je na tomto povídání jen jedna věc. Podle všech chytrých knížek je plšík lískový noční zvíře. Tihle se krmili dopoledne! Tak jsem měl zase o čem přemýšlet. Se skutečností, že se příroda všeobecně někdy odmítá chovat podle představ, sepsaných v knížkách, jsem se v dalších letech setkal ještě víckrát. Příroda se chová podle svého a s lidima si zřejmě hlavu neláme.

Tojefuk


zpět na článek