Lidská mysl bývá podivná. Člověk si to zažije už v dětství. To třeba Ježíšek donesl spoustu věcí, některé třeba i dost drahé, ale srdce často poskočilo ne na tom nejhodnotnějším dárku, ale na nějaké ptákovině.
Proč o tom mluvím? Minulý týden jsem dávala auto do servisu na pravidelnou prohlídku. Znáte to - autu navenek nic není, nicméně se musí vyměnit olej, filtry, brzdová kapalina, destičky a nevím co ještě. Obvykle to nebývá levné, ale člověk má tak nějak dobrý pocit, že pro svého čtyřkolového miláčka udělal co mohl, takže by ho tento nemusel někde nechat v rejži.
Když jsem odjížděla ze servisu, bylo hnusné počasí - jak už je letos zvykem. Po několikátém ostříknutí zaprasených oken jsem si uvědomila, že svému tátošovi už nějakou dobu dlužím dolití nádržky ostřikovačů. S hlubokou nechutí jsem zajela k pumpě - u Aralu mají bezvadné konve na vodu - a navzdory slušnému oblečení jsem otevřela mokrou a špinavou kapotu.
A zůstala jsem koukat! Nádržka byla po vrch plná správně namodralého roztoku. Určitě jsem to neplnila já ani kluci, smrdělo to totiž úplně jinak, než ten sajrajt, který mám v garáži. Já vím, že vzhledem k penězům utraceným za služby v servisu je roztok do ostřikovačů prkotina, ale mně vám to tak potěšilo!
Zaklapla jsem kapotu a radostně jsem vyjela domů. Nemusela jsem se v dlouhém kabátě ometat kolem zabláceného auta. Jaká radost! A dokonce jsem přesvědčená, že dofoukli kola. Jak málo někdy člověku stačí ke štěstí...