Tahle příhoda se stala předevčírem mému muži a staršímu synovi. Oba jsou spolu přes týden v Praze a v pondělí se rozhodli, že si zajdou společně na večeři. Protože poblíž našeho bytu je slušná pizzérie, vyrazili si tam.
Objednali si, povídali si a čekali. Čekali inzerovaných dvacet minut, ale pizza nikde. Hlad narůstal, ale servírka s očekávanou krmí v nedohlednu. Bylo o čem mluvit, sedělo se příjemně, tak čekali dál. Třicet minut, čtyřicet... a stále nic. Snahy o upoutání pozornosti personálu selhávaly.
Konečně po více než pětačtyřiceti minutách se objevila servírka s vytouženým menu. Trpělivost obvykle není ctností mého muže, ale protože nechtěl pokazit večer ani sobě ani synovi, tak omezil projev svého rozhořčení nad servírčinou liknavostí na jedinou ironickou větu.
I pravil: "Nezlobte se, že jsme tak dlouho čekali..." a čekal, zda toto sdělení dorazí do dívčiny hlavinky. Nedorazilo. Zafungoval pouze reflex odněkud z prodloužené míchy a děvenka s nepřítomným úsměvem oba konsternované čekatele utěšila: "Ale to je dobré, já se vůbec nezlobím..."